Oscilace v truchlení je přirozené střídání mezi dvěma polohami: obrácením ke ztrátě (bolest, vzpomínky, chybění) a obrácením k obnově (praktické fungování, nové úkoly, chvíle bez smutku). Popisuje ji duální model procesu truchlení (anglicky dual process model of coping with bereavement). Zdravý smutek podle něj nepostupuje po schodech k cíli, ale kolísá ve vlnách.
Odkud pojem pochází
Model publikovali v roce 1999 nizozemští psychologové Margaret Stroebe a Henk Schut z Utrechtské univerzity a ve výzkumu truchlení je dnes standardem. Popisuje dvě orientace, mezi kterými se truchlící přesouvá: v jedné je člověk v kontaktu s tím, co skončilo, ve druhé s tím, co pokračuje. Podstatný je jeden detail, který model odlišuje od starších představ: i období, kdy člověk smutek odloží a prostě žije, považuje za funkční součást truchlení, ne za popření. A neříká, jak často ani v jakém poměru se má přepínat; lidé, kultury i muži a ženy se v tom výrazně liší.
Jak dlouho trvá truchlení?
Na nejčastější otázku, kterou od truchlících slyším, neexistuje poctivá odpověď v týdnech ani měsících. A hlavně je to jiná otázka, než jakou smutek klade. Truchlení totiž spíš kolísá, než trvá. Vlna žalu přijde a odejde, mezitím se pracuje, vaří večeře a smějí se vtipy. Po třech dobrých dnech vás položí písnička v obchodě, a po roce klidu výročí nebo vůně. Nic z toho není krok zpět; tak vypadá pohyb.
Lidé si přitom svůj smutek často poměřují: po deseti týdnech už bych měla fungovat, po roce už bych neměl plakat. Jenže žádný takový jízdní řád neexistuje. Představa pevných fází truchlení pochází z pozorování umírajících, ne pozůstalých, a u pozůstalých se taková posloupnost nikdy nedoložila. Proto se dnešní výzkum neptá, ve které fázi jste, ale jestli se umíte pohybovat mezi oběma polohami.
Je normální, že se zase směju?
Ano. Obrácení k obnově je součást truchlení, ne jeho zrada. Nejvíc matoucí na smutku obvykle není jeho síla, ale přerušovanost: lidé si dobré chvíle vyčítají jako důkaz, že truchlí málo, a návraty vln si vykládají jako zhroucení. Platí přitom obojí najednou. Smích u večeře neznamená, že ztráta nebolela, a slzy po půl roce neznamenají, že jste se nikam neposunuli.
Jak s tím pracuji
Neptám se, jak moc truchlíte, ani ve které fázi jste. Ptám se, jestli máte přístup k oběma polohám: jde se ke smutku obrátit, když přijde jeho chvíle, a jde se z něj zase vynořit do života? Uváznout se dá na obou stranách. Kdo zůstává jen v noření, ztrácí pevnou půdu v přítomnosti. Kdo jen funguje, ztrátu obchází, a ta se pak vrací jinudy: únavou, tělem, opakováním starého vzorce v novém vztahu.
Zvenčí přitom může nepřetržité fungování vypadat jako síla. Rozdíl mezi skutečnou odolností a obcházením ztráty není v množství slz, ale v tom, jestli přepnutí zůstává dostupné.
Kdy vyhledat odbornou pomoc
Běžné truchlení není nemoc a většina lidí jím projde s oporou blízkých; výzkum účinnosti dokonce ukazuje, že plošná odborná intervence u nekomplikovaného truchlení znatelně nepomáhá. Pomoc patří tam, kde se kolísání zastaví: smutek ani po dlouhé době nepolevuje, nejde se z něj vynořit a brání každodennímu fungování. Pro takový průběh existuje klinická kategorie (prodloužená porucha truchlení) a její posouzení patří lékaři nebo psychoterapeutovi, ne koučovi. A kdykoli se objeví beznaděj nebo myšlenky na sebeublížení, je namístě vyhledat pomoc hned.
Související pojmy
Rozdíl mezi zdravým rychlým zotavením a obcházením bolesti rozebírá odolnost po ztrátě. S oknem tolerance se oscilace potkává, ale není totéž: okno popisuje míru aktivace nervového systému, oscilace zaměření pozornosti. A o situaci, kdy kolísání nemá kde začít, protože ztráta nemá konec, mluví nejednoznačná ztráta.
Prameny
STROEBE, Margaret a Henk SCHUT. The dual process model of coping with bereavement: Rationale and description. Death Studies. 1999, 23(3), 197–224.
STROEBE, Margaret a Henk SCHUT. The dual process model of coping with bereavement: A decade on. Omega: Journal of Death and Dying. 2010, 61(4), 273–289.
STROEBE, Margaret S., Robert O. HANSSON, Henk SCHUT a Wolfgang STROEBE (eds.). Handbook of Bereavement Research and Practice: Advances in Theory and Intervention. Washington: American Psychological Association, 2008. ISBN 978-1-4338-0351-2.