Tři hodiny ráno
Tomáš se probudil ve tři a měl ruku na hrudi. Nevěděl, kdy si ji tam dal. Pod dlaní tlak, ne ostrý, spíš jako by mu někdo položil na hrudní kost knihu a nechal ji tam. Dýchal, počítal, tlak nepolevoval. Vzal telefon a napsal do vyhledávače „příznaky infarktu u mužů”. Četl to do půl páté. Pak usnul s telefonem v ruce a ráno šel do práce.
Partnerka odešla před sedmi týdny. Šest let, společný byt, společný pes, který teď bydlí u ní. Tomáš to zvládal, jak říkal, „docela dobře”. Chodil do práce, uklidil byt, koupil nové povlečení. A pak se to začalo ozývat. Nejdřív v noci, potom i ve dne, v kanceláři, když se mu na obrazovce objevilo její jméno v nějaké staré sdílené složce. Tlak, sevření, a někdy zvláštní propad, jako by v hrudi něco uhnulo.
Šel na EKG. Lékař se podíval, zeptal se na pár věcí, řekl, že srdce je v pořádku a že to bude stres. Tomáš odcházel s úlevou, která vydržela asi do večera. Pak se vrátila otázka, se kterou za mnou přišel o dva týdny později: když je to jen stres, proč mě to tedy bolí jako něco, co v těle opravdu je?
Tomáš není jeden člověk. Je to složenina z lidí, se kterými jsem seděl, a jeho příběh jsem upravil tak, aby v něm nikdo nepoznal sebe. Ale ta věta, „bolí mě u srdce”, je věta, kterou v praxi slýchám častěji než skoro cokoli jiného, když někdo přijde po rozchodu. A skoro vždycky ji člověk říká s omluvou. Jako by to byla nadsázka, kterou si dovolil.
Není to nadsázka. A zároveň to není to, čeho se Tomáš ve tři ráno bál. Obojí je pravda.
Metafora, která má tělo
Když říkáme, že něco bolí u srdce, používáme obraz. Jazyk ho má dávno. Jenže obraz má podklad, který se dá změřit.
V roce 2011 vzal Ethan Kross se svými kolegy lidi, kteří nedávno prošli rozchodem, o který nestáli, a dal jim do skeneru fotografii bývalého partnera. Požádal je, aby mysleli na to, jak byli odmítnuti. Zároveň jim v jiné části pokusu přiložil na předloktí horkou sondu, která opravdu bolí. Pak porovnal, co se v mozku děje v obou situacích. A zjistil, že pohled na fotku bývalého partnera zapojil i oblasti, které jinak pracují při tělesné stránce bolesti, tedy ty, které zpracovávají, kde a jak to bolí, ne jen to, že je to nepříjemné. Autoři to shrnuli větou, že odmítnutí a fyzická bolest si nejsou podobné jen v tom, že obojí trápí. Sdílejí i společnou tělesnou reprezentaci.
Tohle je ta část, kterou Tomášovi říkám první, protože mu chybí. Lékař mu řekl, že je to stres, a myslel to dobře. Jenže Tomáš z toho slyšel: nic tam není, vymýšlíš si. A on si nevymýšlí. Jeho tělo dělá přesně to, co dělá tělo, když někdo odejde. Ztráta blízkého člověka je pro nervový systém událost stejného řádu jako zranění. Reaguje na ni sevřením, tlakem, tíhou. Není to slabost ani přehánění. Je to fyziologie.
Někdy to lidem stačí. Uleví se jim, že nejsou blázni. Ale já bych u toho nerad skončil, protože to je jen půlka pravdy.
Mozek to ale nemíchá
Tři roky po Krossově studii přišla ze stejné laboratoře druhá, která tu první opravila. Choong-Wan Woo a kolegové nechali šedesát lidí prožít obojí, bolestivé teplo i pohled na fotku bývalého partnera, a místo toho, aby hledali, které oblasti se rozsvítí, se ptali na jemnější věc: má mozek pro obojí stejný vzorec, nebo dva různé? Použili k tomu metodu, která umí z aktivity mozku poznat, co člověk zrovna prožívá. A ukázalo se, že vzorec pro fyzickou bolest a vzorec pro odmítnutí se liší. Program naučený rozpoznávat bolest nepoznal odmítnutí a naopak. Na hrubé mapě se oblasti překrývají. V jemném vzorci ne.
Tomu se v praxi říká: obojí je pravda. Bolest po rozchodu je skutečná a tělo se jí účastní. A zároveň ji mozek nemíchá s bolestí ze zlomené nohy. Není to „jen psychické” a není to totéž jako zranění orgánu. Je to třetí věc, která má vlastní jméno, a to jméno je ztráta.
Pro mě z toho plyne způsob, jak s Tomášem mluvit. Nebudu mu vysvětlovat, že se mu to jen zdá. A nebudu mu ani tvrdit, že mu srdce doslova puká, protože to by byla lež, která zní hezky. Řeknu mu, že to bolí doopravdy a že to není infarkt. Obojí naráz, v jedné větě. Lidé po rozchodu potřebují slyšet obě půlky, protože každá zvlášť je falešná.
Když srdce opravdu onemocní
Teď ta část, kterou bych nejradši přeskočil, protože jsem kouč a ne lékař. Právě proto ji přeskočit nesmím.
Existuje stav, kdy silný emoční otřes srdce skutečně poškodí. Poprvé ho popsali v Japonsku a dostal jméno podle nádoby na chytání chobotnic, takotsubo, protože levá komora srdce se při něm nafoukne do podobného tvaru. Ilan Wittstein a jeho tým v roce 2005 vyšetřili devatenáct pacientů, kteří přišli po náhlém emočním stresu s bolestí na hrudi, otokem plic, někteří v šoku. Srdce jim pumpovalo zhruba na třetinu obvyklého výkonu. Tepny měli až na jednoho čisté. V krvi měli mnohonásobně vyšší hladinu stresových hormonů než lidé s těžkým infarktem. A během dvou až čtyř týdnů se srdce všem vrátilo k normálu. Devadesát pět procent z nich byly ženy, střední věk šedesát tři let.
Deset let potom shrnul mezinárodní registr, který vedl Christian Templin, tisíc sedm set padesát takových pacientů. Devět z deseti byly ženy, průměrný věk šedesát sedm. A jedna věc z toho registru mi přijde důležitá pro každého, kdo si teď sáhl na hruď: emoční spouštěč měla jen zhruba čtvrtina z nich. Častěji šlo o fyzickou zátěž, operaci, nemoc, a u další čtvrtiny se žádný spouštěč nenašel. Novináři tomu říkají syndrom zlomeného srdce. Data říkají, že je to spíš syndrom přetíženého srdce, u kterého je zlomené srdce jedna z možností.
A ještě jedno číslo, protože se často cituje špatně. Elizabeth Mostofsky a její kolegové v roce 2012 prošli skoro dva tisíce lidí, kteří prodělali infarkt, a ptali se, co se dělo v dnech před ním. Zjistili, že v prvních čtyřiadvaceti hodinách po smrti blízkého člověka je riziko infarktu zhruba dvacetkrát vyšší než jindy a den po dni klesá. Vypadá to hrozivě. Jenže ta studie je o smrti blízkého, ne o rozchodu. A i tam je to v absolutních číslech u zdravého člověka zhruba jeden infarkt navíc na čtrnáct set truchlících za týden. Ztráta srdci opravdu ubližuje. Skoro nikdy tak, že by se to stalo vám.
Proč to tedy píšu? Kvůli jedné větě, kterou v praxi říkám a která by tady chyběla. Když mi někdo řekne, že ho po rozchodu opakovaně bolí u srdce, neptám se hned, co ta bolest znamená. Řeknu mu, že opakovaná bolest u srdce patří jednou k praktickému lékaři, na EKG, kvůli srdci a ne kvůli hlavě. Řeknu to jednou a pak se k tomu nevracím. Tomáš už tam byl, a to je dobře. Většina lidí tam nejde, protože jim ta bolest dává smysl. Rozchod přece bolí, tak proč s tím chodit k doktorovi. Jenže smysl není vyšetření. Já z popisu bolesti nepoznám, co je stres a co srdce. Nepozná to ani ten, koho to bolí. Pozná to jen přístroj, který to změří.
Jedno slovo, tři věci
Když to dám dohromady, za větou „bolí mě u srdce” po rozchodu mohou být tři různé věci a někdy se potkají v jednom člověku.
První je bolest ze ztráty. Ta, kterou zachytil Kross: tělo reaguje na to, že někdo odešel. Sevření, tíha, propad. Je to má práce a je to dobrá práce, protože s ní jde něco dělat.
Druhá je tělo v pohotovosti. Bušení, tlak, mělký dech, pocení, když zazvoní telefon nebo když se vám na ulici mihne známá bunda. Nervový systém se nedozvěděl, že je konec. Pořád čeká, že se ten člověk vrátí, a při každé připomínce se připraví. S tím jde také něco dělat, ale ne jen řečmi. Tady se přidává spánek, jídlo, léky, hormony, únava, všechno, co v těle běží vedle.
Třetí je srdce jako orgán. Vzácné, ale skutečné, a z venku nerozeznatelné od těch dvou.
Kouč mezi třemi neumí rozhodnout a neměl by se o to pokoušet. Můj úkol je jiný: zařídit, aby tu třetí věc posoudil někdo, kdo to umí, a s prvními dvěma pracovat tak, aby to nebyla přednáška, ale řemeslo.
Pitvat, zahánět, nechat projít
Tomáš přišel s otázkou, kterou slýchám v různých podobách pořád: mám tu bolest prožívat, nebo ji zahánět? Když ji prožívám, paralyzuje mě. Když ji zaháním, vrátí se za hodinu.
V té otázce jsou dvě možnosti a obě špatné. Pitvat bolest znamená sedět nad ní a ptát se, proč bolí, co to znamená, jestli je to smutek, nebo sebelítost, nebo úzkost. Je to práce hlavy a hlava je v tom velmi výkonná. Vydrží to dělat celou noc. Zahánět bolest znamená vzít plotostřih, uklidit sklep, zaběhnout patnáct kilometrů. Chvíli to pomůže, protože tělo je unavené. Pak přijde ticho a bolest v něm čeká.
Třetí možnost není kompromis mezi nimi. Je to něco jiného: nechat bolest projít, bez rozboru a bez útěku. Zní to jednoduše a je to nejtěžší z těch tří, protože to vyžaduje na chvíli nedělat nic. Sednout si. Dát ruku tam, kde to je. Pojmenovat, jaké to je, tlak, tíha, sevření, ne proč to je. Tři nádechy. A nechat to tam být tak dlouho, jak to potřebuje. Bývá to kratší, než člověk čeká, pokud vlnu nekrmí myšlenkami a neutíká před ní.
Tohle souvisí s tím, co jsem psal jinde: truchlení nemá fáze, má vlny. Bolest po rozchodu nepřichází jako rovná čára, která slábne. Přichází ve vlnách a mezi nimi je klid, ve kterém člověk žije. Umění není vlnu zastavit. Umění je poznat, že přišla, nechat ji projít a vrátit se. V odborném jazyce se tomu říká oscilace a je to zdravý pohyb, ne známka toho, že něco děláte špatně.
Po čem to přichází
Ještě jedna věc, kterou Tomášovi říkám, a která mu pomohla víc než všechny studie dohromady.
Bolest nepřichází z ničeho. Přichází po něčem. Po telefonátu. Po fotce, která vyskočila ve vzpomínkách v telefonu. Po písničce v obchodě. Po tom, že jste otevřeli společnou složku. Po tom, že jste se v neděli večer podívali na druhou půlku pohovky. Lidé to vědí a zároveň to nevidí, protože v tu chvíli řeší bolest, ne to, co bylo těsně před ní.
Takže když Tomáš řekne, že ho v úterý v kanceláři sevřelo u srdce, neptám se, co ta bolest znamená. Ptám se, co dělal těsně předtím. A on se zamyslí a řekne, že mu přišla notifikace ze sdíleného kalendáře, kde je pořád její jméno. To je celá odpověď. Bolest byla informace, že se dotkl něčeho, co ještě bolí. Jako když sáhnete na modřinu. Nemá smysl se ptát, proč modřina bolí. Má smysl vědět, kde je, a nějakou dobu na ni nesahat každých deset minut.
Z toho plyne praktická věc, kterou bych nerad nazýval technikou, protože je to spíš slušnost k vlastnímu tělu. Zjistit, po čem to přichází, a část těch věcí na nějakou dobu oddálit. Ne navždy, ne ze zásady, a ne proto, že by na to byl univerzální předpis. Jen tak dlouho, dokud tělo nepřestane při každém doteku poskakovat. Sdílený kalendář jde odpojit. Fotky jdou přesunout do složky, kterou telefon nenabízí. Písničku v obchodě neovlivníte, a to je v pořádku, tam se vlna nechá projít.
A pak je tu jedna otázka, kterou kladu, až když člověk dokáže u bolesti chvíli zůstat, ne dřív. Co ten člověk, který odešel, ve vašem životě držel? Ne co dělal, ale co držel: klid před spaním, pocit, že někdo ví, kde jste, důvod uvařit večeři pro dva. Tělo teď hledá to, co držel on, a nenachází to. To je to, co bolí u srdce. Ne on. To, co s ním odešlo. A to se dá pomalu, po kouskách, začít držet jinak a s jinými lidmi. Tomu se říká koregulace a je to důvod, proč lidem po rozchodu neradím být hrdinsky sami.
Dnes večer
Kdyby to byl Tomáš, kdo tohle čte ve tři ráno s rukou na hrudi, řekl bych mu asi tohle.
Bolí to doopravdy. Vaše tělo nedělá nic špatně. Dělá, co má.
Pokud je to tlak nebo bolest na hrudi, kterou neznáte, a k tomu se špatně dýchá, motá se vám hlava, potíte se nebo je vám na zvracení, nečtěte dál a volejte 155. To není otázka do eseje.
Pokud vás to bolí opakovaně, dny nebo týdny, objednejte se k praktickému lékaři a řekněte mu to přesně tak, jak to je: po rozchodu mě bolí u srdce a chci vědět, jestli je srdce v pořádku. Jednou. Pak to nechte být.
A pak, když je tělo vyšetřené a vy víte, že to je ztráta a ne orgán, zkuste dnes večer to třetí. Nepitvat. Neutíkat. Ruka na hruď, tři nádechy, nechat projít. A všimnout si, po čem to přišlo.
Jestli se ozvou myšlenky, že by bylo jednodušší tady nebýt, není to na doma a není to na článek. Patří to k člověku, dnes, na Linku první psychické pomoci 116 123 nebo komukoli, kdo vás zvedne.
Tomáš chodil ještě několik měsíců. Bolest u srdce se ozývala míň a míň, a jednou přišel a řekl, že si v neděli večer všiml, že ho nebolí nic, a že to bylo skoro divné. Nevyléčil jsem ho. Nechal si vyšetřit srdce, přestal bolest pitvat, přestal před ní utíkat a začal si všímat, po čem přichází. Zbytek udělal čas, který na to potřeboval, a lidé, kteří s ním ten čas seděli.
A pokud vás teď bolí u srdce a nechcete s tím sedět sami, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Padesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
KROSS, Ethan, Marc G. BERMAN, Walter MISCHEL, Edward E. SMITH a Tor D. WAGER. Social rejection shares somatosensory representations with physical pain. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2011, 108(15), 6270–6275. DOI 10.1073/pnas.1102693108.
WOO, Choong-Wan, Leonie KOBAN, Ethan KROSS, Martin A. LINDQUIST, Marie T. BANICH, Luka RUZIC, Jessica R. ANDREWS-HANNA a Tor D. WAGER. Separate neural representations for physical pain and social rejection. Nature Communications. 2014, 5, 5380. DOI 10.1038/ncomms6380.
WITTSTEIN, Ilan S., David R. THIEMANN, Joao A. C. LIMA et al. Neurohumoral features of myocardial stunning due to sudden emotional stress. New England Journal of Medicine. 2005, 352(6), 539–548. DOI 10.1056/NEJMoa043046.
TEMPLIN, Christian, Jelena R. GHADRI, Johanna DIEKMANN et al. Clinical Features and Outcomes of Takotsubo (Stress) Cardiomyopathy. New England Journal of Medicine. 2015, 373(10), 929–938. DOI 10.1056/NEJMoa1406761.
MOSTOFSKY, Elizabeth, Malcolm MACLURE, Jane B. SHERWOOD, Geoffrey H. TOFLER, James E. MULLER a Murray A. MITTLEMAN. Risk of acute myocardial infarction after the death of a significant person in one’s life: the Determinants of Myocardial Infarction Onset Study. Circulation. 2012, 125(3), 491–496. DOI 10.1161/CIRCULATIONAHA.111.061770.