Jinakost je rozdíl v tom, jak dva lidé vidí tutéž situaci. Co jeden považuje za problém, druhý nevnímá. Co jednoho zklidní, druhého zahltí. Jeden chce věc dořešit hned, druhý se k ní chce vrátit, až opadne napětí. Oba mají pravdu, každý ze svého místa, a právě v tom je potíž: dokud si jinakost neuvědomíme, čteme ji jako zlou vůli, lhostejnost nebo neschopnost druhého.
Slovo používám schválně místo „povahy” nebo „typu”. Povaha zní jako něco, co se nedá změnit. Typ zní jako škatulka. Jinakost říká jen tolik, že druhý je jiný, a že ten rozdíl je materiál, se kterým se dá pracovat.
Kde se jinakost ukazuje
Nejčastěji ve větě „neumíme spolu komunikovat”. Pod ní se skoro nikdy neskrývá jeden problém. Pro jednoho je největší obtíž, že se hádka vrací. Pro druhého, že o některých věcech nejde vůbec začít mluvit. Jeden nejvíc vnímá, že není slyšen. Druhý, že dohody v běžném životě nefungují. Oba říkají „komunikace”, ale každý tím myslí něco jiného.
Jinakost se ukazuje ve čtyřech otázkách, které si lidé obvykle nepoloží nahlas: co vlastně považuji za problém, čemu ho přisuzuji, co by mělo být jinak a co očekávám od dalšího kroku. Když si na ně dva lidé odpoví každý sám, rozdíl je najednou vidět. Do té doby se jen cítí.
Jinakost pod tlakem
V klidu se jinakost snese. Pod tlakem zesílí. Jeden pod tlakem zrychlí a tlačí na řešení, druhý zpomalí a stáhne se. Jeden zvýší hlas, druhý zmlkne. Každý z těch způsobů je pro svého nositele přirozený a pro toho druhého nečitelný. A protože reakce jednoho spouští reakci druhého, vzniká pnutí, které nikdo nechtěl a které oba nesou.
Tohle je místo, kde se jinakost nejčastěji zaměňuje za charakterovou vadu. „On je chladný.” „Ona je hysterická.” Jsou to nálepky na něco, co je ve skutečnosti jen jiný způsob, jak unést tlak. Nálepka rozhovor uzavře. Pojmenovaná jinakost ho otevře.
Doma i ve firmě
S jinakostí pracuji u párů i u lidí, kteří vedou firmy. Princip je stejný. Majitel, který říká „s tím člověkem se nedá mluvit”, obvykle popisuje jinakost, ne nemožnost. Ten člověk mluví. Jen jiným jazykem a z jiného místa. Úkolem není naučit se vidět do něj, ale vidět, co se mezi nimi opakuje, a co do toho opakování vnáší sám. Podrobněji o tom píšu na stránce Vztahy ve vedení firmy.
Jak s jinakostí pracuji
Nejdřív ji zviditelnit, teprve potom číst. Dokud je jinakost jen pocit, každý ji vykládá po svém a výklad bývá nelichotivý. Když dostane tvar, dá se o ní mluvit bez obviňování.
K tomu slouží i Mapa párové jinakosti, nástroj Institutu Evoluce Vztahů. Každý z partnerů v ní sám za sebe odpoví na třicet dva otázek a vznikne společný výstup, který oba výsledky porovnává. Mapa nerozhoduje, kdo má pravdu, a není to diagnóza. Dává rozdílu místo, aby se o něm dalo mluvit.
Jinakost není cíl, který by se měl odstranit. Je to podmínka vztahu. Dva stejní lidé by si neměli co říct. Práce není v tom, aby se jeden přizpůsobil druhému, ale aby oba viděli, čím se liší, a přestali to číst jako útok.