Bessel van der Kolk je nizozemsko-americký psychiatr, profesor na Boston University a zakladatel Trauma Center v Brookline. Jeho celoživotní výzkum prokázal, že psychické trauma zanechává otisky nejen v psychice, ale přímo v těle. Mění strukturu mozku, narušuje integraci levé a pravé hemisféry a udržuje nervový systém v permanentním stavu ohrožení.
Pro mou praxi je van der Kolk autorem, který legitimizoval celý somatický rozměr koučovací práce. Bez jeho výzkumu by zůstala otázka „proč klient nemůže prostě o tom mluvit a být v pořádku” bez empirické odpovědi.
Tělo si pamatuje skóre
Centrální teze van der Kolkovy knihy The Body Keeps the Score (2014) je následující. Trauma není uložené ve verbální paměti. Není to událost, kterou by si mozek pamatoval jako fakt. Je to stav nervového systému, který se vrací v podobě tělesných pocitů, somatických spouštěčů a automatických reakcí.
Klient, který v sezení zamrzne, když se otevře určité téma, neprovozuje psychologickou obranu. Jeho tělo aktivuje stejnou reakci, jakou aktivovalo v okamžiku původního zranění. Mozek nemusí pamatovat detail. Tělo si pamatuje vše.
Tato teze má dva zásadní důsledky pro práci s klientem. Kognitivní intervence u traumatizovaného klienta selhávají, protože nemíří na úroveň, kde trauma žije. Klient potřebuje bezpečí v těle, ne jen pochopení v hlavě. Bez tělesné regulace a koregulace s druhým člověkem trauma nelze integrovat.
Tři vrstvy práce s traumatem
Van der Kolk syntetizoval tři vrstvy práce, které traumatizovaný klient potřebuje.
Top-down regulace. Práce přes mysl. Pojmenování, porozumění, integrace. Tato vrstva sama o sobě nestačí, ale je nezbytná. Klient potřebuje mentální mapu toho, co se mu děje.
Bottom-up regulace. Práce přes tělo. Jóga, dýchání, EMDR, somatic experiencing, neurofeedback. Tělo se učí, že je v bezpečí. Toto je vrstva, kterou tradiční verbální terapie opomíjí.
Vztahová regulace. Práce přes koregulaci s druhým člověkem. Trauma se odehrává ve vztahu (typicky zneužití nebo opuštění) a léčí se ve vztahu. Terapeut nebo kouč funguje jako externí regulátor, dokud klient nezíská vnitřní regulační kapacitu.
V mé praxi se těmto třem vrstvám věnuju paralelně. Jen verbální práce nestačí. Jen somatická práce bez vztahu nestačí. Jen vztah bez tělesné regulace nestačí.
Vztah k jiným autorům
Van der Kolkova práce stojí na ramenou Johna Bowlbyho. Bowlby ukázal, že attachment formuje strukturu nervového systému. Van der Kolk ukázal, jaké přesně struktury formuje a co se stane, když je rané pouto narušené.
Klíčový vztah má van der Kolk s Stephenem Porgesem. Polyvagální teorie je teoretickým rámcem, který vysvětluje, proč funguje somatická práce s traumatem. Van der Kolk Porgesovu teorii ve svém výzkumu opakovaně potvrzuje.
S Gaborem Matém sdílí pohled na trauma jako somatický stav, ne jako pouhou psychickou událost. S Danielem Siegelem sdílí důraz na neurální integraci jako mechanismus uzdravení.
S Terry Realem se přímo neprotíná, ale Realova práce s aktivovaným nervovým systémem v párovém konfliktu by bez van der Kolkovy autority neměla vědeckou váhu.
Praktická implikace
Když klient v sezení říká „nemůžu o tom mluvit”, van der Kolkova práce mi dovoluje to slyšet jinak. Není to odpor. Není to vyhýbání. Je to tělo, které zatím nemá kapacitu unést to, co paměť drží. Práce začíná u kapacity těla, ne u tématu.
Knihy
VAN DER KOLK, Bessel a kol. (eds.). Traumatic stress: The effects of overwhelming experience on mind, body, and society. New York: Guilford Press, 1996.
VAN DER KOLK, Bessel. The body keeps the score: Brain, mind, and body in the healing of trauma. New York: Viking, 2014.