Poprvé jsem se s tímto přemýšlením setkal v Cancúnu, na kurzu Being a Leader, který vedl Werner Erhard se Stevem Zaffronem a dalšími. Mluvili tam o ontologicko-fenomenologickém modelu člověka: o tom, že to, jak nám situace „vyvstává”, rozhoduje o tom, co je v ní vůbec možné.
Fenomenologický průzkum jako technika ale nepatří jen jim. Je to základní nástroj existenciální terapie, jeden z těch, které přirozeně vznikají z každého terapeuticko-koučovacího setkání, kdykoli se kouč rozhodne nejít po vysvětlení, ale po zkušenosti samotné.
Co se vlastně děje
Většina otázek, které nás naučili klást, míří na příčinu. „Proč cítíte úzkost?” Klient na to obvykle odpoví hlavou: teorií o sobě, vysvětlením, historkou. Fenomenologický průzkum jde jinam. Neptá se proč, ptá se jaké to je. „Jaké to pro vás je, když se ta úzkost dostaví?” Nebo: „Jaké by to bylo, kdybyste ji neměl?”
Rozdíl je malý na papíře a velký v místnosti. Klient přestává vysvětlovat a začíná popisovat. Jde jakoby z hlavy do těla, blíž ke skutečnému prožitku, který měl, ne k příběhu, který si o něm od té doby vypravuje.
Kde ho používám
Používám ho hlavně v diagnostické fázi, v prvních sezeních, než se uzavře kontrakt a než začne jakákoli intervence. Je to jeden z nejflexibilnějších nástrojů, které mám. Nevyžaduje přípravu a funguje, kdykoli se klient zasekne ve vysvětlování.
Čím se liší od práce s tělem
Fenomenologický průzkum není totéž co somatická práce. Somatická otázka zní „kde v těle to cítíte, když vás napadne tahle myšlenka?” Míří přímo na tělesný vjem. Fenomenologický průzkum míří o úroveň výš, na celou kvalitu zkušenosti. Obě otázky vedou klienta pryč z hlavy, ale každá jinou cestou.
Princip
Není to technika, která má vydolovat správnou odpověď. Je to způsob, jak se s klientem dostat blíž k tomu, co skutečně prožívá, dřív než to stihne zabalit do vysvětlení.