„Můj ex je narcista.” Slyším to skoro každý týden, na konzultacích i od lidí, se kterými pracujeme delší dobu. U nás v Institutu evoluce vztahu tomu rozumíme a víme, co tím člověk myslí. Potíž je, že všude jinde ta věta nefunguje. U dětské psycholožky, ve škole, na úřadě, před soudem. Tam, kde ji nejvíc potřebujete, se najednou obrátí proti vám.

Tohle je psaná verze videa, které si můžete pustit výše. Trvá pětadvacet minut a celý přepis najdete dole pod článkem.

Věta, kterou slyšíte každý týden, a proč vás staví do role toho horšího

Začnu číslem, které možná překvapí. Lidí, kteří by opravdu naplnili klinickou diagnózu, bývá v populaci kolem jednoho až jednoho a půl procenta. Někteří autoři, třeba doktorka Ramani Durvasula, odhadují víc, jen prý většina nikdy neprošla diagnostikou. Na čísle ale tolik nezáleží. Chování, které druhého ponižuje, převrací mu realitu a pomalu mu bere důvěru v sebe sama, je mnohem rozšířenější než kterákoli porucha. A právě o něm se skoro nikde pořádně nemluví.

Když ho shrnete do jednoho slova, vlastně ho dáte z ruky. Řeknete „je to narcista” a člověk naproti vám zařadí zpátečku. To slovo slyšel za poslední měsíc už po dvacáté. Mávne rukou, že zase někdo přehání rozchod. A vy, místo abyste získala spojence, najednou stojíte jako ta, která lepí nálepky a možná si trochu vymýšlí.

Je v tom nepříjemný paradox. Ve chvíli, kdy nejvíc toužíte být slyšena, sáhnete po pojmu, který vás umlčí.

Proč nálepka selže právě tam, kde ji nejvíc potřebujete

Diagnóza je cizí slovo. Pro soudkyni, pro učitelku, pro vaši tchyni je „narcistická porucha osobnosti” něco z časopisu, na co nemají názor a hlavně k tomu nemají vztah. Nemůžou si to ověřit a většinou ani nechtějí. Co ale všichni znají z vlastního života, je konkrétní chování. Že někdo lže a tváří se přitom klidně. Že shazuje druhého před dětmi. Že se nikdy neumí omluvit. Tohle nepotřebuje vysvětlovat, tomu rozumí každý okamžitě.

Takže pokud potřebujete, aby vám okolí uvěřilo, udělejte pravý opak toho, co se nabízí. Nezvyšujte odbornost popisu. Snižte ji. Sundejte z toho latinu a řekněte holou věc, která se stala.

Čtyři vzorce a jak je popsat realitou

Vezmu čtyři situace, které slýchám nejčastěji. U každé ukážu, jak ji popsat tak, aby ji slyšel i člověk, který o žádném „narcismu” v životě nečetl.

Pohádkový začátek

Skoro vždycky to začíná jako film. Po dvou týdnech jste spřízněné duše. Do tří hodin prvního rande už padají věty o svatbě, o stěhování, o jménu prvního dítěte, které ještě není na světě. Komplimenty, kterým se těžko odolává, jenže ten člověk vás vlastně ještě vůbec nezná. Nezná vaši rodinu, vaše potřeby, neviděl vás v žádné těžké chvíli.

Lidé na úřadech často nechápou jednu věc. Ptají se, proč jste si vůbec začala. A přesně tady to můžete pojmenovat, aniž byste sáhla po cizím slově:

„Vytvořil iluzi dokonalého vztahu dřív, než jsme se stihli představit rodičům. Byl to emocionální rychlík. Neměla jsem čas se nadechnout, protože mě hned postavil na piedestal.”

Možná vám připadá, že to musí znít drsněji. Nemusí. Čím klidněji popíšete realitu, tím líp vás slyší. A problém s piedestalem je v tom, že z něj dřív nebo později spadnete. Stačí, abyste projevila vlastní názor nebo řekla, že dneska nechcete do kina a radši zůstanete s knížkou doma. Z dokonalého partnera se rázem stává kritik.

Přepisování reality

Druhá věc se na internetu jmenuje gaslighting. V praxi je to chvíle, kdy stojíte v dešti a partner vám s naprostým klidem tvrdí, že svítí slunce, a že byste se měla jít léčit, protože vidíte kapky.

Řeknete: „Zranilo mě, když jsi na té oslavě flirtoval s mojí kamarádkou.” A místo omluvy přijde obrat. „Jsi hysterická. Vůbec mě nerespektuješ. Žárlíš, protože si nevěříš. Všichni si myslí, že jsi blázen.” Během pěti vteřin se téma přesunulo od jeho chování k vaší psychice.

Tady stojí za to věřit jedné věci, kterou vám tělo říká dřív než hlava. Tělo zná manipulaci dřív, než ji hlava stihne pojmenovat. Sevřený žaludek, mráz v zádech u věty, která zní jako péče, ale uvnitř nese výčitku. Ten signál přichází první a má pravdu.

A popis? Zase bez diagnózy:

„Kdykoli jsem otevřela nějaký problém, skončilo to tím, že jsem se omlouvala já jemu. Dokázal překroutit, co se stalo, tak, že jsem začala pochybovat o vlastní paměti.”

Nepojmenovávejte to slovem gaslighting. Jakmile řeknete „on mě gaslightoval a já z toho byla labilní”, uslyší lidé hlavně slovo „labilní” a uvidí labilního člověka ve vás. Tak to popište jinak. Není to diagnóza. Je to odmítání odpovědnosti za vlastní činy. A je to k neunesení vyčerpávající.

Dvojí metr

Třetí vzorec vystihuje staré přísloví. Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Když přijdou naštvaní oni, celá domácnost chodí po špičkách. Když máte špatný den vy, kazíte náladu a berete druhým energii. Jejich chyba? Může za ni stres nebo dětství. Vaše chyba? Tu vám připomenou ještě za tři roky u každé hádky.

„Platila dvě sady pravidel. Jedna mírná pro něj, druhá nesplnitelná pro mě. Byl to trvalý stav chození po vaječných skořápkách.”

„Chození po vaječných skořápkách.” Tahle čtyři slova udělají víc než celá kapitola z příručky. Každý hned ví, o čem mluvíte.

Hra na oběť

A pak přijde rozchod. Ať odejdete vy, nebo odkopnou oni, scénář bývá stejný. Začnou kolovat příběhy. Najednou jste podle nich ten, kdo ubližoval, kdo podváděl, kdo byl labilní. Oni jsou ti, co všechno obětovali, a teď jim ničíte život, berete děti, peníze, budoucnost.

Místo slov jako triangulace nebo pomlouvačná kampaň zkuste tohle:

„Neunese představu, že by v očích ostatních selhal. Radši vytvořil příběh, kde je obětí on, aby nemusel čelit pravdě o tom, jak se choval ke mně, k dětem, k naší rodině.”

Takovou větu unese i právník, i úřední papír, i člověk u soudu. Nikoho neobviňuje z poruchy. Jen popisuje, co se dělo.

Proč popis bere moc a nálepka ji dává

Teď to nejdůležitější, kvůli čemu celý ten obrat dává smysl. Když někoho označíte za narcistu, paradoxně mu přidáte na síle. Uděláte z něj záhadné, neporazitelné monstrum z článků, se kterým si nikdo neporadí. A to se náramně hodí každému, kdo se za takovou rouškou rád schová.

Když místo toho řeknete „choval se ke mně neuctivě, lhal, shazoval mě a nikdy se neuměl omluvit”, sundáte mu auru. Zůstane člověk, který si musel šlapat po druhých, aby si připadal větší. Nic záhadného, nic nedotknutelného.

Platí to i o slovech, která nosíte v hlavě vy sama. Slovo je užitečné, dokud vám pomáhá uspořádat chaos. Přestává být užitečné ve chvíli, kdy zamění popis chování za diagnózu člověka. Nálepka je dobrá první berlička. Pomůže vám pojmenovat, že nejste blázen. Ale když na ní zůstanete stát, zastaví vás.

A je tu ještě jeden důvod, proč nezůstávat jen u obrany. Lidé kolem vám teď možná tleskají, že jste konečně našla hlas a už si nic nenecháte líbit. Je to krásné a je to důležité. Jenže je rozdíl mezi silou, která útočí, a silou, která zve k řešení. Skutečná síla neříká „teď ti to dám sežrat”. Říká „jsem silná, a pojďme se spolu podívat, co s tím uděláme”. Obě jsou síla. Ta první je rychlá a nakonec dost osamělá. Ta druhá je pomalejší a unese mnohem víc.

Háček: stejnou větu může použít on na vás

Ještě jedna věc, kterou je férové říct nahlas. Tohle video i tenhle text si může přečíst i druhá strana. A může popisovat úplně stejně. Sedne si někde a řekne: „Ona nedokáže unést, že by v očích ostatních selhala, tak vytváří příběhy, kde je obětí, aby nemusela čelit tomu, jaká je doopravdy.”

Vidíte ten přesah? Popis není kouzlo, které patří jen jedné straně. Je to dovednost. Proto se vyplatí umět ho použít a být na něj připravená. A proto má smysl naučit se i to těžší: co dělat ve chvíli, kdy vaše chování popíše jako první ten druhý, a není to pravda. To je práce, kterou s lidmi dělám osobně, protože vychází z víc než jen z porozumění a do veřejného textu nepatří.

Co s tím dál

Možná čekáte velké rozhřešení, jestli máte zůstat, nebo odejít. To vám tady schválně nedám. Na papíru od doktora totiž zas tolik nezáleží. Záleží na tom, že už v tom vztahu nejste, nebo že jste se rozhodla. Protože na vztah jsou vždycky potřeba dva.

Když pracuju s páry, nezačínám diagnózou. Začínáme vstupním pohovorem a třemi sezeními, ve kterých se nedívám na to, kdo je jaký, ale na to, co se mezi dvěma lidmi děje. Nikoho nenálepkuju. Teprve pak stavíme strategii. A i tam, kde je chování, které by jiní rychle pojmenovali, se nejdřív ptám, jestli za ním není jen obrana, která narostla z let nenaplněných potřeb. Někdy ano, někdy ne. Poznat ten rozdíl je přesně to, kvůli čemu má smysl si v klidu sednout a podívat se.

Pokud tohle žijete a chcete se na svou situaci podívat z téhle strany, nabízím vstupní pohovor. Padesát minut, online nebo osobně, bez tlaku. Když uvidím, že koučování nedává smysl, řeknu vám to narovinu. Když dává, ukážu vám, kudy.


Příběhy a věty v tomhle textu jsou ilustrativní a složené z více situací, žádný konkrétní člověk se v nich nepozná. Text má vzdělávací účel a nenahrazuje odbornou psychologickou ani psychiatrickou péči. Pokud se ocitáte v ohrožení nebo v akutní krizi, obraťte se prosím nejdřív na odbornou nebo krizovou pomoc, v České republice například na Linku první psychické pomoci 116 123. Při popisu jevů odkazuji na veřejně publikovanou práci doktorky Ramani Durvasuly.