Karel ani Martin nejsou konkrétní lidé; jsou složení z příběhů, které se v mé koučovací praxi opakují, a detaily jsou změněné.
Odškrtáno
Tři týdny po pohřbu manželky si Karel koupil knížku o truchlení. Byl zvyklý věcem rozumět a chtěl se vyznat i v tom, co se s ním teď děje. V knížce našel pět fází: popření, hněv, smlouvání, deprese, přijetí. Když je četl, poznával se v nich. Popření mu připomnělo první dny, kdy manželce ještě večer chystal hrnek. Hněv přišel v zimě a Karel se za něj styděl, ale podle knížky k truchlení patřil. Na jaře se přistihl, že smlouvá se stropem ložnice, a někdy kolem prvního výročí ucítil něco jako klid. Přijetí, řekl si. Došel jsem na konec.
Také okolí mělo pocit, že to zvládl. Chodil do práce, jezdil na chalupu a u piva se zase dokázal zasmát. Dcera na něj byla pyšná a on byl svým způsobem pyšný také. Patřil k lidem, kteří plní, co si předsevzali, a zdálo se mu, že i tímhle těžkým obdobím prošel tak, jak měl.
Rok a půl po pohřbu stál na benzínce ve frontě na kávu. Muž před ním měl mikinu, z níž Karel ucítil známou aviváž. Tu, kterou jeho žena kupovala v růžové lahvi, protože modrá prý voněla jako nemocnice. Zaplatil, došel k autu a tam se složil nad volantem. Plakal tak, jak neplakal ani na pohřbu.
Ještě s mokrým obličejem si položil otázku, kterou znám z praxe skoro doslova: Vrátil jsem se na začátek? Rok a půl práce, a jsem zase v první kolonce?
Karel se potřeboval vyrovnat nejen s návratem bolesti, ale také s pocitem, že něco pokazil. Podle toho, co si o truchlení přečetl, už měl mít tuhle část života za sebou. Jenže právě v tom byl problém: z popisu několika možných reakcí na ztrátu se stal návod, podle kterého posuzoval sám sebe.
Odkud se vzal jízdní řád
Pět fází proslavila psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová v knize On Death and Dying z roku 1969. Vycházela především z rozhovorů s umírajícími a jejich zkušenosti věnovala pozornost, kterou potřebovaly. Za tento přínos jí patří uznání.
Přenos modelu na blízké a pozůstalé však nebyl jen dílem populární kultury. Už původní kniha vztahovala podobné reakce i na rodiny umírajících; truchlení se později věnovala také kniha On Grief and Grieving, kterou Kübler-Rossová napsala s Davidem Kesslerem a která vyšla v roce 2005. Autoři v ní zdůraznili, že každý nemusí projít všemi fázemi ani dodržet jejich pořadí. Kübler-Rossová a Kessler: vysvětlení modelu
Problém nastává, když se z těchto reakcí odvodí povinná posloupnost. Kritický přehled Margaret Stroebe, Henka Schuta a Kathrin Boerner z roku 2017 upozorňuje, že pro takový obecně platný průběh chybí přesvědčivá empirická opora. Autoři zároveň popisují riziko, že člověk začne své truchlení považovat za nesprávné, protože očekávanému pořadí neodpovídá. Stroebe, Schut a Boerner, 2017
Právě to se stalo Karlovi. Pojmenování hněvu nebo popření mu mohlo pomoci rozumět tomu, co prožíval. Jakmile však přijetí pochopil jako poslední splněný úkol, další pláč pro něj znamenal neúspěch. K bolesti ze ztráty se přidala výčitka, kterou by bez takového očekávání možná vůbec neměl.
Vlny
Jiný způsob, jak truchlení chápat, nabídli v roce 1999 psychologové Margaret Stroebe a Henk Schut. Jejich duální model popisuje střídání mezi vyrovnáváním se se samotnou ztrátou a zvládáním života, který se po ní změnil. Člověk se někdy obrací ke vzpomínkám a bolesti, jindy potřebuje zařídit běžné věci, převzít povinnosti po zemřelém nebo se na chvíli věnovat něčemu jinému. Součástí modelu je i potřeba oddechu od obou druhů zátěže. Stroebe a Schut, 1999
Toto kolísání může pomoci porozumět zdánlivě nesourodým dnům po ztrátě. Hodina, během níž vybíráte barvu na chodbu a na zemřelého nemyslíte, se nemusí vylučovat s tím, že vám večer bolestně chybí. Stejně tak návrat smutku sám o sobě nevymazává chvíle, kdy vám bylo dobře. Obraz vln mi v tom připadá výstižnější než představa schodiště, po kterém jednou vystoupáte a už se nevrátíte.
Ani vlny ovšem nejsou průběhem, který má každý povinně zažít. George Bonanno ve svém přehledu z roku 2004 ukázal, že odolnost po ztrátě je častější, než se dříve předpokládalo. Popisuje také výzkum, v němž měli badatelé údaje o lidech už před úmrtím jejich partnera a mohli je porovnat s tím, co následovalo. U téměř poloviny účastníků zůstávaly depresivní příznaky nízké před ztrátou i během následného sledování. To neznamenalo, že jim zemřelý nechyběl; také tito lidé mohli prožívat stesk a bolestné chvíle. Bonanno, 2004
Z téhož přehledu neplyne důvod předpovídat klidnějšímu člověku, že ho žal nutně později dožene. Pro mě je to podstatné: kdo se po ztrátě dokáže radovat a žít bez dlouhého období ochromující bolesti, nemusí svůj smutek teprve dokazovat. Karlův návrat pláče je jednou možnou zkušeností, nikoli povinností pro ostatní.
Je mi blízká i souvislost s mou prací se sklem, které se věnuji od roku 2006: při uvažování o odolnosti počítám s tím, že zátěž se mění. Když tuto představu přenáším do práce se vztahy a s lidmi, používám ji jako přirovnání. Pomáhá mi připomenout, že dnešní klid není slibem, že už nikdy nepřijde těžká chvíle. U Karla nebylo třeba z jedné takové chvíle usuzovat, že všechno dosavadní zvládání selhalo.
Dárek pro obranu
Představa dokončeného truchlení může být přitažlivá i z jiného důvodu. Kdo se bolesti bojí nebo potřebuje co nejrychleji znovu fungovat, může v pěti fázích najít ujištění, že ji lze zvládnout jako další úkol. Rozumím tomu přání. Potíž vidím v okamžiku, kdy se člověk začne řídit hlavně představou, jak daleko už má být, a přestane se zajímat o to, jak mu skutečně je.
Druhým příkladem je pětačtyřicetiletý Martin. Měsíc po rozvodu o sobě říkal: „Jsem dál.“ Přihlásil se na maraton, přeorganizoval byt a o bývalé ženě mluvil klidně, téměř jako o obchodním partnerovi z minulého projektu. Pro okolí mohl být příkladem zralého rozchodu. O půl roku později ho ale zastavil obyčejný úřední formulář. U kolonky rodinný stav nedokázal udělat křížek.
Z takové chvíle ještě nepoznáme, zda Martin předtím bolest obcházel, nebo ho právě zasáhla další připomínka ztráty. Podobně z běhání, pracovního nasazení či klidného vystupování nelze spolehlivě vyčíst, co se v člověku odehrává. Bonannův výzkum je pro mě připomínkou, že klid může být skutečný. Ve vlastní praxi se proto zajímám spíš o to, zda má člověk možnost se ke ztrátě obrátit, když potřebuje, a potom se znovu věnovat životu.
To je moje praktické vodítko, nikoli test odolnosti převzatý z výzkumu. Všímám si například, když se rozhovor o ztrátě opakovaně stočí jinam nebo když člověk při zmínce o ní ztuhne. Ani takový okamžik však sám o sobě neříká, proč se to děje. Důležitý je jeho vlastní prožitek a ochota o něm mluvit; možnost dotknout se bolesti nelze ověřovat tím, že ji z člověka budeme chtít dostat.
Právě pro lidi, kteří mají silnou potřebu mít bolest rychle za sebou, považuji pevný fázový plán za zvlášť nešťastný. Může jim potvrdit, že už splnili, co bylo třeba, i když se k něčemu podstatnému zatím nedostali. A pokud se smutek ozve znovu, snadno přibude další důvod, proč na sebe být tvrdý.
Špatná otázka
V koučovací praxi, které se věnuji od roku 2016, mi postupně docházelo, jak málo se dozvím otázkou „Ve které fázi jste?“. Už její formulace předpokládá, že znám cestu, po níž má druhý jít, a potřebuji jen určit, kam došel.
Když se setkávám s člověkem po konci vztahu, obvykle se ukáže, že přišel o víc než o partnerovu přítomnost. Proto se ptám jinak: co všechno vám vlastně skončilo?
Odpovědí bývá víc, než sám čekal. Postupně jsem si je pro svou práci začal rozlišovat do sedmi oblastí. Pomáhají mi zachytit různé stránky ztráty, které se mohou překrývat. Není to úplný seznam ani odborná klasifikace, podle níž by se každý rozchod musel skládat ze sedmi částí.
Sedm ztrát
První je ztráta blízkého člověka úmrtím. Právě jí se věnovaly výzkumy pozůstalých, o nichž jsem psal výše, a tuto ztrátu nese Karel. Pohřeb, parte nebo prázdné křeslo dávají i okolí srozumitelně najevo, že někdo chybí. Ani tehdy však nemusí být zřejmé všechno, co s jeho smrtí skončilo.
Vedle ní stojí ztráta vztahu při rozchodu či rozvodu. Člověku mohou chybět společná rána, plány i představa stáří ve dvou, zatímco bývalý partner dál žije a může se ozvat. Často v této souvislosti říkám, že po rozchodu nikdo nekondoluje. Neplatí to doslova o každém okolí; pojmenovávám tím zkušenost lidí, jejichž bolest druzí neberou vážně. Pokud ztrátě chybí společenské uznání a prostor pro zármutek, může jít o znevýhodněné truchlení, které popsal Kenneth Doka.
Třetí oblastí je ztráta iluze. Odhalení lži, dvojího života či zrady může změnit i pohled na společnou minulost. Člověk se vrací k fotografiím z dovolených a přemýšlí, co se tehdy vlastně dělo a čemu ještě může věřit. Vedle smutku se tak potřebuje orientovat v tom, co nově zjistil a jak to mění jeho dosavadní porozumění vztahu.
Často přehlížená bývá ztráta pozice a identity. S odchodem partnera se mění také to, kým byl člověk po jeho boku: něčí ženou či mužem, tím silným nebo tou, která všechno zvládla. Může mu chybět i vlastní podoba, kterou ve vztahu znal. Pro okolí to bývá méně viditelné než samotný rozchod, přesto se právě zde může skrývat velká část bolesti.
Pátou oblast nazývám ztrátou možného. Patří sem nenaplněné rodičovství, život, který se neuskutečnil, ale také budoucnost spojená s těhotenstvím, jež skončilo potratem. Takovou ztrátu nelze zredukovat na nesplněný plán: může zahrnovat vztah k očekávanému dítěti i skutečné vzpomínky. Vedle toho člověk truchlí nad tím, co už společně nezažijí. Okolí o celé zkušenosti někdy ví málo, a o to obtížnější může být najít pro ni porozumění.
Šestou oblastí je nejednoznačná ztráta, pojem spojený s Pauline Boss. Blízký člověk může být tělesně přítomný, ale vztah s ním se zásadně proměnil, například při demenci. Podobný rozpor mezi přítomností a nedostupností se může objevovat také v souvislosti se závislostí, depresí nebo dlouhodobým odcizením. Ztráta nemá jednoznačný předěl, od něhož by se dalo odvíjet loučení. Pauline Boss upozorňuje, že pomoc nemusí stát na dosažení definitivního uzavření; lze hledat způsob života i s nejistotou, která přetrvává. Pauline Boss: nejednoznačná ztráta
Nakonec rozlišuji kumulativní ztrátu, kdy se k novému zármutku přidávají dřívější ztráty. Současný pohřeb nebo rozchod může připomenout i něco, co člověk prožil před mnoha lety. Ze síly jeho reakce přitom nelze poznat, ke které části jeho života se bolest vztahuje. Může v ní být víc, než o něm víme.
Toto rozlišení mi pomáhá porozumět tomu, proč se člověk v jedné oblasti už cítí pevněji, zatímco v jiné teprve začíná chápat, o co přišel. Může si například zvyknout na nepřítomnost partnera a až později se výrazněji zabývat otázkou, kým je bez něj. Jedna událost tak může mít několik důsledků, které se ozývají v různou dobu. Otázka, co všechno skončilo, pro takovou zkušenost ponechává víc prostoru než snaha určit jednu fázi.
Tři otázky místo pěti fází
Místo určování dalšího stupně nabízím v praxi tři otázky. Můžete si je položit také sami, pokud vám pomáhají lépe porozumět tomu, co právě nesete.
Co všechno mi skončilo? Zkuste rozlišit, co vám chybí na samotném člověku či vztahu a co souvisí s vaší rolí, důvěrou nebo představou budoucnosti. Někdy už toto pojmenování přinese úlevu: začne být srozumitelnější, proč bolest přetrvává, přestože jste se s některými změnami už vyrovnali.
Umím se k tomu obrátit, a umím se zase vynořit? Touto otázkou se zajímám o prostor pro smutek i pro běžný život. Neurčuje, kolik máte plakat nebo jak rychle se máte uklidnit. Může vám pomoci všimnout si, zda je pro vás některá z těchto možností dlouhodobě nedostupná. Sama však neslouží k posouzení duševního zdraví.
A co z toho chci nést dál? Konec vztahu nemusí znamenat, že z vlastní minulosti vymažete všechno, co k němu patřilo. Můžete postupně hledat, jaké místo v ní bude mít to dobré, bolestné i nenaplněné. U vztahu, který ubližoval, to neznamená povinnost udržovat kontakt s druhým člověkem.
Za dobu své praxe jsem došel k větě, kterou někdy říkám klientům: u staré bolesti není smutek problém, který je třeba vyřešit. Smutek je cíl. Myslím tím možnost připustit zármutek tam, kde pro něj dosud nebylo místo. Není to požadavek, aby se každý rozplakal, ani slib, že dostatečně prožitá bolest jednou provždy zmizí. Záleží mi na tom, aby člověk nemusel své prožívání přizpůsobovat očekávání, že už by měl být v pořádku.
Ještě jednou na benzínce
V Karlově příběhu se nakonec mění především význam té chvíle nad volantem. Pláč už nemusí chápat jako návrat na začátek. Vůně mu připomněla ženu, která mu stále chybí, přestože znovu pracuje, jezdí na chalupu a dokáže se zasmát.
Pár týdnů po benzínce si koupil tu růžovou aviváž. Stojí v koupelně a Karel si k ní občas přivoní, když chce být chvíli s ní. Potom zavře uzávěr a jde vymalovat chodbu. Tento závěr ukazuje, jak může vazba k zemřelému získat nový tvar, aniž by člověku bránila žít dál.
Karel nemusí rozhodnout, zda právě truchlí, nebo už přijal. Může mu být smutno po ženě a současně se může věnovat životu, který pokračuje. Když se bolest znovu ozve, nemusí si k ní přidávat výčitku, že ji měl dávno zvládnout.
A pokud právě nesete ztrátu a nechcete na její vlny být sami, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Padesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Celou mapu tématu, včetně toho, kdy a kam se obrátit o pomoc, najdete v článku Truchlení: co je normální, jak dlouho trvá a proč nejde po fázích. Jednotlivé pojmy rozebírám ve slovníku.
Prameny
KÜBLER-ROSS, Elisabeth. On Death and Dying. New York: Macmillan, 1969.
KÜBLER-ROSS, Elisabeth a David KESSLER. On Grief and Grieving: Finding the Meaning of Grief Through the Five Stages of Loss. New York: Scribner, 2005.
STROEBE, Margaret a Henk SCHUT. The dual process model of coping with bereavement: Rationale and description. Death Studies. 1999, 23(3), 197–224. Záznam a abstrakt.
BONANNO, George A. Loss, trauma, and human resilience: Have we underestimated the human capacity to thrive after extremely aversive events? American Psychologist. 2004, 59(1), 20–28. Plný text.
DOKA, Kenneth J. (ed.). Disenfranchised Grief: Recognizing Hidden Sorrow. Lexington: Lexington Books, 1989. ISBN 978-0-669-17081-8.
BOSS, Pauline. Ambiguous Loss: Learning to Live with Unresolved Grief. Cambridge: Harvard University Press, 1999. ISBN 978-0-674-00381-1.
BOSS, Pauline. The Myth of Closure: Ambiguous Loss in a Time of Pandemic and Change. New York: W. W. Norton, 2021.
STROEBE, Margaret, Henk SCHUT a Kathrin BOERNER. Cautioning Health-Care Professionals: Bereaved Persons Are Misguided Through the Stages of Grief. Omega: Journal of Death and Dying. 2017, 74(4), 455–473. Plný text.