Odolnost po ztrátě (anglicky resilience) je nejčastější přirozený průběh truchlení: člověk ztrátu unese, s přechodným zármutkem dál funguje a neztrácí schopnost radosti. Doložil ji dlouhodobý výzkum George Bonanna a obrací dvě zažité představy najednou: že hluboká ztráta musí člověka zlomit, a že kdo netruchlí viditelně, truchlí špatně.
Odkud pojem pochází
George Bonanno, americký psycholog z Teachers College Columbia University, začal pozůstalé sledovat dlouhodobě, místo aby usuzoval jen z těch, kdo vyhledali pomoc. Výsledky shrnul ve stati v American Psychologist (2004) a v knize The Other Side of Sadness (2009). Popisuje tři typické průběhy: nejčastější je odolnost, tedy stabilní fungování s přechodným zármutkem; vedle ní zotavení, kdy výrazný žal během měsíců postupně ustupuje; a u menšiny chronické truchlení, které samo nepolevuje. Odolnost přitom není chlad ani absence citu. Je to běžná lidská výbava, ne výjimka.
Netruchlím dost. Je se mnou něco špatně?
Ne. Okolí mívá představu o správném množství slz, a kdo ji nenaplní, sklízí podezření; věty „ona ani nepláče” umí ublížit stejně jako ztráta sama. Výzkum tu mluví jasně: klidnější průběh je nejběžnější cesta, a klid neznamená, že vztah nebyl hluboký. Hloubka vztahu se neměří délkou pláče. Odolní lidé přitom smutek znají, vlny přicházejí i jim; jen je neshodí z nohou.
Čekám, kdy mě to dožene
Kolem truchlení koluje představa, že kdo nepláče teď, tomu se to jednou vrátí i s úroky. Bonanno pro takové odložené truchlení oporu nenašel: lidé, kteří po ztrátě stabilně fungují, se zpravidla nezhroutí ani později. Kdo je v pořádku, smí být v pořádku a nemusí čekat na ránu, která nemá přijít.
Existuje ale něco jiného, co se odloženému truchlení podobá: obcházení ztráty. A to je rozlišení, na kterém záleží.
Jak s tím pracuji
Bonannův výzkum mě chrání před dvěma chybami. První je hledat v člověku bolest, kterou nemá: kdo přišel klidný, nepotřebuje, abych mu klid rozmlouval a dělal z odolnosti problém. Druhá chyba je opačná: přehlédnout toho, kdo bolest neunesl, ale obchází ji. Zvenčí vypadají oba stejně. Fungují, mají program, působí, že to zvládli.
Rozdíl není v množství slz, ale v dostupnosti. Odolný člověk se ke ztrátě umí obrátit, když na ni přijde řeč: zabolí to, unese to a vrátí se do života. Kdo ztrátu obchází, tam vstoupit nedokáže; téma uhýbá a rychlé „mám to za sebou” nahrazuje pohyb, který neproběhl. U rozchodu na to myslím dvakrát, protože tlak okolí, které rozchod za plnou ztrátu nepovažuje, hraje obcházení do karet.
Kdy vyhledat odbornou pomoc
Odborná pomoc patří menšinovému průběhu, kdy žal ani po dlouhých měsících nepolevuje, nejde se z něj vynořit a brání každodennímu životu; pro ten existuje klinická kategorie prodloužené poruchy truchlení a posouzení patří lékaři nebo psychoterapeutovi. A ještě jedno rozlišení: necítit po ztrátě zdrcující smutek není porucha, ale pokud dlouhodobě necítíte vůbec nic a barvu ztrácí i zbytek života, stojí to za rozhovor s odborníkem. Otupělost není totéž co odolnost.
Související pojmy
Rozdíl mezi odolností a obcházením se pozná na dostupnosti přepnutí, kterou popisuje oscilace v truchlení. Tlak okolí na správné množství smutku, ať už ho je prý moc, nebo málo, souvisí se znevýhodněným truchlením. A že odolnost neznamená zapomenout, ukazuje pokračující vazba: i ten, kdo ztrátu unesl, si ji nese s sebou.
Prameny
BONANNO, George A. Loss, trauma, and human resilience: Have we underestimated the human capacity to thrive after extremely aversive events? American Psychologist. 2004, 59(1), 20–28.
BONANNO, George A. The Other Side of Sadness: What the New Science of Bereavement Tells Us About Life After Loss. New York: Basic Books, 2009. ISBN 978-0-465-01360-9.