Je pátek večer. Jeden z partnerů vybere seriál, o kterém ví, že ho má druhý rád, přinese dvě skleničky a sedne si vedle něj. Pro něj je to nejhezčí večer týdne. Tak blízko druhému si připadá málokdy. Druhý o půlnoci leží v posteli a přemýšlí o tom, že spolu za celý večer nepromluvili. Možná už si ani nemají co říct. Když mu to v neděli vyčte, partner nechápe, co se stalo. Vždyť jim spolu bylo hezky.
Tuhle situaci znám z práce s páry v mnoha obměnách. Popisuji ji jako složeninu, nikoli jako příběh konkrétní dvojice. Oba strávili večer na stejném gauči a každý si z něj odnesl jinou zprávu o svém vztahu. Jeden prožil blízkost, druhý její nepřítomnost.
Když s párem pracuji, zajímá mě, jak k takovému rozdílu došlo. Co pro každého z nich znamenalo sedět vedle sebe a co potřeboval, aby se s druhým cítil blízko? Jejich prožívání nemusím rozsuzovat. Potřebuji porozumět tomu, co se mezi nimi odehrává, jak si vykládají jednání druhého a kde se jejich snaha přiblížit se míjí účinkem.
O dvou pohledech na tutéž situaci jsem už psal v hesle o jinakosti. Tady se chci zastavit u několika rozdílů, s nimiž se ve své praxi setkávám častěji na straně mužů. Beru je jako tendence, kterých si všímám; v konkrétním páru mohou být role obrácené. Spojuje je podobná zkušenost: dva lidé stojí u stejných dveří, oba jimi chtějí projít, ale každý dělá gesto, kterému druhý nerozumí.
Odkud se rozdíl bere
Koučování se věnuji od roku 2016. Mnohem častěji než s nedostatkem citu se u mužů setkávám s obtížemi rozpoznat, co cítí, a nějak to vyjádřit. Sami by si přáli svému prožívání lépe rozumět, jen nevědí, kudy se k němu dostat.
Když mluví o dětství, v jejich vyprávění se opakují podobné zkušenosti. Malý kluk se rozpláče a otec nebo ostatní kluci se mu vysmějí. Chce se přitulit a pošlou ho, ať si jde hrát. Pokud se takové odpovědi opakují, může se naučit pláč i potřebu útěchy potlačovat. O mnoho let později pak sedí v pracovně dospělý muž, pro kterého je stále těžké připustit si, že ho něco bolí, a říct si o blízkost.
Ženy, se kterými pracuji, často popisují jiná očekávání. Měly být hodné a příjemné, příliš se neozývat a nic moc nechtít. Když tyto zkušenosti poslouchám vedle sebe, vidím, jak se každý učil omezovat něco jiného: on své prožívání, ona možnost ozvat se s tím, co potřebuje. Takové naučené omezení samo o sobě není diagnózou a nevzniklo vinou dnešního partnera. Do vztahu však vstupuje s nimi a ovlivňuje, co si dovolí projevit i jak porozumějí druhému.
Nakolik se taková pozorování shodují s výzkumem? Tara Chaplinová a Amelia Aldao v roce 2013 shrnuly 166 studií s více než jednadvaceti tisíci dětmi od kojeneckého věku po dospívání. Zajímaly je pozorovatelné projevy emocí, ne to, co děti uvnitř prožívaly. Celkové rozdíly mezi chlapci a dívkami byly velmi malé. Chlapci více projevovali emoce zaměřené navenek, například zlost, dívky kladné emoce a emoce jako smutek nebo úzkost. Výsledky se lišily také podle věku a situace. Například rozdíly v projevech emocí zaměřených navenek byly větší mezi vrstevníky nebo o samotě než v přítomnosti rodičů. Chaplinová a Aldao, 2013
Tato metaanalýza sama neurčuje příčinu rozdílů a z vnějšího projevu nelze přímo vyčíst sílu vnitřního prožitku. Pro mě je to důvod k opatrnosti i při práci s dospělým párem. Z toho, jak málo muž o svých pocitech mluví, nemohu usoudit, jak málo toho cítí. Jeho zkušenosti z výchovy mohou pomoci porozumět tomu, co dnes prožívá, potřebují však zaznít od něj.
Ronald Levant používá pro obtíže části mužů s rozpoznáním, pojmenováním a zejména vyjadřováním emocí pojem normativní mužská alexithymie. V jeho teoretickém vysvětlení souvisejí s výchovou podle tradičního požadavku, že muž má své emoce držet zkrátka. Označení „normativní“ zde míří k mírnější podobě, kterou autoři odlišují od klinické alexithymie a spojují s mužskými normami; samo o sobě neříká, jak časté tyto obtíže jsou.
V roce 2019 Levant a Mike Parent na datech od 505 mužů ověřovali zkrácenou podobu dotazníku, který má tyto obtíže zachycovat. Zkoumali především vlastnosti měřicího nástroje. V omezeních studie výslovně uvedli, že neprokázali, zda jsou měřené obtíže skutečně důsledkem mužské socializace. Tento pojem mi pomáhá pojmenovat něco, s čím se v praxi setkávám, ale jeho vysvětlení nemohu automaticky vztáhnout na každého muže. Levant a Parent, 2019
Když pro pocit chybí slovo
Jedno z míst, kde se partneři mohou minout, je samotné pojmenování pocitu. U mužů, s nimiž pracuji, se setkávám s tím, že místo bolesti nebo zlosti mluví o frustraci. Znám to i sám u sebe: zlost neumím vždy pojmenovat, a pak se ukáže v chování nebo v nějaké hlášce dřív, než pro ni najdu slovo.
Představte si modelovou situaci: dvojice se vrací z večeře s přáteli a muž celou cestu mlčí. Když se ho partnerka zeptá, co se děje, odpoví, že nic, jen to bylo otravné. Doma se po chvíli ukáže, že se mu jeden z přátel dvakrát zasmál kvůli práci. On u stolu mlčel a nedokázal na to reagovat.
V takové situaci může slovo frustrace zahrnovat i stud a bezmoc: dotklo se mě to a nevěděl jsem, co s tím. Partnerka ovšem cestou domů viděla především mlčení a mohla si ho vyložit jako uraženost. Pokud odpoví větou „ty se vždycky urazíš“, rozhovor už pokračuje nad jejím výkladem jeho chování. Otázka, zda ho u stolu něco zabolelo, mu dává víc prostoru říct, co se v něm dělo.
To neznamená, že frustrace pokaždé skrývá stud nebo potřebu mít věci pod kontrolou. Takový výklad je možnost, kterou lze společně prozkoumat. Porozumění by se znovu ztratilo, kdyby jeden druhému začal s jistotou vysvětlovat, co doopravdy cítí.
Řešení místo naslouchání
Podobné nedorozumění vzniká ve chvíli, kdy jeden přichází s trápením a druhý začne hledat řešení. Ve své práci se setkávám s muži, kteří takto odpovídají na vyprávění partnerky o tom, co ji přes den potkalo. Slyší problém a chtějí s ním něco udělat. Nabídnout řešení je pro ně známý způsob péče, zatímco sedět, poslouchat a chvíli u toho vydržet jim může připadat, jako by nijak nepomáhali.
Partnerka přitom chtěla být vyslechnuta a mít s kým sdílet, co prožila. Když místo toho dostane radu, může zůstat se svým trápením stejně sama jako předtím. Muž zase nerozumí tomu, proč jeho snaha nepomohla. Oba pak mohou odcházet z rozhovoru zklamaní, přestože v něm hledali blízkost.
Pomáhá proto říct předem, co od druhého potřebuji: „Nechci, abys to řešil. Chci, abys to se mnou chvíli nesl.“ Je to příklad, jak dát najevo, že samotné naslouchání má v tu chvíli hodnotu. Pro člověka zvyklého pečovat hlavně tím, že něco udělá, to nemusí být samozřejmé. Role se přitom mohou obrátit. Také ten, kdo obvykle radí, někdy potřebuje především někoho, kdo ho vyslechne, a nemusí umět si o to říct.
Když žádost zní jako pokus řídit
Další nedorozumění se týká toho, co člověk v žádosti druhého vůbec slyší. Mnoho mužů, se kterými pracuji, popisuje prostředí, v němž byl člověk buď nahoře, nebo dole: buď rozhodoval, nebo se podřizoval. Rovnocenný vztah, v němž dva lidé mohou stát vedle sebe, pro ně nebyl známou zkušeností. O těchto pozicích píšu v hesle o vztahové mřížce.
Kdo si zvykl uvažovat především v těchto dvou možnostech, může podobně rozumět i partnerčině snaze přiblížit se. V pláči uslyší obvinění, v prosbě o pozornost nárok na svůj čas a v žádosti o rozhovor požadavek, aby se podřídil. Jeho obrana pak může souviset se způsobem, jakým si žádost vyložil, i když partnerka chtěla mluvit o něčem, co ji trápí.
V koučování proto záleží také na zkušenosti s rovnocenným rozhovorem. Člověk může zažít, že s ním někdo jedná s respektem, přitom se ho nebojí a nemusí se mu podřizovat. Respekt umožňuje mluvit i o odpovědnosti za vlastní jednání. Postupně se tak otevírá možnost vnímat žádost jako pozvání k rozhovoru, aniž by přijetí znamenalo prohru.
Takové vysvětlení nezbavuje člověka odpovědnosti za to, jak na druhého reaguje. Pokud muž slyší v prosbě útok, neplyne z toho, že partnerka má přestat prosit nebo stále hledat způsob, jak mu být přijatelná. Oba potřebují vědět, co se v rozhovoru děje. Ona může říct, o co jí jde; on potřebuje rozlišovat mezi tím, co skutečně říká, a ohrožením, které v tom sám slyší.
Co pro každého znamená být blízko
Na gauči z úvodu spolu partneři strávili celý večer, ale pro každého mělo společné sledování seriálu jiný význam. Jeden si užíval, že sedí vedle sebe a nic nemusí. Druhému chyběl rozhovor. Samotný popis večera proto nestačí k porozumění tomu, jak se v něm každý cítil. Potřebujeme vědět, co pro něj společný čas znamenal a jaká potřeba v něm došla, nebo nedošla naplnění.
Proto párům doporučuji položit si otázku, co pro každého z nich znamená být blízko, dřív než začnou řešit, kdo se komu vzdaluje. V hesle o něze jsem psal, že láska někdy přichází způsobem, kterému druhý nerozumí, třeba v opraveném autě nebo obstaraných věcech. Podobně se můžeme minout i při přijímání toho, co nám druhý nabízí. Záměr člověka a účinek jeho jednání na partnera se nemusejí shodovat.
V popsaných situacích se něco takového dělo opakovaně. Společný večer jednomu přinesl blízkost a druhému osamělost. Mlčení po nepříjemné večeři mohlo působit jako uraženost, rada jako nezájem naslouchat a prosba o rozhovor jako pokus druhého řídit. Když si pár všimne, kde se jejich výklady rozcházejí, má o čem mluvit konkrétněji než jen o tom, kdo z nich se málo snaží.
Když ke mně přicházejí partneři s pocitem, že se blízkost vytratila, často v jejich vztahu stále vidím snahu být spolu. K nenaplněné potřebě se přidává zklamání z toho, že ji druhý nerozpoznal. Pokud oba o přiblížení stojí, má smysl hledat i gesta, kterými se o ně už pokoušejí, a mluvit o tom, jak je potřeba doplnit, aby se blízkost stala zkušeností obou.
Kde začít
Můžete se partnera zeptat, co pro něj znamená být blízko, a dát si čas jeho odpovědi porozumět, i když vás překvapí. Když mluví o frustraci, zkuste se doptat, co se ho dotklo a co v té situaci nemohl ovlivnit. Jeho odpověď může být jiná, než čekáte. A pokud sami přicházíte s trápením, můžete předem říct, zda hledáte radu, nebo především někoho, kdo vás vyslechne.
Takový rozhovor nevyřeší všechno, co se mezi vámi nahromadilo. Může však pomoci rozpoznat, co každý nabízí a co od druhého potřebuje, místo abyste oba zůstávali u svého výkladu jeho jednání.
Jinakost má svou hranici. Kde jeden druhému dlouhodobě ubližuje nebo mu popírá, co viděl a prožil, nemůže věta „každý to máme jinak“ takové jednání omlouvat a přednost má bezpečí a odborná pomoc.
Pokud byste se mnou chtěli mluvit o tom, jakými gesty si ve vašem vztahu nabízíte blízkost a která z nich se míjejí, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Šedesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
CHAPLIN, Tara M. a Amelia ALDAO. Gender differences in emotion expression in children: a meta-analytic review. Psychological Bulletin. 2013, 139(4), 735–765. DOI 10.1037/a0030737.
LEVANT, Ronald F. a Mike C. PARENT. The development and evaluation of a brief form of the Normative Male Alexithymia Scale (NMAS-BF). Journal of Counseling Psychology. 2019, 66(2), 224–233. DOI 10.1037/cou0000312.