Znevýhodněné truchlení (anglicky disenfranchised grief) je smutek nad ztrátou, kterou okolí neuznává jako plnoprávný důvod k truchlení. Nekoná se rozloučení, nechodí kondolence, nedostanete volno. Kdo takovou ztrátu nese, nese často dvojí tíhu: samotnou bolest a k ní stud, že vůbec truchlí.
Odkud pojem pochází
Pojem zavedl v roce 1989 americký gerontolog a odborník na zármutek Kenneth Doka v knize Disenfranchised Grief: Recognizing Hidden Sorrow. Všiml si, že společnost má nepsaná pravidla o tom, kdo smí truchlit, po kom, jak dlouho a jak nahlas. Ztráta, která do těch pravidel nezapadá, zůstává bez statusu.
Znevýhodnění má podle Doky tři podoby. Neuznaný vztah: bývalý partner, milenec z utajeného vztahu, blízký kolega. Neuznaná ztráta: rozchod a rozvod, potrat, nenaplněné rodičovství, odcizení od žijícího rodiče, úmrtí zvířete. A neuznaný truchlící: třeba dítě, o kterém dospělí předpokládají, že „to ještě nechápe”.
Vždyť to byl jen rozchod. Proč to tak bolí?
Po smrti partnera společnost ví, co dělat: přijde obřad, květiny, věty „upřímnou soustrast”. Po rozchodu nikdo nekondoluje. A přitom končí tytéž věci: společná rána, plány, byt plný druhého člověka, představa stáří ve dvou. Konec dlouhého vztahu je ztráta se vším všudy, jen bez opor, které dostávají pozůstalí.
Znevýhodněná bývá i smrt druha nebo družky, když jste nebyli sezdaní a okolí vás nebere jako vdovu či vdovce. Smrt bývalého partnera, kterého jste kdysi milovali. Potrat, po kterém se čeká, že „to zkusíte znovu”. A často muži: jejich smutek mívá podobu práce, zařizování a mlčení, takže ho okolí nepřečte vůbec.
Proč se za svůj smutek stydím?
Když k bolesti nepřijde zvenčí žádné uznání, málokdo si řekne, že chybí uznání. Většina lidí si řekne, že přehání. V praxi pak slýchám věty jako „omlouvám se, že tady zase brečím”, „asi je to jen sebelítost”, „už bych to měla mít dávno za sebou”. Stud, který patří chybějící soustrasti, se obrátí dovnitř a přidá se k původní ztrátě jako druhá vrstva.
Přitom velikost ztráty neurčuje okolí. Určuje ji to, co pro vás ten vztah znamenal a co s ním skončilo.
Jak s tím pracuji
Prvním krokem nebývá žádná technika, ale navrácení statusu: pojmenovat, že tahle ztráta je skutečná, i když k ní svět mlčí. U mnoha lidí je to první chvíle, kdy smutek přestane být důkazem slabosti a stane se tím, čím je: úměrnou odpovědí na konec něčeho důležitého. Teprve potom se dá zkoumat, jak truchlení kolísá a co potřebuje.
U párů po společné ztrátě dodávám ještě jedno rozlišení, které popsal Doka s Terrym Martinem: intuitivní styl truchlení (prožívaný a sdílený) a instrumentální (věcný, činnostní, řešený děláním). Ani jeden není správnější. Partneři si pak přestávají vyčítat, že ten druhý „netruchlí správně”.
Kdy vyhledat odbornou pomoc
Pokud smutek ani po delší době nepolevuje, brání vám v každodenním fungování a nejde se z něj ani na chvíli vynořit, patří to do rukou psychoterapeuta nebo lékaře. Pro takový stav existuje klinická kategorie (prodloužená porucha truchlení) a její posouzení koučovi nepřísluší. Zvláštní kapitolou je ztráta blízkého po sebevraždě: ke znevýhodnění se přidává stigma a vina pozůstalých a zaslouží si specializovanou podporu.
Související pojmy
Když druhý neodešel ze světa, ale ze vztahu, a přesto zůstává nablízku, mluvím o nejednoznačné ztrátě. Když s koncem vztahu odchází i obraz sebe, jde o ztrátu pozice a identity. A o tom, proč zdravý smutek přichází ve vlnách, mluví oscilace v truchlení.
Prameny
DOKA, Kenneth J. (ed.). Disenfranchised Grief: Recognizing Hidden Sorrow. Lexington: Lexington Books, 1989. ISBN 978-0-669-17081-8.
DOKA, Kenneth J. (ed.). Disenfranchised Grief: New Directions, Challenges, and Strategies for Practice. Champaign: Research Press, 2002.
DOKA, Kenneth J. a Terry L. MARTIN. Grieving Beyond Gender: Understanding the Ways Men and Women Mourn. Rev. ed. New York: Routledge, 2010. ISBN 978-0-415-99571-9.