Večer, který teď popíšu, znám z práce s páry v mnoha obměnách. Je to složený příklad, nikoli příběh konkrétní dvojice. Jeden z partnerů se po práci pustí do pračky, která už dva dny nefunguje. Stráví dvě hodiny u rozebraného bubnu, pak se zvedne s umazanýma rukama a řekne, že to nejde. Druhý stojí ve dveřích koupelny.
V jedné podobě večera odpoví: „Tak zavoláme opraváře, jako vždycky.“ V druhé řekne: „Vidím, že tě to stálo dvě hodiny. Zavoláme opraváře a ty si dej něco k pití.“ Opravář přijede v obou případech a pračka zůstane rozbitá stejně dlouho. Ten, kdo se ji snažil opravit, si však může z koupelny odnést docela jinou zkušenost. Po první odpovědi mu může zůstat pocit, že na jeho úsilí nezáleží, protože nepřineslo výsledek, a že zase jednou zklamal. Z druhé může poznat, že si ho partner všímá i tehdy, když se mu něco nepodaří.
Podobné chvíle mě zajímají kvůli tomu, co dělají s ochotou vracet se do vztahu. Když pracuji s párem, nestavím se na stranu jednoho z partnerů a nesnažím se rozhodnout, kdo má pravdu nebo co má kdo komu dát. Věnuji pozornost jejich spojení a tomu, co se mezi nimi odehrává. Přitom potkávám člověka, který svou hodnotu odvozuje od toho, co dokáže. V mé praxi to bývá častěji muž; je to však pozorování z mé práce, nikoli pravidlo o mužích a ženách. Uznání, které nezmizí s neúspěchem, potřebují oba.
Hodnota, kterou je třeba každý den obhájit
Koučování se věnuji od roku 2016 a opakovaně potkávám lidi, pro něž pracovní výsledek rozhoduje i o tom, jak se dívají sami na sebe. Když se daří, mají pocit, že za něco stojí. Když se nedaří, začnou pochybovat o vlastní hodnotě. Zvenku může být vidět ctižádost nebo svědomitost, a často o ně také jde. K tomu se ale přidává každodenní otázka, zda toho člověk zvládl dost, aby se sebou mohl být spokojený. Někdy je to patrné už ze způsobu, jakým vypráví o špatném dni: podá zprávu o výsledcích, ale o tom, jak mu bylo, se téměř nezmíní.
Od roku 2006 jsem jako inženýr pracoval se sklem. Znám rozdíl mezi zatížením, které konstrukce nese stále, a tím, které přichází jen občas. Potřeba denně obhajovat vlastní hodnotu mi připomíná to první. Člověk ji nese i ve dnech, kdy se zdánlivě nic zvláštního neděje.
S touto starostí se vrací i domů. Záleží mu na tom, jak obstojí před partnerem, a vztah se tak může stát další oblastí, v níž si připadá posuzovaný. Prosbu o změnu slyší jako hodnocení svých schopností, ve zklamání druhého vidí potvrzení, že nestačí. Když se pokusí přiblížit a nedostane odpověď, může si to vyložit jako zprávu o sobě, přestože druhý má třeba jen těžký den. Zkusí to ještě jednou či dvakrát a potom to přestane zkoušet. Nemusí to znamenat, že o blízkost nestojí; někdy už jen nechce znovu zažít pocit, že neobstál.
O tom, co se děje, když se pokus o přiblížení míjí s odpovědí, jsem psal v eseji o vzájemnosti. U člověka, který svou hodnotu váže na výsledek, může takové míjení bolet ještě tím, že v něm vidí vlastní selhání.
Odkud se takové navázání hodnoty na výkon bere, tady nerozebírám. Heslo o vděčnosti popisuje jednu z možných souvislostí: kdo byl v dětství oceňován hlavně za výkon, může v dospělosti toužit po ocenění za to, kým je. Další pochvala za výsledek mu pak může ulevit jen na chvíli, protože jeho pocit vlastní hodnoty dál zůstává spojený s tím, co zvládne.
Když se neúspěch dotýká vlastní hodnoty
Tím, jak se vztah k sobě mění podle úspěchů a neúspěchů, se zabývá i psychologický výzkum. Jennifer Crockerová a Connie Wolfeová v roce 2001 představily model, v němž sebehodnota závisí na výsledcích v určitých oblastech. Navázaly na myšlenku Williama Jamese z roku 1890: sebeúcta může stoupat a klesat podle toho, jak se člověku daří právě v oblastech, o něž opírá vlastní hodnotu. Crocker a Wolfe, 2001
V roce 2003 tým kolem Crockerové zkoumal tuto souvislost u 122 studentek a studentů technických oborů a psychologie. Výzkumníci sledovali, jak obdržené známky souvisejí s jejich každodenní sebeúctou, náladou a ztotožněním se studovaným oborem. Ve dnech, kdy studenti dostali dobrou známku, tyto ukazatele v průměru stoupaly, při špatné známce klesaly. S velikostí reakce na špatné známky souviselo také to, nakolik studenti svou sebeúctu opírali o akademické schopnosti. Crocker a kol., 2003
Tyto práce pomáhají porozumět tomu, proč může neúspěch zasáhnout i vztah člověka k sobě. Nesledovaly však partnerské večery ani neúspěšné opravy praček a nedokládají, že muži vážou svou hodnotu na výkon častěji než ženy. Když jejich prostřednictvím přemýšlím o své praxi, zajímá mě především tato možnost: člověk může v běžném nezdaru prožívat mnohem víc, než kolik by odpovídalo samotnému výsledku. Vedle zklamání z toho, co se nepovedlo, musí unést i pochybnost o sobě.
Respekt a přijetí bez výsledku
Obdiv za to, co dokázal, takový člověk dobře zná a může ho slyšet rád. Jenže s dalším neúspěchem může obdiv zase zmizet. Respektem tu myslím úctu, o kterou nemusí pokaždé znovu usilovat a která trvá i ve dnech, kdy nic nevyřešil. Přijetí mu umožňuje být unavený, nejistý nebo slabý, aniž by se tím druhému zmenšil v očích. Pro někoho, s kým pracuji, je to nová zkušenost, kterou od vztahu ani nečeká.
Není třeba předstírat, že se nepovedený den povedl, ani tvrdit, že na výsledcích nezáleží. Rozbitou pračku je třeba opravit. Způsob, jakým spolu o neúspěchu mluvíme, však nemusí člověku přidávat další důvod, aby se za sebe styděl.
Chci přitom zůstat i u toho, kdo stojí ve dveřích koupelny. Jeho „jako vždycky“ může vycházet z únavy a z pocitu, že ten večer nese víc, než kolik mu zbývá sil. Rozbitá pračka je pro něj možná další potíž v řadě. I jeho reakce má své okolnosti, přesto může druhého zranit. Ve druhé podobě večera se problém nijak nezlehčuje. Věta o dvou hodinách úsilí pouze dává najevo, že si ho druhý všiml, přestože oprava nevyšla.
Právě taková zkušenost může člověku pomoci, aby to příště zkusil znovu. Pokud neúspěch neohrožuje jeho hodnotu v očích partnera, nemusí se každého dalšího pokusu tolik obávat. Když tuto jistotu nemá, může postupně přestat zkoušet i věci, na kterých mu záleží.
Uznání neznamená souhlas
Podobné rozlišení potřebujeme také při neshodě. Uvedu další složený příklad. Jeden z partnerů řekne: „Tvoje máma se nás pořád snaží řídit.“ Druhý odpoví: „Není to tak, ona to myslí dobře.“ Následujících dvacet minut pak oba dokazují, kdo má o mámě pravdu, aniž by z toho někdo vyšel jako vítěz.
V jiné podobě téhož rozhovoru zazní: „Rozumím, že to na tebe takhle působí. Já ji vidím jinak, ale slyším, že tě to štve.“ Ten, kdo takto odpovídá, nesouhlasí, přesto dává najevo, že druhého poslouchá. Stejná možnost existuje i z opačné strany: „Chápu, že je to tvoje máma a že ji chceš hájit. Já u ní cítím tlak.“
Uznat prožívání druhého nevyžaduje, abychom přijali jeho výklad situace. Pokud si ale člověk nesouhlas snadno vztáhne na vlastní hodnotu, může v takovém rozhovoru usilovat také o ujištění, že jeho pohled vůbec smí zaznít. Odpověď „rozumím, že to vidíš takhle, já to mám jinak“ mu může dát najevo, že byl vyslyšen, aniž by se kdokoli musel vzdát svého názoru.
Platí to i obráceně
Péče o vztah by se snadno změnila v další výkon, kdyby z tohoto textu vyplynulo, že jeden má druhého neustále ujišťovat a na vlastní potřeby se neohlížet. Kdo dává najevo uznání bez ohledu na výsledek, potřebuje stejnou zkušenost také pro sebe. I on má právo na den, kdy něco nezvládne, a na slabost, kvůli níž nepřijde o úctu. Jestliže ji dostává jen jeden, může se mezi partnery ustálit uspořádání, v němž se jeden stará a druhý přijímá.
Úcta k člověku zároveň ponechává prostor pro odpovědnost za jeho jednání. Rozlišuji mezi tím, kým člověk je, a tím, co udělal. Věta „tohle mi ublížilo“ pojmenovává dopad konkrétního jednání. Věta „nic nedokážeš“ hodnotí celého člověka. I první větu může být těžké slyšet, sama o sobě však jeho hodnotu nepopírá. Kde jeden druhému ubližuje nebo mu dlouhodobě popírá, co prožívá, nemá zraňovaný člověk situaci řešit větší trpělivostí a dalším uznáním, protože přednost má bezpečí a odborná pomoc.
Kde začít
Zkuste si nejprve všimnout, co se ve vás děje, když se vracíte domů ze dne, kdy se nic nepodařilo vyřešit. Očekáváte, že v tom druhý uvidí vaše selhání, nebo dokážete připustit, že je to jen nepovedený den? A když se takto vrátí váš partner, kam nejdřív zamíří vaše pozornost? K nevyřešenému problému, nebo k tomu, jak mu je?
Pomoci s tím může i drobný rozdíl mezi otázkami „Jak to dopadlo?“ a „Jak ti dnes bylo?“ Každá otevírá jinou část téhož dne. Všimněte si, po které obvykle sáhnete dřív. Člověk zvyklý měřit se výsledky může na první odpovědět bez zaváhání, zatímco u druhé bude chvíli hledat slova. Dopřejte mu ten čas.
Opravář nakonec přijede tak jako tak. První věta ve dveřích koupelny však může částečně ovlivnit, s jakým pocitem odejde ten, kdo se dvě hodiny snažil.
Pokud byste se mnou chtěli mluvit o tom, na čem ve vašem vztahu stojí hodnota každého z vás, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Šedesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
CROCKER, Jennifer a Connie T. WOLFE. Contingencies of self-worth. Psychological Review. 2001, 108(3), 593–623. DOI 10.1037/0033-295X.108.3.593.
CROCKER, Jennifer, Andrew KARPINSKI, Diane M. QUINN a Sara K. CHASE. When grades determine self-worth: consequences of contingent self-worth for male and female engineering and psychology majors. Journal of Personality and Social Psychology. 2003, 85(3), 507–516. DOI 10.1037/0022-3514.85.3.507.