V inženýrství skla diagnostika znamená najít vady, které nejsou vidět pouhým okem. Pomocí výpočtu, modelování, fyzikálních principů. Najít, kde je konstrukce slabší, než vypadá. Vědět, kde sklo praskne dřív, než tam dojde k zatížení, které ho rozbije.
V mé práci s lidskými systémy diagnostika znamená totéž. Vidět, co se neříká. Slyšet pauzu mezi slovy. Cítit, kdy v místnosti vzniká pnutí, které nikdo nepojmenovává. Najít mikro-trhliny ještě dříve, než se rozšíří v destrukci vztahu nebo firmy.
Co diagnostika není
Diagnostika není soud. Není diagnóza. Není kategorie, do které klienta zařadím.
V koučovací práci diagnostiku nikdy nepoužívám jako nálepku. Zůstává mou interní optikou. Vidím, co se v systému děje, a podle toho vedu rozhovor. Klientovi nabízím popis a otázku, ne kategorii. Toto je jedno z jádrových pravidel mé práce.
Diagnostika jako odpovědnost
Nesl jsem odpovědnost za skleněné fasády za desítky milionů korun. Pod nimi denně chodily tisíce lidí. Kdybych jako statik diagnostikoval špatně, mohl se zřítit deset tun skla na chodník.
S touto odpovědností přistupuji i k diagnostice lidských systémů. Když diagnostikuji pnutí ve vedení firmy špatně, může se rozpadnout tým, který nesl miliardový obchod. Když diagnostikuji mikro-trhlinu ve vztahu špatně, může to stát rodinu.
Diagnostika je vstupní brána. Z ní vychází všechno, co následuje. Znovupropojení bez správné diagnostiky končí jako kosmetická úprava, která krizi jen odloží.