„V sobotu jedeme k mým rodičům, to máme domluvené.“ „Nemáme. Padlo možná.“ Následujících dvacet minut se nemluví o sobotě ani o rodičích, ale o jednom slově. Jeden z partnerů si pamatuje souhlas, druhý výhradu a oba mají po ruce důkazy: tón hlasu, věty, které zazněly předtím a potom, i vzpomínky na to, kolikrát už se něco podobného stalo. Nakonec se rozejdou každý do jiného pokoje. O sobotě se nerozhodlo a o tom, jak spolu budou mluvit příště, už vůbec ne.
Úvodní scéna je složeninou z práce s páry, které se věnuji od roku 2016, nikoli příběhem konkrétní dvojice. Spor o to, kdo co řekl a jak to tehdy bylo, se v mé práci objevuje téměř u každého páru. Partneři často doufají, že rozhodnu, kdo z nich to měl správně. Jenže mým klientem je jejich spojení a tomu samotný rozsudek nepomůže. I kdyby jeden odešel s potvrzením, že měl pravdu, mezi nimi se nemusí změnit nic.
V této scéně může kteroukoli roli zastávat kdokoli z partnerů. Totéž platí pro uznání, pohrdání i návrat po hádce, o nichž bude řeč dál. Zajímá mě, co spor o pravdu dělá s úctou mezi dvěma lidmi, kteří tutéž chvíli prožili každý jinak. Podle mé zkušenosti se k sobě mohou přiblížit, aniž by se rozdíl mezi nimi ztratil. Potřebují však přestat z něj vyvozovat soud o druhém.
Dva pohledy na jeden rozhovor
Dva lidé mohou tentýž rozhovor popisovat odlišně a oba přitom upřímně vypovídat o tom, co prožili. Ten, kdo řekl „možná“, si pamatuje svou výhradu: nechtělo se mu, ale nechtěl ani odmítnout. Ten, kdo slyšel „ano“, si pamatuje úlevu, že je domluveno, a třeba už rodičům napsal. Každý si z té chvíle odnáší něco jiného, co mu připadá samozřejmé. O tom, co se mezitím odehrávalo v druhém, toho ale mnoho neví.
Jak se z takového rozdílu stane obvinění? Psychologové Lee Ross a Andrew Ward popsali v roce 1996 způsob uvažování, kterému říkají naivní realismus. Člověk vychází z přesvědčení, že vidí věci tak, jak jsou, a očekává, že rozumný člověk se stejnými informacemi dospěje ke stejnému pohledu. Když se to nestane, hledá vysvětlení u druhého: zřejmě neví všechno, co vím já, neuvažuje dost pečlivě, nebo je zaujatý. Možnost, že jsme tutéž situaci od začátku chápali různě, přitom snadno přehlédne. A protože druhý může uvažovat stejně, začnou si navzájem vyčítat právě tu zaujatost, kterou u sebe nevidí (Ross a Ward, 1996).
Jejich kapitola nabízí teoretický výklad opřený o výzkumy z jiných situací. Není přímým výzkumem partnerských hádek, pro mou práci je však užitečná tím, jak pomáhá porozumět sporu o jediné slovo. Jestliže svou vzpomínku považuji za přesný záznam skutečnosti, partnerova oprava pro mě snadno znamená zpochybnění vlastní věrohodnosti. Pak už nehájím jen domluvu na sobotu. Hájím i to, že si nevymýšlím a že se na mě dá spolehnout. Odtud může pramenit vytrvalost, s jakou se k jednomu slovu oba vracejí.
V úvodní situaci by mohl pomoci jiný začátek: „Já si pamatuju možná a ty si pamatuješ ano. Nechme dnes stranou, kdo má pravdu, a pojďme se domluvit, co s tou sobotou.“ Taková věta ponechává oběma prostor pro jejich vzpomínku. Neříká, že dvě protichůdná tvrzení o tom, co zaznělo, musejí být stejně přesná. Umožňuje ale uznat, že druhý mohl situaci upřímně pochopit jinak, a začít se domlouvat. Výsledkem může být i rozhodnutí, že tentokrát pojede jen jeden.
Tento postup má svou hranici. Předpokládá, že oba mohou říct, co prožili, a mají podobnou možnost být slyšeni. Jestliže jeden druhému dlouhodobě popírá, co viděl a slyšel, až ten druhý přestává věřit vlastní paměti, může věta „každý to máte jinak“ takové zacházení dál zakrývat. V takové situaci má přednost bezpečí, pojmenování toho, co se děje, a uznání doložené zkušenosti člověka, kterému je ubližováno. Často je potřeba i odborná pomoc. Jak opakované zpochybňování rozpoznat, popisuji v článku o pochybování o vlastní paměti.
Uznat, a přitom nesouhlasit
Mezi „slyším, jak ti je“ a „souhlasím s tím, co říkáš“ bývá v partnerské hádce jen malý prostor. Oba výroky se snadno slijí, takže uznat partnerův prožitek začne vypadat jako povinnost přijmout i jeho verzi událostí. Na příkladu sporu o partnerovu mámu jsem toto rozlišení popsal v eseji o respektu, který nestojí na výkonu. S bojem o pravdu souvisí velmi těsně.
Když rozrušený partner řekne něco, co druhý považuje za nepravdivé, nabízí se okamžitá oprava: „Takhle to nebylo.“ Může být věcně přesná, a přesto v tu chvíli ztížit porozumění, protože druhý znovu uslyší především odmítnutí své zkušenosti. Věta „rozumím, že sis to vzal jako slib“ naproti tomu uznává, jak si situaci vyložil a proč ho zasáhla. Člověk se kvůli ní nemusí vzdávat vlastní vzpomínky. K otázce, co skutečně slíbil, se mohou vrátit, až budou schopni se navzájem vyslechnout.
Ani nad, ani pod
Takové uznání je obtížné, pokud se jeden z partnerů staví nad druhého. Z této pozice se dá poučovat, opravovat nebo shovívavě tolerovat, ale těžko z ní vzniká vzájemná blízkost. Úcta podle mé zkušenosti potřebuje, aby oba stáli vedle sebe. O pozicích nad a pod i o tom, odkud se u mnoha lidí bere přesvědčení, že jiná možnost neexistuje, píšu v hesle o vztahové mřížce a v eseji U stejných dveří, každý jiným gestem.
Postoj nadřazenosti se projevuje zvlášť zřetelně v pohrdání. Může mít podobu ironie, obrácení očí, napodobení partnerova tónu nebo věty „ty jsi zase“. Někdy začíná vtipem, kterému se zasmějí ostatní a s nimi i člověk, jehož se týká. Pod zdánlivou lehkostí ale zůstává znevažování. Partner pak nemá před sebou jen názor, se kterým může nesouhlasit; sám se stává někým, koho není třeba brát vážně.
V mé práci vídám, co s člověkem dělá, když se doma dlouhodobě zlehčuje to, co říká. Často nejdřív přestane vyprávět před ostatními a později i doma. Jeho partner si pak stěžuje, že z něj nic nedostane, ačkoli jeho mlčení předcházela řada chvílí, kdy se ozvat zkusil.
Souvislost mezi emočními projevy partnerů a pozdějším rozvodem sledovali John Gottman a Robert Levenson. V roce 1983 nahráli v laboratoři 79 manželských párů z Bloomingtonu při rozhovoru o událostech dne a při rozhovoru o sporném tématu. Během čtrnácti let se rozvedlo 22 párů. Výzkumníci rozlišovali kladné a záporné emoční projevy. Záporné projevy při konfliktu, včetně pohrdání u obou partnerů, souvisely s dřívějšími rozvody, k nimž docházelo v průměru něco přes sedm let po svatbě. Pozdější rozvody, v průměru po necelých čtrnácti letech, předpovídal jiný vzorec: nedostatek kladných emočních projevů v obou rozhovorech. Gottman a Levenson, 2000
Šlo o malý vzorek manželských párů a laboratorní rozhovor se od života doma liší. Studie navíc sledovala souvislosti, nikoli příčiny, a neurčuje osud jednotlivého vztahu. Pro svou práci v ní nacházím oporu, abych bral vážně pohrdání i vztahy, v nichž je sice klid, ale vytrácejí se zájem, náklonnost a humor. O čtyřech vzorcích, které Gottman popsal, píšu v hesle o čtyřech jezdcích apokalypsy.
Zůstat v kontaktu, když to bolí
Intimitu si člověk obvykle představuje jako příjemnou blízkost ve chvílích, kdy je dobře. Ve své práci ji potkávám také tam, kde se druhý rozruší, říká, že je to kvůli mně, a já s ním přesto dokážu zůstat v kontaktu, aniž bych přešel do obrany nebo do útoku. Právě v takové chvíli záleží na schopnosti slyšet jeho bolest a neztratit přitom vlastní pohled. Zralost vztahu podle mě nepoznáme tolik podle počtu hádek jako podle toho, jak se po nich partneři umějí vracet k sobě a zda návrat zbytečně neodkládají.
O pauze, kterou člověk potřebuje, když ho emoce zaplaví, jsem psal v eseji o tichu, ze kterého se dá vrátit. Tady mám na mysli to, co přichází potom: první, často nemotornou větu, v níž člověk přizná svou část, aniž by čekal, až druhý uzná tu svou. Všechno ještě nemusí být vyjasněné. Ochota ozvat se však může dát druhému najevo, že mi na našem spojení záleží i uprostřed neshody.
Zůstat v kontaktu s rozrušeným partnerem ovšem neznamená přijímat každé obvinění nebo snášet ponižování. Kde jeden druhému ubližuje, má přednost bezpečí. Rychlost návratu se nesmí stát dalším požadavkem na člověka, který potřebuje ochranu nebo čas.
Úcta potřebuje čas
Také následující situace je modelová. Dvě děti, dvě zaměstnání, večer únava a každý svůj telefon. Partneři se nehádají, ale za celý týden spolu téměř nemluví o ničem, co by pro ně bylo osobně důležité. Postupně mají pocit, že už si ani nemají co říct. Když takový pár přijde ke mně, obvykle očekává práci na komunikaci. První dohoda ale často spočívá v něčem docela prostém: ve čtvrtek od osmi do devíti hlídá babička a oni jdou na procházku.
Úcta se rozvíjí v tom, jak spolu dva lidé zacházejí, a k tomu potřebují příležitost být spolu. Pokud na sebe mají jen chvíli na konci vyčerpávajícího dne, zbývá málo prostoru pro zájem o to, co druhý prožívá. Po několika týdnech vyhrazeného času tak může být podle mé zkušenosti i první hádka po dlouhé době dobrým znamením. Znovu se dostali k něčemu, na čem jim záleží. Samotný spor samozřejmě nic neřeší; důležité je i to, jak ho spolu povedou.
V této souvislosti se vracím k druhému nálezu Gottmana a Levensona. S pozdějšími rozvody souvisel nedostatek kladných emočních projevů, což je širší zjištění než pouhá nepřítomnost hádek. Připomíná mi, abych se při pohledu na klidný vztah zajímal také o to, zda v něm zůstává náklonnost a chuť být spolu. Vyhrazená hodina je praktický krok z mé práce, nikoli postup, jehož účinnost by tato studie ověřovala.
Kde začít
Až se příště budete přít o to, kdo co řekl, můžete zkusit vyslovit obě vzpomínky vedle sebe: „Ty si pamatuješ ano, já si pamatuju možná.“ Potom se vraťte k tomu, na čem se potřebujete domluvit teď. U běžného nedorozumění, jaké popisuje úvodní scéna, může dohoda vzniknout i bez toho, abyste nejprve rozhodli spor o minulý rozhovor.
Všimněte si také chvílí, kdy se vám při partnerově vyprávění chce obrátit oči nebo utrousit vtip. Nemusíte si hned něco vyčítat. Zkuste si ale uvědomit, co tím partnerovi dáváte najevo a zda s ním ještě mluvíte jako s někým, koho berete vážně. A jestliže se doma nehádáte, ale zároveň si nemáte co říct, zkuste nejprve v týdnu najít hodinu, která patří jen vám dvěma. Může se v ní objevit i neshoda o tom, kam v sobotu. Tentokrát už s možností slyšet, co k tomu má druhý.
Pokud byste se mnou chtěli mluvit o tom, kde se ve vašem vztahu rozdíl mění v soud a co by pomohlo, aby zůstal jen rozdílem, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Šedesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
GOTTMAN, John M. a Robert W. LEVENSON. The timing of divorce: predicting when a couple will divorce over a 14-year period. Journal of Marriage and the Family. 2000, 62(3), 737–745. DOI 10.1111/j.1741-3737.2000.00737.x.
ROSS, Lee a Andrew WARD. Naive realism in everyday life: implications for social conflict and misunderstanding. In: REED, Edward S., Elliot TURIEL a Terrance BROWN (eds.). Values and Knowledge. Mahwah: Lawrence Erlbaum Associates, 1996, s. 103–135. ISBN 0-8058-1521-X.