Dva lidé se seznámí na kurzu. Ještě týž večer jí přijde dlouhá zpráva, druhý den hlasová zpráva o tom, že takovou ženu ještě nepotkal, a třetí den stojí s květinami před její prací. Přitahuje ji to. Zároveň si vzpomene, že podobně začínal i její minulý vztah. Odcházela z něj dva roky a zůstala jí po něm hlavně nejistota, zda si ještě může věřit.
Je to složenina situací z mé práce, které se věnuji od roku 2016, nikoli příběh konkrétního člověka. Po vztahu, který jim ubližoval, za mnou častěji přicházejí ženy a jejich partnerem byl muž. Znám však i opačné zkušenosti. O obnově důvěry v sebe i v druhé má smysl mluvit bez ohledu na to, kdo v takovém vztahu žil a s kým.
V těchto chvílích obvykle pracuji s jedním člověkem. Přesto se vracím k otázce, která mě zajímá i při práci s páry: co lidem umožňuje, aby se spolu mohli skutečně potkat a přitom neztráceli sami sebe.
Lidé po zraňujícím vztahu často říkají, že by chtěli zase někomu věřit. Když o tom spolu mluvíme, ukazuje se, jak velká část jejich nejistoty se týká vlastního vnímání. Tolikrát přešli něco, co jim vadilo, přijali vysvětlení, které jim nesedělo, nebo ustoupili od toho, co sami viděli a prožili, až přestali vědět, o co se v sobě mohou opřít. Obnovit důvěru v druhé pro ně proto znamená také znovu se učit důvěřovat sobě.
V koučování propojuji práci s tělesným prožíváním s tím, jak lidé rozumějí svým potřebám a dokážou je vyslovovat. Slib, že už nikdy nikomu nenaletí, jim sám o sobě příliš nepomůže. Podstatnější je, zda si při dalším seznámení všimnou, co se v nich děje, a zda tomu dokážou věnovat pozornost i ve chvíli, kdy je druhý člověk přitahuje.
Nejdřív projít koncem
Po rozchodu je pochopitelné toužit po někom, s kým přestanou být večery prázdné a vedle koho se člověk znovu bude cítit žádoucí. Nový vztah tak ale může dostat úkol, o kterém druhý ani neví: utišit bolest po tom předchozím a potvrdit, že člověk pořád za něco stojí. V mé práci vídám, jak obtížné pak bývá poznávat nového partnera, když tolik pozornosti zůstává u toho, co má napravit.
Proto se před novým začátkem neptám jen na to, zda už je člověk připravený. Zajímá mě, co od vztahu očekává a kolik prostoru v něm bude pro druhého takového, jaký skutečně je. O truchlení po rozchodu píšu podrobněji v eseji Truchlení nemá fáze a o jedné z často přehlížených ztrát v hesle o ztrátě pozice a identity. Tady mi jde především o to, abychom si všimli, s čím do nového vztahu vstupujeme.
Výzkum přitom nedává jednoduchou oporu radě, že člověk musí nejdřív všechno uzavřít a teprve potom se smí znovu zamilovat. Claudia Brumbaughová a R. Chris Fraley se ve dvou studiích publikovaných v roce 2015 zabývali lidmi po rozchodu. V první pracovali se 77 lidmi, převážně ženami, v průměru sedm měsíců po konci vztahu; v popisu vzorku uvádějí, že 23 z nich už mělo nového partnera. Ve druhé porovnávali 236 vysokoškoláků, z nichž 105 bylo v novém vztahu. Nově zadaní lidé uváděli méně přetrvávajících citů k bývalému partnerovi a větší jistotu vlastní přitažlivostí, výraznější byla tato druhá souvislost ve druhé studii. Kratší doba mezi vztahy také souvisela s vyšší pohodou. V první studii se ovšem objevily i náznaky častějšího kontaktu s bývalým partnerem, větší touhy po odplatě a častějšího porovnávání nového partnera s předchozím. Ne všechny tyto souvislosti byly statisticky průkazné. Brumbaughová a Fraley, 2015
Autoři upozorňují, že směr vztahu mezi těmito jevy nelze s jistotou určit. Nový vztah mohl lidem pomoci, ale lidé, kterým se dařilo lépe, si také mohli snáze najít partnera. Šlo navíc převážně o mladé lidi, nikoli o výzkum zaměřený přímo na zotavování ze vztahového násilí.
Pro mou práci z toho plyne, že nemá smysl stanovovat počet měsíců, které mají mezi dvěma vztahy uplynout. Nový vztah může být oporou i v době, kdy ještě něco bolí. Zajímá mě však, zda se člověk těší na konkrétního partnera, nebo především na úlevu, kterou si od něj slibuje. Pokud má nové seznámení hlavně dokázat bývalému partnerovi, že mě někdo chce, zůstává předchozí vztah součástí toho nového víc, než si možná připouštím.
Umět být sám
Část lidí, se kterými pracuji, z každého vztahu odešla až ve chvíli, kdy vedle nich už stál někdo další. Být sami se tedy neměli příliš kde naučit. Když pak chtějí odejít ze vztahu, který jim nesvědčí, představa samoty je v něm může držet déle, než by chtěli.
Snadno si to vysvětlí jako vlastní slabost, naivitu nebo závislost. Já v tom vidím také dovednost, kterou dosud neměli příležitost rozvíjet. Pro někoho navíc samota není neutrální zkušenost. Pokud si ji z dětství spojuje s tím, že byl poslán pryč, může mu i dobrovolný večer o samotě připomínat spíš trest než odpočinek. Souvislost s tím, jak se učíme zvládat své prožívání za přítomnosti druhého, rozebírám v hesle o koregulaci.
Období mezi vztahy může být příležitostí zkoušet si samotu po menších krocích. Strávit večer bez programu, jít sám na večeři, postupně zjistit, co člověku v jeho vlastním životě dělá dobře. Tuto zkušenost lze rozvíjet i ve vztahu; po rozchodu se ale často ukáže, jak moc chybí. Když člověk ví, že dokáže žít i sám, má při rozhodování o partnerství větší volnost. Může do něj vstoupit z přání být s druhým a v případě potřeby z něj také odejít.
Podíl bez rozsudku
Po vztahu, který člověku ubližoval, může přijít i otázka vlastního podílu na tom, jak v něm žil. Je potřeba s ní zacházet opatrně. Kdo léta slýchal, co všechno dělá špatně, snadno ji promění v další obžalobu a odsoudí sám sebe dřív, než se stačí na cokoli podívat. Za ubližování přitom odpovídá ten, kdo ubližuje. Zkoumat vlastní možnosti neznamená přebírat jeho odpovědnost.
Jak se ptát na svůj podíl tak, aby otázka pomáhala rozpoznat možnosti vlastního jednání, popisuji v eseji Když jeden nese za oba. Rozdíl mezi popisem toho, co jsem dělal, a rozsudkem nad tím, kdo jsem, rozebírám v článku Rozhodnutí patří dospělým, pocity dítěti. I tady záleží na pořadí: nejdřív uznat, co se stalo a co člověka zraňovalo, a teprve potom se vracet k tomu, co mohl ovlivnit, co nemohl a co ho jeho tehdejší rozhodnutí stálo.
Všímat si i toho, co cítíte
Když se s lidmi vracíme k začátku jejich předchozího vztahu, často si vybaví chvíle, kterým tehdy nepřikládali váhu. Stažený žaludek, když druhý zlehčil něco, co nebylo k smíchu. Krátké ochladnutí, když o někom mluvil s pohrdáním. Únavu po večeru, který měl být hezký. Vzápětí přišlo vysvětlení, proč se tím nezabývat: nepřeháněj, je milý, každý má své.
V mé práci se tyto vzpomínky objevují opakovaně. Nabízím je jako zkušenost z praxe, pro kterou tu nemám výzkumnou oporu. Zpětné rozpoznání takových chvil samo o sobě neznamená, že tělesný pocit dokáže spolehlivě určit, jaký druhý člověk je nebo co udělá.
Přesto má smysl věnovat mu pozornost. Vedle otázky, co si o novém člověku myslíte, se proto ptám také na to, co prožíváte v jeho přítomnosti. Pokud se po setkání cítíte spíš sevření než klidní, nemusíte tento pocit hned vysvětlit ani z něj vyvodit konečný soud. Můžete se k němu vrátit a podívat se, při čem vznikl a zda souvisí s něčím konkrétním, co se mezi vámi stalo. Právě možnost vlastní nepohodu nepřejít považuji při obnovování důvěry v sebe za podstatnou.
Předvídatelnost místo intenzity
V úvodní situaci ženu přitahuje také tempo, s jakým o ni muž projevuje zájem. Zprávy, hlasový vzkaz a květiny mohou snadno působit jako potvrzení, že někomu mimořádně záleží právě na ní. Po několika dnech se však lidé teprve začínají poznávat. Jedna klientka to ve své zkušenosti pojmenovala takto: „Oni se nezamilovali do mě. Zamilovali se do toho, kým jsou vedle mě.“
Rychlý začátek sám o sobě nerozhoduje o tom, jaký vztah bude. Všímám si spíš dalšího průběhu: zda zájem zůstává srozumitelný, zda druhý respektuje tempo partnera a zda se vřelost nezačne střídat s odmítáním. Když člověk chvíli dostává mnoho pozornosti a vzápětí o ni bez vysvětlení přichází, může ho to silně zaměstnávat. V mé zkušenosti se takové napětí někdy zaměňuje za blízkost.
Souvislostí mezi střídavým ubližováním a přetrvávající citovou vazbou se zabývali Donald Dutton a Susan Painterová. V roce 1993 zkoumali 75 žen, které nedávno odešly ze vztahu, v němž jim partner ubližoval; 50 z nich zažilo také fyzické násilí. Pomocí rozhovorů a dotazníků sledovali jejich zkušenosti po odloučení a znovu po šesti měsících. S přetrvávající citovou vazbou k bývalému partnerovi souviselo mimo jiné střídání špatného a dobrého zacházení a nerovnováha moci. Po půl roce naměřená vazba zeslábla zhruba o čtvrtinu, ale přetrvávala. Dutton a Painterová, 1993
Tato studie se týká žen po vztahu s ubližováním a sama neprokazuje, že střídání zacházení vazbu způsobilo nebo posílilo. Nelze z ní ani vyvozovat závěry o každém intenzivním seznámení. Pomáhá však rozumět tomu, že silná vazba může přetrvávat i k člověku, který ubližoval. Ve své práci se setkávám také s tím, že klidnější vztah lidem po předchozích výkyvech zprvu připadá nudný. To je moje pozorování, nikoli výsledek této studie.
O spolehlivosti jako opoře zdravé závislosti na druhém píšu v eseji Půl hodiny klidu, půl hodiny tebe. Při novém seznámení mi proto připadá užitečnější sledovat, na co se lze u druhého postupně spolehnout, než se řídit jen intenzitou prvních dnů.
Vraťme se k úvodnímu příkladu. Představme si, že si žena tentokrát nechá týden na rozmyšlenou, muži její tempo nevyhovuje a za dva týdny je pryč. Takový vývoj může bolet. Zároveň jí ale dává příležitost všimnout si rozdílu v jejich očekáváních dřív, než se vztah rozvine.
Rozhovor o nedůvěře
Člověk po zraňujícím vztahu se někdy snaží svou opatrnost skrýt, aby nového partnera neodradil. Doufá, že až si bude jistější, nedůvěra sama odezní. V mé práci se však ukazuje, jak podstatná může být možnost o ní mluvit. Reakce druhého přitom napoví, jak spolu lidé dokážou zacházet s něčím citlivým.
Jako modelový příklad může posloužit třetí schůzka s klidným mužem. Žena řekne: „Mám za sebou vztah, kde mi někdo pořád říkal, že si věci vymýšlím. Takže když se někdy stáhnu, není to kvůli tobě, jen se hlídám.“ Může slyšet odpověď „to je v pohodě, já takový nejsem“, po které už se k tématu nevrátí. Nebo muž odpoví: „Díky, žes to řekla. Co ti pomůže, když se to stane?“ Druhá odpověď otevírá prostor, ve kterém se s její opatrností dá něco dělat společně.
Ani jedna věta ovšem není zárukou nebo rozsudkem nad člověkem. Podstatné bude, jak se k tomu, co slyšel, postaví dál. Zajímá mě, zda dokáže dát druhému čas a zacházet s jeho opatrností i později, kdy mu to třeba nebude příjemné. Totéž platí pro muže, který po dlouhém zlehčování řekne nové partnerce, že se zatím hlídá. Jedna obranná reakce sama o sobě neurčuje, jaký vztah bude; může ale ukázat téma, ke kterému je potřeba se vrátit.
Pozná se to zpětně
Lidé by rádi věděli dopředu, že už se znovu nespálí. Takovou jistotu nabídnout neumím a myslím, že ji neumí nabídnout nikdo. Změnu člověk někdy rozpozná teprve při ohlédnutí, když si všimne, že v podobné situaci jednal jinak než dřív.
Jedna klientka mi po roce řekla: „Ještě před rokem bych naletěla. Hezký hlas, klidný hlas, to mě vždycky uklidňovalo.“ V okamžiku rozhodování ještě neměla jistotu, co se změnilo. Poznala to až zpětně, když mohla porovnat své nynější jednání s tím dřívějším.
Po vztahu s násilím nebo dlouhodobým popíráním toho, co jste viděli a prožili, má ovšem přednost bezpečí a odborná pomoc. O tom, jak takový vzorec vypadá a co jím není, píšu v hesle o gaslightingu a v článku Když začnete pochybovat o vlastní paměti. Hledání nového partnera ani práce na důvěře nemají tuto potřebu předbíhat.
Po bolestné zkušenosti se může zdát bezpečnější uzavřít, že „všichni muži jsou stejní“ nebo „všechny ženy jsou stejné“. Rozumím potřebě chránit se. Takový závěr ale neumožňuje poznávat jednotlivé lidi a rozlišovat, jak se k vám skutečně chovají. Právě k tomuto rozlišování se s lidmi vracím: co vnímají, co jim druhý svým jednáním ukazuje a zda na to dokážou reagovat.
Kde začít
Než vejde někdo další, zkuste si všimnout, co od nového vztahu očekáváte. Na co se těšíte, když přemýšlíte o konkrétním člověku, a co si od něj slibujete v souvislosti s tím minulým? Odpověď nemusí být lichotivá ani konečná. Může vám ale pomoci poznat, co ještě potřebuje vaši pozornost.
Podobně se můžete podívat na to, jak se vám daří být sami. Začněte něčím malým, třeba večerem bez programu nebo nedělí, během které si všimnete, kdy už někomu chcete napsat především proto, abyste nemuseli zůstat se svými pocity. Můžete přitom zůstat v kontaktu s blízkými a postupně zjišťovat, co vám pomáhá cítit se dobře také bez partnera.
Až se s někým sejdete, věnujte vedle svých představ o něm pozornost i tomu, co v jeho přítomnosti prožíváte. Sledujte, zda se jeho zájem projevuje také spolehlivostí a respektem k vašemu tempu. Pokud chcete říct, že jste po minulém vztahu opatrní, nemusíte vyprávět podrobnosti. Můžete postupně zjišťovat, zda pro vaši opatrnost ve vztahu bude místo.
Pokud byste se mnou chtěli mluvit o tom, co ve vás po minulém vztahu zůstalo a co potřebujete, než vejde někdo další, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Šedesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
BRUMBAUGH, Claudia C. a R. Chris FRALEY. Too fast, too soon? An empirical investigation into rebound relationships. Journal of Social and Personal Relationships. 2015, 32(1), 99–118. DOI 10.1177/0265407514525086.
DUTTON, Donald G. a Susan PAINTER. Emotional attachments in abusive relationships: a test of traumatic bonding theory. Violence and Victims. 1993, 8(2), 105–120. DOI 10.1891/0886-6708.8.2.105.