Jeden z partnerů jde v sobotu s přáteli na fotbal a vrátí se o půlnoci. Druhý na něj čeká v předsíni: „Kde jsi byl tak dlouho? Proč jsi nenapsal?“ Odpověď přijde rychle: „Nemůžu si ani jednou vyjít?“ Spát jdou zády k sobě a ráno se o večeru nemluví. Jeden si z něj odnáší pocit, že doma není svobodný, druhý, že na něj nikdo nemyslí.
Je to složenina situací z mé práce s páry, které se věnuji od roku 2016, nikoli příběh konkrétní dvojice. V mé praxi častěji odchází na večer muž a u dveří čeká žena, znám to však i obráceně. Potřeba prostoru i potřeba spolehlivosti se týkají obou a role se mohou měnit.
Když se takovou situací s párem zabývám, zajímá mě, co se mezi nimi děje. Mým klientem je jejich spojení. Chci proto porozumět tomu, jak se z večera s přáteli a z přání dostat zprávu stal spor, ve kterém si každý musí obhájit své právo. Jeden se dožaduje prostoru, druhý ohledu, a čím usilovněji se každý snaží prosadit svoje, tím méně se dozvídá o tom druhém.
V podobných rozhovorech se často vracejí tři slova: prostor, klid a uznání. Jsou za nimi srozumitelné potřeby. Problém bývá v tom, jak se je člověk snaží naplnit a kolik místa při tom zbývá pro partnera.
Co v otázce „kde jsi byl“ slyší ten, kdo odchází
Člověk, který čekal v předsíni, se mohl ptát ze zájmu, z obavy i z rozčilení. Ten, kdo se vracel, však v otázce slyšel především kontrolu. Mnoho mužů, se kterými pracuji, popisuje vztahy, jako by v nich byla jen dvě možná postavení: nahoře a dole, řídit a být řízen. Pokud člověk nemá zkušenost s tím, že dva lidé mohou stát vedle sebe, může i otázku na čas návratu vnímat jako pokus o podřízení. Prostor si pak bere také proto, aby si potvrdil, že o sobě rozhoduje sám. O tom, odkud se takové uspořádání bere a proč v něm žádost snadno zní jako požadavek, jsem psal v eseji U stejných dveří, každý jiným gestem a v hesle o vztahové mřížce.
Pro toho, kdo čekal, může být užitečné vědět, že odchod bez zprávy nemusí znamenat útěk od něj. Druhý si možná především ověřoval, že smí odejít. Takové vysvětlení ale neruší potřebu vědět, s čím lze večer počítat, ani povinnost dodržet dohodu, pokud nějaká byla. Porozumět partnerově citlivosti na kontrolu neznamená přestat se ptát. Může to oběma pomoci domluvit se včas, aby nemuseli svůj vztah řešit až o půlnoci ve dveřích.
Prostor, ze kterého se dá vrátit
Po náročném dni nebo po hádce může člověk potřebovat chvíli o samotě, než bude schopný s druhým mluvit. V přetížení se hůř naslouchá a snáz se v partnerových slovech hledá další výčitka. Pauza tak může pomoci obnovit kontakt. V mé práci bývá klid po hádce často pokusem něco napravit, i když ho druhý prožívá jako nezájem. O tom, jak takovou pauzu domluvit a proč k ní patří i dohoda o návratu, píšu v eseji Ticho, ze kterého se dá vrátit a v hesle o vědomé pauze.
Samotné uklidnění ovšem nevyřeší to, co mezi partnery zůstalo otevřené. Za představou „postarám se o sebe sám a potom se k tobě budu chovat dospěle“ se může ztratit právě ochota být znovu spolu. Člověk se o sebe postará, ale k rozhovoru už se nevrátí. Ve své práci vídám, jak se původně užitečná pauza postupně prodlužuje, večerů mimo domov přibývá a partner se o návratu dozví až ve chvíli, kdy druhý přijde.
Z takového prostoru se může stát úkryt před blízkostí. Samotný odchod mi přitom mnoho neřekne, protože stejně může vypadat potřebná chvíle o samotě i vyhýbání se vztahu. Všímám si proto toho, zda se oba mohou spolehnout na domluvený návrat a zda po něm skutečně přichází kontakt. Kdo zůstává, pak nemusí hádat, zda pauza skončila, nebo jen začalo další čekání.
Uznání, které dojde
Vedle prostoru a klidu se v těchto rozhovorech objevuje také potřeba uznání. U lidí, kteří svou hodnotu odvozují hlavně od toho, co dokážou, může být velká, a přesto se jim slova ocenění přijímají těžko. O respektu, který nestojí na výsledku, jsem psal v eseji o respektu. Tady bych se chtěl zastavit u rozdílu, který se mi v práci osvědčuje: někdy se k člověku snáz dostane konkrétní všimnutí než obecná pochvala.
Představte si rodiče, jehož dítě hodilo talíř na zem. Rodič se zhluboka nadechl, klekl si k němu a mluvil s ním klidně. Večer může uslyšet: „Jsi skvělý táta.“ A pokrčí rameny, protože si vzpomene i na večery, kdy křičel. Nebo uslyší: „Viděla jsem, jak ses před tím talířem nadechl a nekřičel. To muselo být těžké.“ Druhá věta se týká chvíle, kterou oba znají. Nevyžaduje, aby přijal hodnocení celého sebe; dává mu vědět, že si druhý všiml toho, co udělal. Právě u podobných vět podle své zkušenosti častěji vidím, že je lidé dokážou přijmout.
Podobným rozlišením se zabýval i výzkum u dětí. Melissa Kaminsová a Carol Dwecková v roce 1999 pracovaly ve dvou studiích s pěti- až šestiletými dětmi, nejprve se 67 a potom se 64. Děti přehrávaly modelové situace: v první studii nezdar následovaný kritikou, ve druhé úspěch následovaný pochvalou. Hodnocení se týkalo buď dítěte jako osoby, výsledku, nebo postupu. Při pozdějším modelovém nezdaru reagovaly děti po hodnocení své osoby bezmocněji než po hodnocení postupu. Hůře hodnotily samy sebe, méně často volily další pokus a navrhovaly méně konstruktivních řešení. Platilo to i po pochvale. Kaminsová a Dwecková, 1999
Šlo o hrané situace a výzkum neměl skupinu bez zpětné vazby, takže neukazuje, zda pochvala osoby škodí i ve srovnání s neutrální reakcí. Corpusová a Lepper v roce 2007 takové srovnání doplnili. U předškolních dětí všechny tři druhy pochvaly podpořily motivaci oproti neutrální zpětné vazbě; u dívek ze čtvrté a páté třídy ji pochvala osoby po nezdaru tlumila. Výsledky tedy nedávají jednoduché pravidlo, že obecná pochvala je vždy špatná.
Na dospělé partnery tento výzkum přímo přenést nelze. Pro svou práci si z něj beru otázku, čeho se moje ocenění týká a co v něm druhý může slyšet. Člověk, který svou hodnotu váže na výkon, může ve větě „jsi skvělý“ zaslechnout i očekávání, kterému příště nedostojí. Konkrétní uznání mu může pomoci zůstat u té jedné chvíle, která se povedla. To je možnost, které si všímám v praxi, nikoli závěr studie o partnerských vztazích.
Dohoda, ve které je místo pro oba
Dosud jsem se věnoval hlavně tomu, jak rozumět člověku, který chce prostor, klid nebo uznání. Jeho partner by si z toho snadno mohl odnést další úkol: lépe odhadovat, co druhý unese, a podle toho upravovat vlastní přání. Právě tak ale vzniká situace, kdy jeden chrání křehkost druhého a své potřeby postupně přestává vyslovovat. Potřeba toho, kdo čekal v předsíni, má ve vztahu stejné místo jako potřeba toho, kdo se vrátil.
Uvedu druhou typickou situaci, opět složenou z více podobných. Jeden z partnerů přijde v šest z práce a chce dvacet minut jen sedět. Druhý na něj čeká s celým dnem v hlavě a začne mluvit už u dveří. První se stáhne, druhý se cítí odmítnutý a místo společného večera každý řeší, proč mu ten druhý nerozumí.
Takový pár se může dohodnout, že do půl sedmé bude čas na odpočinek a od půl sedmé půl hodiny pro ně dva, bez dětí, nádobí a telefonů. Jeden ví, že dostane chvíli klidu, druhý, že bude mít kdy mluvit a být slyšen. K dohodě však patří, že s ní oba souhlasí a oba se na ni mohou spolehnout. Pouhé vyslovení pravidla nestačí, pokud se podle něj má pokaždé zařídit jen jeden.
Podobně se dá domluvit i večer s fotbalem. Ještě před odchodem může zaznít: „Běž, užij si to. A napiš mi, až budeš vyrážet domů, ať nemusím hlídat telefon.“ Pokud se na tom oba shodnou, zpráva se stává součástí dohody o večeru. Člověk, který odchází, má svůj čas s přáteli a ten, kdo zůstává, ví, kdy zprávu čekat. Oba přitom potřebují vlastní prostor: sobotní dopoledne může patřit tomu, kdo večer zůstal doma, zatímco s dětmi bude druhý. O jazyce, kterým lze potřebu vyslovit a nechat partnerovi volnost ve způsobu jejího naplnění, i o hranici, která stojí na tom, co udělám já, jsem psal v eseji Co potřebuji a co ti dám.
Spolehnout se na druhého
Slovo závislost má ve vztazích špatnou pověst. Lidé po bolestném konci někdy touží dojít do stavu, kdy už nebudou nikoho potřebovat. Ve své práci se ale vedle míry potřeby ptám také na spolehlivost: může se člověk o druhého opřít, nebo musí pořád odhadovat, zda dnes blízkost přijde a zítra zase zmizí?
Pokud vím, co od partnera mohu čekat, a naše dohody platí, mám se o co opřít i ve chvíli, kdy nejsme spolu. Když se nabídka blízkosti bez vysvětlení střídá s odmítáním, může být těžké věnovat se čemukoli jinému než čekání, jak to dopadne tentokrát. Takové čekání může člověka u vztahu držet, přestože v něm zažívá více napětí než opory. Samotná předvídatelnost samozřejmě nevystihuje všechno, co ke zdravému vztahu patří. V rozhovorech o prostoru je pro mě ale podstatná.
Párům proto říkám: prostor pro jednoho ano, ale vedle předvídatelnosti pro druhého. Kdo se může spolehnout na zprávu před cestou domů, nemusí se večer řídit jen tím, zda už přišla. Kdo ví, že v půl sedmé dostane prostor pro rozhovor, nemusí usilovat o pozornost hned ve dveřích. Dohoda jim pomáhá být chvíli každý po svém a zároveň zůstat ve vztahu.
Souvislost mezi možností opřít se o partnera a samostatností zkoumala Brooke Feeneyová. Ve dvou studiích z roku 2007 sledovala, zda přijetí potřeby podpory souvisí s větší, nebo menší závislostí. Využila výpovědi obou partnerů, pozorování jejich rozhovorů, laboratorní úlohu s experimentálně řízenou pomocí i půlroční sledování osobních cílů. Citlivější přijetí potřeby opory souviselo se samostatnějším fungováním a větším pokrokem ve vlastních cílech. Autorka tento vztah nazývá paradoxem závislosti. Feeneyová, 2007
Vztah mezi přijetím závislosti a samostatností zůstával korelační: experimentálně se měnila poskytovaná pomoc, nikoli to, nakolik partner dlouhodobě přijímá potřebu opory. Výzkum tedy neprokazuje, co se stane po zavedení konkrétní dohody o návratu domů. Pro mou práci je užitečný tím, že zpochybňuje představu, podle níž podpora musí druhého dělat závislejším. Samostatnost a možnost opřít se o partnera se podle těchto výsledků nevylučují.
Ještě jeden postřeh z praxe, pro který zde nemám výzkumnou oporu: různé podoby blízkosti mohou lidem chybět v různém rytmu. Potřeba, aby si druhý všiml, jak mi právě je, se může ozývat během hodin. Hlubší rozhovor může někomu vystačit na několik dní a společný zážitek ho těšit ještě týdny. Nejde o pevné intervaly ani o rozvrh platný pro každého. Pomáhá mi spíš ptát se, co konkrétnímu člověku chybí a jak často. Pak se lépe vysvětluje, proč jedna večerní zpráva může pomoci a proč jeden hezký víkend za půl roku nemusí stačit.
Co potřebujeme a jak se toho domáháme
Když někdo mluví o „potřebě svobody“ nebo o „potřebě jistoty“, potřebuji rozumět i tomu, co pod těmi slovy žádá. Skutečná potřeba může být spojená se způsobem naplnění, který druhého omezuje. V práci proto používám několik otázek a pokládám je oběma stejně: Narušuje to prostor druhého? Pochází to ze strachu? Je to tak pevné, že se to naplní jen jedním jediným způsobem? Chce to po druhém, aby se změnil?
Tyto otázky používám jako pracovní vodítko k rozhovoru. Strach sám o sobě potřebu nezneplatňuje a počet kladných odpovědí neurčuje, zda na ni má člověk nárok. Pomáhají mi všimnout si, kdy se o jejím naplnění přestává jednat a nastupuje obrana, ze které je těžké ustoupit.
Večer s přáteli, který je přijatelný jen tehdy, když o něm partner nesmí nic vědět, už zahrnuje víc než samotné přání mít vlastní čas. Podobně požadavek na zprávu každou hodinu, jejíž nepřítomnost má dokazovat nezájem, zužuje potřebu jistoty na jediný způsob, jak ji druhý musí naplnit. Potřeba prostoru nebo blízkosti tím nezmizela; potřebujeme jí porozumět odděleně od požadavku, který se k ní připojil.
Obrana může být způsob ochrany, který člověku dříve pomáhal. Když si všimneme, čeho se snaží vyvarovat, můžeme o tom začít mluvit. Pak už se rozhovor nemusí točit jen kolem toho, kdo má na co právo, ale také kolem toho, čeho se každý bojí a na čem je ochotný se s druhým domluvit.
Tento postup má ovšem hranici. Jestliže se dlouhá nedostupnost používá jako trest nebo se pod požadavkem jistoty skrývá sledování telefonu, kontrola kontaktů a zákazy, je potřeba zabývat se mocí a bezpečím. Vysvětlení o rozdílných potřebách takové chování neomlouvá. Přednost má bezpečí a odborná pomoc.
Kde začít
Vyberte si jednu situaci, ve které se u vás potřeba prostoru a potřeba spolehlivosti opakovaně střetávají. Může to být příchod z práce, večer s přáteli nebo společná neděle. V klidné chvíli si řekněte, co v ní každý potřebujete, a zkuste se domluvit konkrétně: kdy bude čas pro sebe, kdy se k sobě vrátíte a kdy přijde zpráva. Dohoda potřebuje být přijatelná pro oba, aby se o ni oba mohli opřít.
A až se příště budete chtít zeptat „kde jsi byl“, můžete si nejdřív všimnout, co vás k otázce vede. Zajímá vás partnerův večer, nebo se v otázce ozývá i nejistota z čekání, kterému šlo předejít domluvenou zprávou? Odpověď vám může pomoci pojmenovat, co potřebujete příště dohodnout. Také ten, kdo odchází, se může zeptat sám sebe: ví druhý, s čím dnes může počítat?
Pokud byste se mnou chtěli mluvit o tom, jak ve vašem vztahu vedle sebe leží potřeba prostoru a potřeba spolehlivosti, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Šedesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
CORPUS, Jennifer Henderlong a Mark R. LEPPER. The effects of person versus performance praise on children’s motivation: gender and age as moderating factors. Educational Psychology. 2007, 27(4), 487–508. DOI 10.1080/01443410601159852.
FEENEY, Brooke C. The dependency paradox in close relationships: accepting dependence promotes independence. Journal of Personality and Social Psychology. 2007, 92(2), 268–285. DOI 10.1037/0022-3514.92.2.268.
KAMINS, Melissa L. a Carol S. DWECK. Person versus process praise and criticism: implications for contingent self-worth and coping. Developmental Psychology. 1999, 35(3), 835–847. DOI 10.1037/0012-1649.35.3.835.