Odškrtáno
Karel si všechno nastudoval. Tři týdny po pohřbu manželky si koupil knížku o truchlení, protože je zvyklý věcem rozumět, a v knížce našel tabulku: popření, hněv, smlouvání, deprese, přijetí. Poznal se. Popření, to byly ty první dny, kdy jí ještě večer chystal hrnek. Hněv přišel v zimě a Karel se za něj styděl, ale tabulka říkala, že přijít měl, tak dobře. Na jaře se přistihl, že smlouvá se stropem ložnice, a nakonec, někdy kolem prvního výročí, ucítil něco jako klid. Přijetí, řekl si. Došel jsem na konec.
Okolí to vidělo stejně. Zvládl to. Chodí do práce, jezdí na chalupu, u piva se zasměje. Dcera na něj byla pyšná a on byl svým způsobem pyšný taky, protože Karel je člověk, který plní, co si předsevzal.
Rok a půl po pohřbu stál ve frontě na benzínce na kávu. Před ním muž v mikině, která voněla aviváží. Tou jejich. Tou, kterou kupovala v růžové lahvi, protože ta modrá prý voněla jako nemocnice. Karel zaplatil kávu, došel k autu, a v autě se stalo něco, co si neuměl vysvětlit: složil se nad volantem a plakal tak, jak neplakal ani na pohřbu.
A pak, ještě s mokrým obličejem, si položil otázku, kterou znám z praxe skoro doslova: Vrátil jsem se na začátek? Rok a půl práce, a jsem zase v první kolonce?
Ne, Karle. Nevrátil. Jenom vám nikdo neřekl, že tabulka, podle které jste postupoval, nikdy nebyla mapou vaší cesty.
Odkud se vzal jízdní řád
Pět fází pochází z knihy On Death and Dying, kterou v roce 1969 vydala psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová. Byla to ve své době odvážná a potřebná kniha. Vrátila umírání do řeči; vzala vážně lidi, kolem jejichž postelí se do té doby chodilo po špičkách a mluvilo šeptem s doktory na chodbě. Za to jí patří dík, a myslím to bez ironie.
Jenže Kübler-Rossová seděla u lůžek umírajících. Popisovala, jak se člověk vyrovnává s vlastním koncem, ne jak pozůstalý žije dál po konci cizím. A ani u umírajících netvrdila, že fáze jdou v pevném pořadí jako zastávky na trati. To z její tabulky udělala až popkultura, která miluje věci s jasným začátkem a koncem; scénáristé ji milují dodnes, protože pět fází je dramaturgický oblouk zadarmo. Sama autorka se ke konci života proti takovému čtení ohrazovala: fáze podle ní nikdy nebyly míněny jako úhledné škatulky, do kterých se vejde každý zármutek.
Výzkum pozůstalých mezitím došel k prostému závěru: že by truchlící procházeli takovou posloupností, se doložit nepodařilo. Nikdy. Model, podle kterého se Karel rok a půl známkoval, nebyl postavený na lidech v jeho situaci.
Tohle není akademická poznámka pod čarou. Karel se rok a půl měřil metrem, který na něj nikdy nebyl kalibrovaný, a každou odchylku si účtoval jako vlastní selhání. Neselhal Karel. Selhal metr.
Vlny
Když se výzkumníci přestali dívat do tabulek a začali se dívat na skutečné pozůstalé, uviděli něco jiného než schodiště. Margaret Stroebe a Henk Schut, psychologové z Utrechtu, to koncem devadesátých let popsali modelem, který je dnes v oboru standardem a který se dá říct jednou větou: zdravý smutek kolísá. Truchlící se obrací k bolesti a zase od ní, ke vzpomínkám a zase k nákupnímu seznamu, a obojí je práce. I ta hodina, kdy na ztrátu nemyslíte, protože řešíte, čím vymalovat chodbu, je součást truchlení. Není to ulejvání. Je to druhá polovina směny.
George Bonanno z Kolumbijské univerzity k tomu přidal ještě jednu nepohodlnou dobrou zprávu: nejčastější cestou po ztrátě není zhroucení, ale odolnost. A žal odložený na později, ten strašák, kterým se klidným lidem vyhrožuje („ono tě to dožene”), ve výzkumu oporu nemá. Kdo je v pořádku, smí být v pořádku.
Kdybych to měl říct řečí svého prvního řemesla: skleněná fasáda se nedimenzuje na průměrný vítr. Dimenzuje se na poryv, a počítá se s tím, že poryv přijde znovu a znovu; materiál totiž neláme jedna velká síla, ale cykly, se kterými nikdo nepočítal. Kdo projektuje na stálé zatížení, tomu první pořádný náraz utrhne kotvy. Se vztahy a s lidmi pracuji stejně. Fáze jsou schodiště: statická představa, krok za krokem, nahoru a hotovo. Smutek je vítr. Nedá se po něm šlapat, dá se na něj stavět.
Karlova vlna na benzínce nebyla porucha statiky. Byl to poryv, na který ho nikdo nenaučil projektovat.
Dárek pro obranu
Teď to nejdůležitější, a píšu to zvlášť pro čtenáře, který u předchozích odstavců netrpělivě podupává, protože on žádné vlny nemá, on to má zvládnuté.
Fázový model má jednu vlastnost, o které se nemluví: dává bolesti časový plán. A časový plán je dárek pro obranu. Kdo se bolesti bojí, kdo se naučil, že se s ní nedá nic dělat, nebo kdo prostě spěchá zpátky do výkonu, ten dostane v pěti fázích seznam ke splnění. A seznamy se plnit dají. Popření odškrtnout, hněv odškrtnout, u přijetí razítko. Bolest má termín dokončení a obrana ho ráda dodrží, klidně v předstihu.
Martin, čtyřicet pět, mi může posloužit jako druhý příklad. Měsíc po rozvodu byl dál. Doslova tohle slovo používal: jsem dál. Přihlásil se na maraton, přeorganizoval byt, o bývalé ženě mluvil klidně a uvážlivě jako o obchodním partnerovi z minulého projektu. Kdo ho potkal, viděl vzor zralého rozchodu. Půl roku nato ho složil formulář. Úřední lejstro, kolonka rodinný stav, a Martin, který uběhne třicet kilometrů, nedokázal udělat křížek.
Zvenčí se odolnost a obcházení nedají rozeznat. Oba fungují, oba mají program, oba působí, že to zvládli. Bonanno doložil, že odolnost je skutečná a častá; rozlišení, které si z jeho výzkumu nesu do praxe, je moje: rozdíl není v množství slz, ale v dostupnosti. Odolný člověk se ke ztrátě umí obrátit, když na ni přijde řeč. Zabolí to, unese to, vrátí se. Kdo ztrátu obchází, ten se obrátit nedokáže; téma uhne, tělo ztuhne, rozhovor sklouzne jinam. Odolnost je průchozí. Obcházení je zamčené.
A fázový model, čtený jako jízdní řád, tenhle rozdíl zneviditelňuje. Obcházení totiž vypadá jako rychlý postup tabulkou. Kdo chce mít bolest za sebou, najde v pěti fázích spojence, který mu orazítkuje přeskok. Proto říkám, že fázový model škodí nejvíc právě lidem, kteří chtějí mít bolest rychle za sebou. Ostatním dá špatnou mapu. Jim dá alibi.
Špatná otázka
Roky mi trvalo, než jsem pochopil, že „ve které fázi jste” je špatná otázka i tehdy, když se položí laskavě. Předpokládá totiž jednu ztrátu, která běží jedním procesem k jednomu konci.
Jenže tak ztráta v životě nechodí. Když v mé praxi sedí člověk po konci vztahu, málokdy truchlí jednu věc. Ptám se proto jinak: co všechno vám vlastně skončilo?
Na tuhle otázku přichází odpovědí obvykle víc, než čekal. Časem jsem se je naučil rozlišovat; vyšlo mi jich sedm.
Sedm ztrát
První je ztráta osoby. Úmrtí. Jediná z celé sedmičky, na kterou modely truchlení skutečně myslely, ta s obřadem, parte a křeslem, které zůstalo prázdné. Karel truchlí tuhle.
Vedle ní stojí ztráta vztahu. Rozchod, rozvod. Skončilo totéž co u smrti, společná rána, plány, stáří ve dvou, jenže druhý žije a má vaše číslo. A okolí neposílá květiny; větu, kterou v tomhle slovníku opakuji pořád dokola, protože ji pořád dokola někdo potřebuje slyšet, znáte: po rozchodu nikdo nekondoluje. Téhle ztrátě se říká znevýhodněná a nese se s ostudou navíc.
Třetí se nechová jako smutek, ale jako otřes: ztráta iluze. Zjištění lži, dvojího života, zrady. Nebere jen budoucnost, bere zpětně minulost; fotky z dovolených najednou vyprávějí jiný příběh a člověk neví, který rok jeho života byl pravda. S ní se nepracuje jako s žalem, ale spíš jako s otřesenou půdou pod nohama.
Pak je tu ztráta, kterou vídám přehlíženou nejčastěji: ztráta pozice a identity. Neodešel jen druhý; odešel ten, kým jsem s ním byl já. Něčí žena, něčí muž, ten silný, ta, která to vždycky zvládla. Truchlí se tu po sobě, a po obrazu sebe nikdo nekondoluje už vůbec.
Ztráta možného je pátá a mluví se o ní nejtišeji. Potrat, o kterém ví jen pár lidí. Rodičovství, které nepřišlo. Život, který se nestal, pokoj, který se nikdy nevymaloval. Je to truchlení bez vzpomínek, a právě proto mu okolí rozumí ze všech nejmíň; není co si připomínat, a přesto něco nesporně chybí.
Šestá nemá konec: nejednoznačná ztráta. Partner, který je tady, ale není. Demence, závislost, deprese, roky vyhaslé mlčení u společného stolu. Konec, který nekončí, a proto se nedá oplakat; Pauline Boss, která té ztrátě dala jméno, celý život opakuje, že tady se nečeká na uzavření, protože žádné nepřijde.
A nakonec ztráta kumulativní. Nová ztráta, která otevře starou, třeba dvacet let spící. Znáte to z pohřbů: nejvíc někdy pláče člověk, který zesnulého skoro neznal. Jeho starý žal tam jen našel otevřené dveře.
Podstatné je, že tyhle vrstvy neběží stejným tempem. Ztráta osoby může být po dvou letech tichá, zatímco ztráta identity teprve začíná mluvit. Nejednoznačná vrstva stojí na místě, protože nemá od čeho se odrazit, a kumulativní si počká na výročí. Jeden konec, sedm procesů, každý s jiným rytmem. Proto se smutek nechová jako schodiště. Proto vlny. Fázový model počítá s jednou ztrátou; život jich do jednoho konce vloží sedm.
Tři otázky místo pěti fází
Co s tím? Nemám pro vás program. Kdybych ho měl, popřel bych všechno, co jsem právě napsal, protože program je zase jen jízdní řád v novém kabátě. Mám tři otázky, které v praxi kladu místo tabulky, a které si můžete položit sami.
Co všechno mi skončilo? Ne jedna ztráta, ale poctivý soupis vrstev. Už samotné rozlišení, že mě nebolí jen on, ale i ta, kterou jsem s ním byla, umí ulevit, protože smutek dostane správné jméno.
Umím se k tomu obrátit, a umím se zase vynořit? To je celá diagnostika vln. Nejde o to, kolik pláčete. Jde o to, jestli jsou dveře průchozí oběma směry.
A co z toho chci nést dál? Protože cíl není odstřihnout a zapomenout. Vztah, i ten skončený, se nese dál v novém tvaru, a vy máte slovo v tom, jaký tvar to bude.
Možná vám ty otázky přijdou pomalejší než pět fází. Jsou pomalejší. Za ta léta jsem ale došel k něčemu, co klientům říkám a co platí i pro vás: u staré bolesti není smutek problém, který je třeba vyřešit. Smutek je cíl. Teprve smutek, který konečně smí být, může jednoho dne odejít. Bolest, která nikdy nedostala dovolení, zůstává v čekárně celé roky, a vy platíte nájem.
Ještě jednou na benzínce
Karel dnes ví, co byla ta chvíle nad volantem. Ne návrat na začátek. Vlna. Poryv, který přišel, protože láska nikam neodešla, jen ztratila adresu.
Vím o něm ještě jednu věc. Pár týdnů po benzínce koupil tu aviváž. Růžovou. Stojí v koupelně a Karel si k ní občas přivoní, když chce být chvíli s ní, a pak zavře uzávěr a jde vymalovat chodbu. Kdyby ho viděla tabulka, nevěděla by, do které kolonky ho zapsat: truchlí, nebo přijal? Ale o tom, co Karel dělá, existuje výstižnější slovo než fáze. Je to vazba, která si našla nový tvar.
Truchlení nemá fáze. Má vlny. A vlna není důkaz, že jste selhali. Je to důkaz, že bylo co ztratit, a že to, co bylo, pořád patří k vám.
Karel ani Martin nejsou konkrétní lidé; jsou složení z příběhů, které se v mé koučovací praxi opakují, a detaily jsou změněné. Celou mapu tématu, včetně toho, kdy a kam se obrátit o pomoc, najdete v článku Truchlení: co je normální, jak dlouho trvá a proč nejde po fázích. Jednotlivé pojmy rozebírám ve slovníku.
Prameny
KÜBLER-ROSS, Elisabeth. On Death and Dying. New York: Macmillan, 1969.
KÜBLER-ROSS, Elisabeth a David KESSLER. On Grief and Grieving: Finding the Meaning of Grief Through the Five Stages of Loss. New York: Scribner, 2005.
STROEBE, Margaret a Henk SCHUT. The dual process model of coping with bereavement: Rationale and description. Death Studies. 1999, 23(3), 197–224.
BONANNO, George A. Loss, trauma, and human resilience: Have we underestimated the human capacity to thrive after extremely aversive events? American Psychologist. 2004, 59(1), 20–28.
DOKA, Kenneth J. (ed.). Disenfranchised Grief: Recognizing Hidden Sorrow. Lexington: Lexington Books, 1989. ISBN 978-0-669-17081-8.
BOSS, Pauline. Ambiguous Loss: Learning to Live with Unresolved Grief. Cambridge: Harvard University Press, 1999. ISBN 978-0-674-00381-1.
BOSS, Pauline. The Myth of Closure: Ambiguous Loss in a Time of Pandemic and Change. New York: W. W. Norton, 2021.