Ztráta pozice a identity je vrstva ztráty, ve které člověk nepřišel v první řadě o druhého, ale o obraz sebe: o toho, kdo byl silný, potřebný, kompetentní, milovaný. Truchlí po sobě, ne po druhém. Klasické modely truchlení pro tuhle vrstvu nemají samostatné jméno, a proto se přehlíží nejčastěji.
Odkud pojem pochází
Tohle heslo je v téhle části slovníku jiné: nemá jednoho akademického otce. Pojmenování pochází z mé koučovací praxe. Málokterá ztráta je totiž jen jedna; když končí vztah, končí toho víc najednou, a učím se rozlišovat, které vrstvy v konkrétním konci běží. Ztráta pozice a identity je ta, která se ztrácí z dohledu nejsnadněji, protože ji zvenčí není vidět. Člověk truchlí po obrazu sebe, a po obrazu nikdo nekondoluje.
Odborná literatura má k téhle vrstvě dva blízké rámce. William Worden řadí mezi úkoly truchlení přizpůsobení se změněnému světu, výslovně včetně toho vnitřního: ztráta si vynucuje přepsat obraz sebe. A Robert Neimeyer popisuje truchlení jako rekonstrukci významu: ztráta naruší příběh, který si o sobě vyprávíme, a otázka „kdo jsem teď, když tohle skončilo” není vedlejší produkt žalu, ale jeho jádro.
Kdo jsem, když už nejsem manželka?
S partnerem odchází i role. Něčí žena, něčí muž. Polovina páru, který sedával u stolu s ostatními páry. Ten, kdo se o někoho stará, nebo ten, o koho je postaráno. Po smrti partnera to bývá slyšet ve větě „byla jsem manželkou, a co zbylo ze mě”; po rozvodu v padesáti v otázce, kolik z těch let bylo vlastně moje. Pozvánky chodí párům, a tak s rolí mizí i místa, kde role žila.
Stejná vrstva se ozývá i mimo partnerství: když odejdou děti z domu, když skončí kariéra, když nemoc vezme výkon, na kterém stála hodnota. Ztratit pozici jde i bez toho, aby kdokoli umřel nebo odešel.
Proč to bolí i tam, kde vztah dávno nefungoval?
Tahle vrstva vysvětluje jednu matoucí zkušenost: bolí to i tomu, kdo odešel sám, a i tam, kde vztah dlouho nesytil. Nechybí totiž nutně ten druhý. Chybí ten, kým jsem s ním byl já: člověk s fungujícím manželstvím, rodina pohromadě, ten, kdo to zvládá. I úlevný konec bere obraz, na kterém se roky stálo. Kdo si tuhle vrstvu nepojmenuje, diví se vlastnímu smutku, a protože mu nerozumí, snadno si ho zakáže.
Jak s tím pracuji
První krok je rozlišit, po kom se truchlí: po druhém člověku, nebo po sobě s ním? Ptám se, co přesně chybí ve chvílích, kdy je stesk největší. Odpověď často nevede k druhému, ale k roli.
Když je jádro v identitě, nevede práce k rychlému zaplnění místa; nový vztah sám o sobě obraz sebe neopraví. Vede k přepsání příběhu: které části té role stojí za přenesení dál, protože byly opravdu moje, a které v ní bydlely spíš z očekávání druhých. Na takovou otázku se neodpovídá za večer, ale dá se na ní pracovat, a bývá to poctivější cesta než čekat, až se stará role vrátí.
Kdy vyhledat odbornou pomoc
Když se s obrazem sebe propadne i půda pod ním. Dlouhodobá prázdnota, „nevím, kdo jsem” jako trvalý stav, ztráta chuti ke všemu, co dřív dávalo smysl: to jsou signály, že nejde jen o přepisování rolí, a patří do rukou psychoterapeuta nebo lékaře. Beznaděj a myšlenky na sebeublížení jsou důvodem vyhledat pomoc hned.
Související pojmy
Po ztrátě obrazu sebe nikdo nekondoluje, a tak bývá tahle vrstva zároveň znevýhodněným truchlením. Kolísá stejně jako každý jiný smutek, jak popisuje oscilace v truchlení. A když role formálně trvá, ale vyprázdnila se, potkává se ztráta identity s nejednoznačnou ztrátou.
Prameny
WORDEN, J. William. Grief Counseling and Grief Therapy: A Handbook for the Mental Health Practitioner. 5. vyd. New York: Springer Publishing, 2018. ISBN 978-0-8261-3474-5.
NEIMEYER, Robert A. (ed.). Meaning Reconstruction & the Experience of Loss. Washington: American Psychological Association, 2001. ISBN 978-1-55798-742-6.