Otázka, kterou od truchlících slýchám nejčastěji, začíná slovy „Je normální, že…?“ Někdo se obává, že se smutku nedokáže zbavit, jiného zaskočí, že se znovu směje nebo netruchlí tolik, kolik od něj okolí očekává. K samotné ztrátě se tak přidává nejistota, zda ji prožívá správně.
Píšu tento článek pro lidi, kterým partner zemřel, i pro ty, jejichž vztah skončil rozchodem. Jsou to odlišné situace, přesto v nich člověk může řešit podobné otázky: jak žít bez druhého, co si počít se společnými plány a kým teď vlastně je. Chci nabídnout oporu pro porozumění tomu, co se s vámi děje, a zároveň rozlišit, kde se zkušenost pozůstalých a lidí po rozchodu liší. Výzkum truchlení po úmrtí nelze bez dalšího vztáhnout na každý konec vztahu.
Pokud jste právě v akutní krizi a potřebujete s někým mluvit, přejděte rovnou k oddílu Kdy vyhledat pomoc a kam se obrátit. Najdete v něm kontakty; ke čtení se můžete vrátit později.
Má truchlení fáze?
Představa, že člověk postupně projde popřením, hněvem, smlouváním a depresí, až nakonec dospěje k přijetí, je srozumitelná a snadno se pamatuje. Když nevíte, co se s vámi děje, může být úlevné najít pro své prožívání jméno. Potíž nastává, když od takového popisu začnete očekávat spolehlivé pořadí nebo podle něj posuzovat, jak daleko už byste měli být.
Pět známých fází pochází z knihy Elisabeth Kübler-Rossové On Death and Dying z roku 1969. Autorka v ní vycházela především z rozhovorů s umírajícími pacienty, kteří se vyrovnávali s vlastní smrtí. Její práce pomohla otevřít rozhovor o umírání, sama však nedokládá, že pozůstalí musejí projít stejnou posloupností. Pro takový univerzální průběh truchlení nemáme spolehlivou oporu. V českém prostředí se navíc setkáte s popisy čtyř i pěti fází; už proto je obtížné brát je jako návod, podle kterého by se měl řídit každý.
J. William Worden nabízí jiný způsob, jak o truchlení přemýšlet. Popisuje čtyři úkoly, s nimiž se pozůstalý vyrovnává: přijmout skutečnost ztráty, zpracovávat její bolest, přizpůsobovat se životu bez zemřelého a nacházet pro něj trvalé místo ve svém životě, v němž lze zároveň pokračovat. Tento pohled obrací pozornost k tomu, s čím člověk potřebuje pomoci. Ani z úkolů však není třeba dělat seznam, který se musí co nejrychleji splnit.
Margaret Stroebe a Henk Schut ve svém duálním modelu z roku 1999 popisují střídání pozornosti mezi samotnou ztrátou a tím, co vyžaduje další život. Někdy se zabýváte bolestí a vzpomínkami, jindy prací, domácností nebo povinnostmi, které dříve obstarával partner. Této proměně zaměření se říká oscilace. Model pomáhá porozumět tomu, proč může smutek na chvíli ustoupit a později se znovu ozvat, aniž by tím člověk popíral svou ztrátu.
Wordenovy úkoly i duální model představuje také česká metodika pozůstalostní péče Martina Kupky a kolektivu, vydaná Univerzitou Palackého v roce 2025 a dostupná na webu Ministerstva zdravotnictví. Zabývá se rovněž fázovými modely, u nichž upozorňuje, že jednotlivými stadii neprochází každý a jejich pořadí nemusí být pevné.
Ve fázovém jazyce tedy vidím určitou pomoc, pokud člověku dovoluje rozpoznat a přijmout jeho pocity. Věta „hněv ke smutku patří“ může ulevit někomu, kdo si hněv vyčítá. Sdělení „teď přijde hněv a pak přijetí“ už ale předepisuje, co má následovat. Člověk pak snadno začne kontrolovat, zda truchlí podle očekávání, místo aby si všímal toho, co skutečně prožívá a potřebuje.
Jak dlouho truchlení trvá?
Na tuto otázku bych rád odpověděl konkrétně, ale poctivý příslib v týdnech ani měsících dát nemohu. Smutek navíc nemusí být po celou dobu stejně silný. Můžete pracovat, uvařit večeři nebo se zasmát vtipu a o něco později znovu pocítit, jak moc vám druhý chybí.
První rok může být náročný tím, že řadu událostí prožíváte bez partnera poprvé: Vánoce, výročí nebo dovolenou, na kterou jste měli jet spolu. Také po roce či po pěti letech vás může rozrušit písnička zaslechnutá v obchodě. Samotný návrat smutku ještě neznamená, že jste znovu na začátku nebo že dosavadní úleva nebyla skutečná.
Přesto lidé svůj smutek poměřují časem i délkou vztahu. Představy jako „po deseti týdnech bych už měla fungovat“ nebo „po třech letech vztahu nemám právo truchlit rok“ přidávají k bolesti nárok, který nevychází z toho, jak se konkrétnímu člověku daří. Délka vztahu sama o sobě neurčuje, za jak dlouho se vyrovnáte s jeho ztrátou.
Vedle otázky, jak dlouho to ještě potrvá, proto považuji za užitečné sledovat, jak nyní žijete. Přicházejí alespoň občas chvíle úlevy? Dokážete se věnovat něčemu z běžného života? Máte možnost obrátit se ke smutku, když ji potřebujete? Takové otázky vám mohou pomoci zorientovat se, nejsou však testem, podle kterého lze rozhodnout, že je všechno v pořádku. Pokud vás trápení dlouhodobě ochromuje nebo je pro vás neúnosné, nemusíte s hledáním pomoci čekat.
Je normální, že…?
Na mnoho těchto otázek lze odpovědět ano. Projevy truchlení jsou rozmanité a mohou se proměňovat i u jednoho člověka. Záleží přitom na tom, co danou zkušenost doprovází a jak zasahuje do vašeho života.
…se zase směju?
Ano. Chvíle, kdy vás něco potěší nebo pobaví, nepopírá bolest, kterou jindy cítíte, ani význam člověka, o kterého jste přišli. Právě duální model truchlení pomáhá pochopit, že se pozornost přirozeně obrací také k životu mimo ztrátu. Nemusíte si vyčítat, že vám bylo chvíli dobře, ani se do radosti nutit, když nepřichází.
…netruchlím tolik, kolik okolí čeká?
Ano. George Bonanno v přehledové práci z roku 2004 upozornil, že lidé mohou po ztrátě blízkého dál poměrně dobře fungovat a prožívat i příjemné emoce. Taková odolnost je podle jím shrnutých výzkumů běžnější, než se dříve předpokládalo; nelze ji automaticky pokládat za známku potlačeného žalu. Bonanno, 2004
Z klidnějšího průběhu truchlení tedy není namístě usuzovat, že vztah nebyl hluboký nebo že odložený žal „jednou udeří“. Pocity se mohou časem změnit, ale nemusíte očekávat zhroucení jen proto, že ho předvídá někdo ve vašem okolí.
…s ním pořád mluvím?
Ano, pokud máte na mysli například rozhovory, které v duchu vedete se zemřelým partnerem. Vztah k němu může zůstávat přítomný ve vzpomínkách i v drobných zvycích: necháte si jeho svetr nebo k výročí uvaříte jídlo podle oblíbeného receptu. Pro takové přetrvávání vztahu se používá pojem pokračující vazba, který rozvíjejí Dennis Klass, Phyllis Silvermanová a Steven Nickman v knize Continuing Bonds.
Tyto způsoby vzpomínání mohou být součástí truchlení. Samy o sobě neznamenají, že se nedokážete vyrovnat se smrtí partnera; záleží také na tom, zda jsou pro vás oporou a jak se vám s nimi žije. Stejně tak nový vztah nemusí znamenat zradu toho předchozího. Můžete si uchovat vztah k zemřelému a přitom se postupně otevřít blízkosti s někým dalším.
…nevím, kdo teď jsem?
Ano. Se ztrátou partnera se mění také role, v níž jste se znali: něčí žena, něčí muž, jeden ze dvou lidí, kteří spolu počítají do budoucna. Vedle nepřítomnosti druhého tak můžete bolestně prožívat nejistotu, kým jste bez něj a jak teď má váš život vypadat.
Této vrstvě říkám ztráta pozice a identity. Někdy může vystupovat do popředí více než samotné odloučení. Považuji za podstatné věnovat jí pozornost, protože jinak snadno přehlédneme, co všechno člověk s koncem vztahu ztratil.
…mě konec bolí, i když jsem odešla sama?
Ano. Rozhodnutí odejít může přinést úlevu a současně znamenat konec života, na kterém vám záleželo. Možná jste se rozloučili s představou fungujícího manželství nebo rodiny pohromadě, přestože jste právě vy dospěli k závěru, že dál zůstat nemůžete nebo nechcete. Smutek nad tím, co skončilo, sám o sobě neříká, že vaše rozhodnutí bylo chybné.
Proč rozchod bolí jako smrt?
Rozchod může zasáhnout mnohem víc než samotný kontakt s partnerem. Končí společná rána, plány i představa stáří ve dvou. Proto pro někoho může být bolest z rozchodu srovnatelně silná s bolestí po úmrtí, přestože okolnosti obou ztrát zůstávají odlišné.
Po smrti partnera má okolí k dispozici zavedené způsoby, jak ztrátu uznat: pohřeb, květiny, kondolenci. Po rozchodu bývá méně zřejmé, jak se zachovat, a člověk se může místo účasti setkat s nepochopením. Kenneth Doka zavedl pojem znevýhodněné truchlení pro situace, kdy okolí ztrátu nebo právo na smutek dostatečně neuznává. K bolesti se pak může přidat stud, že vůbec truchlíte.
Srovnávání přitom může přicházet i od lidí, kteří sami někoho ztratili. Opuštěná žena může například v diskusi pozůstalých slyšet, že její situace je lehčí, protože „on aspoň žije“. Rozumím, že za takovou větou může být vlastní bolest. Nepovažuji ji však za měřítko utrpení druhého člověka. Abychom jeho ztrátu brali vážně, nemusíme rozhodnout, zda je těžší než něčí jiná.
Rozchod má navíc svá specifika: bývalému partnerovi lze napsat, potkat ho na ulici, někdy s ním dál řešit společné záležitosti. Právě jeho dosažitelnost může znesnadňovat přijetí konce vztahu. Tato odlišnost pomáhá porozumět bolesti po rozchodu, aniž by bylo třeba obě zkušenosti ztotožňovat.
Co když nikdo neumřel a nikdo neodešel, a přesto truchlíte?
Můžete žít s partnerem ve stejné domácnosti a přesto postrádat vztah, který jste spolu měli. Tuto zkušenost mohou vystihovat věty „žijeme vedle sebe jako spolubydlící“ nebo, když partnera mění demence či těžká nemoc, „už to není on“. Člověk je fyzicky přítomný, ale některé podoby dřívější blízkosti už nejsou dostupné.
Pauline Bossová pro situace, v nichž se přítomnost a nepřítomnost blízkého takto rozcházejí, používá pojem nejednoznačná ztráta. Chybí jednoznačný okamžik konce, od kterého by se dalo odvíjet rozloučení. Může být obtížné vůbec pojmenovat, po čem truchlíte, zvlášť když partner dál žije vedle vás a okolí nevidí, co se změnilo.
Taková situace může přinášet dlouhodobé napětí a vyčerpání. Samotný smutek v ní není známkou slabosti ani přecitlivělosti. Umožnit si mluvit o ztrátě může být podstatné právě tehdy, když pro ni nemáte jasný konec ani obvyklý rituál rozloučení.
Co pomáhá?
Truchlení samo o sobě není nemoc a mnoho lidí se se ztrátou postupně vyrovnává s oporou blízkých, aniž by potřebovali léčbu. To ale neznamená, že odbornou pomoc smějí vyhledat teprve tehdy, když už dál nemohou. Podpora má vycházet z toho, co člověk potřebuje a jak se mu daří. Americká psychiatrická asociace
Za užitečné považuji, když smutek může dostat konkrétnější jméno. Může vám chybět partner, společná budoucnost, dosavadní role nebo blízkost, která se ze vztahu vytratila. I proto jsem připravil slovníková hesla, na která v článku odkazuji. Mají pomoci rozlišit, co prožíváte, a najít pro to slova, s nimiž lze mluvit o své situaci s druhými.
Pomáhá také dovolit si proměny pozornosti a nálady. Nemusíte trávit každou chvíli se smutkem, abyste své ztrátě věnovali dost péče, ani si vyčítat, že se znovu ozval po dni, kdy vám bylo lépe. Popsané modely mohou tyto proměny objasnit; neměly by se stát dalším požadavkem, jak se máte cítit.
Pokud článek čtete kvůli někomu blízkému, zkuste mu ponechat jeho tempo. Věty „už bys měla jít dál“, „buď silný“ nebo „všechno zlé je pro něco dobré“ mohou přidat tlak ve chvíli, kdy potřebuje spíš vaši přítomnost. Zeptejte se, co by mu pomohlo, a nechte prostor i pro mlčení. Přinést jídlo nebo se ozvat znovu může být užitečnější než hledat radu, po které by mu mělo být dobře.
Kdy vyhledat pomoc a kam se obrátit
Pokud je smutek dlouhodobě velmi intenzivní, téměř nepřináší úlevu a výrazně omezuje každodenní život, je namístě odborná pomoc. Po úmrtí blízkého se u části pozůstalých může rozvinout prodloužená porucha truchlení. Jde o klinickou diagnózu vázanou na úmrtí, nikoli na samotný rozchod; nelze ji určit jen podle délky smutku. Klinické posouzení patří do péče příslušně kvalifikovaného zdravotnického odborníka, nikoli kouče. Americká psychiatrická asociace
O podporu se můžete obrátit na psychologa, psychoterapeuta nebo lékaře i dříve a také po rozchodu. Zvláštní pozornost si zaslouží ztráta blízkého po sebevraždě, kterou mohou doprovázet pocity viny a stigma. S hledáním vhodného doprovázení vám může pomoci pozůstalostní poradna.
Pokud prožíváte beznaděj nebo máte myšlenky na sebeublížení, nečekejte a obraťte se na krizovou pomoc:
- Linka první psychické pomoci: 116 123, nonstop a zdarma.
- Pražská linka důvěry: 222 580 697, nonstop; hovor se účtuje podle tarifu vašeho operátora.
Pokud jste si už ublížili nebo hrozí, že si bezprostředně ublížíte, volejte 112 nebo požádejte někoho poblíž, aby zavolal za vás. Pomoc při akutním ohrožení
Jestliže doma zažíváte násilí nebo se bojíte o své bezpečí, je potřeba řešit ochranu před ohrožením, i když zároveň truchlíte nad stavem vztahu. Bílý kruh bezpečí provozuje linku 116 006, která je dostupná nonstop a zdarma.
Ztráta přináší také praktické starosti. S orientací v záležitostech po úmrtí, včetně dědictví a vyřizování, může pomoci poradna umirani.cz organizace Cesta domů; informace o vdovském či vdoveckém důchodu najdete u ČSSZ. Rodinám s truchlícími dětmi se věnuje Poradna Vigvam, pečujícím o partnera s demencí Česká alzheimerovská společnost.
Vycházím zde z odborné literatury o truchlení a ze své koučovací praxe. Nabízím orientaci v tom, co může ztrátu provázet; konkrétní situaci člověka však článek posoudit nemůže. Přál bych si, aby vám pomohl porozumět vlastnímu smutku bez dalšího nároku na to, jak by měl vypadat, a rozpoznat, kdy byste v něm potřebovali podporu. Jednotlivé pojmy podrobněji vysvětluji ve slovníku, na který text odkazuje.
A pokud nesete ztrátu a nechcete na ni být sami, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Padesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
STROEBE, Margaret a Henk SCHUT. The dual process model of coping with bereavement: Rationale and description. Death Studies. 1999, 23(3), 197–224.
WORDEN, J. William. Grief Counseling and Grief Therapy: A Handbook for the Mental Health Practitioner. 5. vyd. New York: Springer Publishing, 2018. ISBN 978-0-8261-3474-5.
BONANNO, George A. Loss, trauma, and human resilience: Have we underestimated the human capacity to thrive after extremely aversive events? American Psychologist. 2004, 59(1), 20–28. Dostupné z: PubMed.
KLASS, Dennis, Phyllis R. SILVERMAN a Steven L. NICKMAN (eds.). Continuing Bonds: New Understandings of Grief. Washington: Taylor & Francis, 1996. ISBN 978-1-56032-339-6.
DOKA, Kenneth J. (ed.). Disenfranchised Grief: Recognizing Hidden Sorrow. Lexington: Lexington Books, 1989. ISBN 978-0-669-17081-8.
BOSS, Pauline. Ambiguous Loss: Learning to Live with Unresolved Grief. Cambridge: Harvard University Press, 1999. ISBN 978-0-674-00381-1.
KÜBLER-ROSS, Elisabeth. On Death and Dying. New York: Macmillan, 1969.
KUPKA, Martin a kol. Metodika online pozůstalostní péče: Provázení procesem truchlení. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2025. ISBN 978-80-244-6698-9. Dostupné z: mzd.gov.cz.
AMERICAN PSYCHIATRIC ASSOCIATION. Prolonged Grief Disorder. Dostupné z: psychiatry.org. Ověřeno 17. září 2026.