Pokračující vazba (anglicky continuing bonds) je pojetí truchlení, podle kterého vztah k člověku, o kterého jsme přišli, nekončí, ale mění tvar. Cílem není se odpoutat a zapomenout, ale najít pro to, co skončilo, udržitelné místo v dalším životě.
Odkud pojem pochází
S pojmem přišli v roce 1996 Dennis Klass, Phyllis Silvermanová a Steven Nickman ve sborníku Continuing Bonds: New Understandings of Grief. Obrátili jím předpoklad, který obor zdědil po Freudovi: že úkolem pozůstalého je odpoutat se, a kdo to nedokáže, truchlí špatně. Výzkum ukázal opak. Zdravě truchlící lidé vazbu neruší; mluví se zemřelým, radí se s ním, nosí si jeho věty, cítí jeho přítomnost. V řadě kultur je to výslovná norma a představa povinného odpoutání je západní zvyklost, ne psychologická nutnost. Pod vlivem tohoto výzkumu přeformuloval William Worden i poslední ze svých čtyř úkolů truchlení: místo odpoutání nalezení trvalého místa pro zemřelého při současném vykročení dál.
Mluvím s ním pořád. Je to normální?
Ano, a patří to k nejčastějším podobám truchlení vůbec. Rozhovory se zemřelým, otázka „co by na to řekl”, svetr, který zůstává ve skříni, recept vařený k výročí, pocit přítomnosti. Nic z toho není popření ani známka, že se s vámi něco děje; je to vazba, která si hledá nový tvar.
Sem patří i častá a málokdy vyslovená otázka, jestli není nový vztah zradou toho starého. Není. Najít zemřelému partnerovi trvalé místo neznamená ho vymazat, a srdce nefunguje tak, že by v něm bylo místo jen jedno. Vazba se stává potíží teprve tehdy, když drží místo, kde se má odehrávat život: když rozhovor s tím, kdo odešel, dlouhodobě nahrazuje rozhovory s živými.
Musí se to hodit za hlavu?
Pokyn „odstřihni se a jdi dál” je pozůstatek staré teorie a zadává úkol, který nelze splnit. Kdo se o něj poctivě pokouší, prohrává dvakrát: vazba nezmizí, a její trvání si člověk vyloží jako vlastní slabost. Zdravý pohyb nevede od vztahu pryč, ale k jeho proměně. Proto také žádný kalendář neříká, kdy se mají vyklidit věci nebo sundat prsten; ta chvíle přichází s novým tvarem vazby, ne s datem.
U rozchodu to platí dvojnásob, protože bývalý partner obvykle zůstává v životě doopravdy: přes děti, majetek, společné přátele, nebo prostě proto, že žije ve stejném městě. Otázka, jak ho ze života vyříznout, nemá odpověď. Otázka, jaké místo mu v něm dát, odpověď má.
Jak s tím pracuji
Místo otázky, jak zapomenout, se ptám, jaké místo tomu, co skončilo, chcete dát. To je otázka, se kterou se dá pracovat: má odpovědi v rituálech, ve věcech, v tom, o čem a s kým mluvíte, i v tom, co si z toho vztahu nesete dál jako svoje.
Jedno rozlišení přitom hlídám pečlivě: pokračující vazba není totéž co neukončený vztah. Vazba je zdravá tam, kde už od druhého nic nečekáte a hledáte jen formu, jak ho nést. Kdo od bývalého partnera dál něco čeká, návrat, omluvu nebo uznání, ten vztah ještě neukončil, a truchlení proto nemá kde začít. Taková situace si říká o jinou, poctivější práci s koncem.
Kdy vyhledat odbornou pomoc
Odborná pomoc patří tam, kde se vazba místo opory stala hranicí života: svět se dlouhodobě zúžil na vzpomínky a nic se v něm nehýbe, nebo smutek po letech stále brání běžnému fungování. Pokud vás prožitky přítomnosti zemřelého děsí nebo se vymykají kontrole, stojí za to probrat je s psychoterapeutem nebo lékařem. A beznaděj či myšlenky na sebeublížení jsou důvodem vyhledat pomoc hned.
Související pojmy
Jak zdravé truchlení kolísá mezi bolestí a životem, popisuje oscilace v truchlení. Pokračující vazbu je potřeba odlišit od nejednoznačné ztráty, kde odchod druhého stále probíhá a vazba se proto nemá čeho chytit. A smrt bývalého partnera bývá zároveň znevýhodněné truchlení: vazba trvá, ale okolí jí nepřizná status.
Prameny
KLASS, Dennis, Phyllis R. SILVERMAN a Steven L. NICKMAN (eds.). Continuing Bonds: New Understandings of Grief. Washington: Taylor & Francis, 1996. ISBN 978-1-56032-339-6.
KLASS, Dennis a Edith Maria STEFFEN (eds.). Continuing Bonds in Bereavement: New Directions for Research and Practice. New York: Routledge, 2018.