Po hádce v autě oba mlčí. Asi po dvou hodinách jeden z partnerů uvaří čaj, odnese ho druhému, pohladí ho po rameni a řekne: „Promiň, to ode mě nebylo hezké.“ Napětí povolí a zbytek večera proběhne v klidu. Za tři týdny přijde podobná hádka a po ní podobný čaj. O tom, co hádku pokaždé spustilo, se nemluví. Smír přijde dřív, než se k tomu kdokoli dostane.
Je to složenina situací z práce s páry, které se věnuji od roku 2016, nikoli příběh konkrétní dvojice. Jedna klientka mi podobný vzorec popsala větou: „I když jsme si ublížili oba, nakonec to vždycky zachraňuju jenom já.“ Zvenčí může taková role působit jako zralost. Člověk, který se dokáže omluvit první, vypadá smířlivě a vztahu jeho krok často opravdu pomůže. Když však obnovení kontaktu zůstává dlouhodobě na něm, bývá to vyčerpávající. O tom, kdo tuto práci převezme, se přitom v páru obvykle nikdy nemluvilo. Postupně se to tak ustálilo.
Když s párem pracuji, zajímá mě, jak se mezi nimi rozdělila tíha společného života a co toto rozdělení dělá s jejich spojením. Samotné srovnání, kdo dělá víc a kdo méně, k tomu nestačí. Potřebuji porozumět i tomu, jak do sebe jejich jednání zapadá a jak se uspořádání, ve kterém jeden nese za oba, dál udržuje. Vzájemné ovlivňování ovšem neznamená, že oba mají na jeho vzniku stejný podíl nebo stejnou možnost něco změnit.
V mé praxi tuto tíhu častěji nesou ženy. Je to pozorování z mé práce, ne obecné pravidlo. Znám i muže, kteří stejně bedlivě hlídají partnerčinu náladu, a vše, co tu popisuji, se může odehrávat v obou směrech.
Tři místa, kde se nese za druhého
Nejčastěji se s tím setkávám u pocitů druhého, u nápravy po hádce a u vysvětlování jeho chování. Péče může ve všech třech případech vycházet z lásky. Postupně však zabírá i místo, které by potřeboval převzít sám partner.
U pocitů to může vypadat jako v další typické situaci. Jeden z partnerů přijde z práce, mlčky odloží tašku a zabouchne za sebou dveře. Druhý se hned ptá, co se stalo, jestli mu má něco uvařit a jestli si nechce lehnout. Děti pošle do pokoje a celý večer chodí po špičkách. Všechno se přizpůsobí rozladění příchozího, aniž by on sám musel říct, co se s ním děje nebo co potřebuje.
Ve své práci tomu někdy schválně říkám silným slovem drzost. Když automaticky beru na sebe to, jak se druhý cítí, je to, jako bych za něj rozhodl, že svou emoci sám neunese. Mohu mu nabídnout blízkost a oporu, ale nemohu za něj jeho rozladění vyřešit. Odpovídám za to, jak s ním jednám, a také za případné zranění, které mu způsobím. Z toho však ještě neplyne, že musím pokaždé zařídit, aby se cítil dobře.
Tentýž večer může začít větou: „Vidím, že tě něco rozladilo. Až budeš chtít, jsem tady.“ Člověk tak dá najevo zájem a potom se vrátí ke svému večeru. Druhý možná za hodinu přijde a řekne, co se stalo. Jindy nepřijde; ani tehdy není nutné jeho mlčení hned napravovat.
Odkud se taková pozornost k cizí náladě bere, nelze u každého říct stejně. U řady lidí, se kterými pracuji, ale souvisí s dětstvím, kdy se cítili odpovědní za náladu rodiče. Kdo se naučil podle kroků na chodbě poznat, jaký bude večer, může zůstat podobně ostražitý i v dospělosti. V novém vztahu už tuto pozornost možná nepotřebuje k ochraně, přesto se spouští dřív, než se stačí rozhodnout. Souvislosti popisuji v hesle o parentifikaci.
Druhým místem je náprava po hádce. V úvodní situaci čaj pomůže oběma překonat napětí. Potíž nastává, když se u tohoto gesta pokaždé skončí a k tomu, co si partneři udělali, už se nedostanou. Ten, kdo obnovuje kontakt, tak na sebe bere dvojí práci: překonává vlastní zranění a zároveň hledá cestu zpátky k druhému. Pokud se přitom nepojmenuje, co se stalo a co by příště mělo být jinak, může se stejná hádka vracet. Druhý partner nemusí být lhostejný; mohl si jen zvyknout, že první krok vždycky udělá někdo za něj.
Třetím místem je vysvětlování. Věty jako „to tak nemyslí“, „má toho teď hodně“ nebo „s takovým dětstvím se není čemu divit“ mohou být pravdivé a může v nich být laskavé porozumění. Když se ale stávají stálou odpovědí na všechno, co bolí, postupně nahrazují rozhovor mezi partnery. Člověk vysvětluje partnerovo chování přátelům, rodině i sám sobě, zatímco jemu neřekne, co s ním jeho jednání dělá. S vlastní bolestí pak zůstává sám a partner se o jejím rozsahu nemusí vůbec dozvědět.
Mluvit s druhým přímo ovšem předpokládá, že je to bezpečné. Pokud vysvětlujete chování, kterého se bojíte, například křik, vyhrožování nebo ponižování, přednost má vaše bezpečí a odborná pomoc. V takové situaci není řešením jen najít lepší způsob, jak mu dát zpětnou vazbu.
Co to stojí toho, kdo nese
Jiná klientka popsala, kam takové uspořádání vede, dvěma téměř stejnými větami: „Jeho problémy jsou moje problémy. Ale moje problémy jsou moje problémy.“ V tom nepatrném rozdílu je celá nerovnováha péče. Kdo přebírá partnerovy starosti jako vlastní, může po čase zjistit, že se s těmi svými nemá na koho obrátit. Nemusí to znamenat, že by o ně druhý nestál. Někdy se o nich dlouho nemluvilo a dostaly se ke slovu až ve výčitce, když už na jejich klidné vyslovení nezbyly síly.
Rozdílem mezi péčí o druhé a péčí, při které člověk vynechává sám sebe, se zabývaly také psycholožky Heidi Fritzová a Vicki Helgesonová. V roce 1998 ve čtyřech studiích ukázaly, že obě podoby zaměření na druhé spolu souvisejí, ale nejsou totožné. Tu druhou provázel negativnější pohled na sebe, odvozování vlastní hodnoty od druhých a vyšší psychická zátěž. S touto zátěží souviselo také nadměrné zapojení do záležitostí ostatních a zanedbávání sebe sama. Fritz a Helgeson, 1998
Tato zjištění se týkají zaměření jednotlivce; sama nevysvětlují, co se odehrává mezi dvěma partnery. Pro mou práci je užitečné především rozlišení péče, vedle které má člověk prostor i pro sebe, od péče, ve které se ztrácí. Zajímá mě proto, zda vedle partnerových starostí dokáže vnímat také vlastní potřeby a zda pro ně má ve vztahu místo.
Co to bere tomu druhému
Takové rozdělení péče může omezovat i partnera, za kterého se nese. Když někdo pokaždé přizpůsobí domácnost jeho náladě, usmíří hádku a vysvětlí okolí jeho chování, zbývá mu méně příležitostí, aby se k tomu sám postavil. To ho nezbavuje odpovědnosti za vlastní jednání. Pomáhá to ale pochopit, proč se vztah může ustálit v uspořádání, v němž se jeden stará a druhý přijímá, o kterém jsem psal i v eseji o respektu, který nestojí na výkonu.
Pro porozumění podobnému doplňování rolí nabízí švýcarský psychiatr Jürg Willi pojem koluze. Popisuje jím nevědomou souhru partnerů, která může vztah držet pohromadě a současně omezovat možnosti obou. Rozdělení na toho, kdo se stará, a toho, o koho se pečuje, se tak může stát překážkou, když některý z nich potřebuje ze zavedené role vystoupit.
Podobné rozdělení se objevuje u iniciativy. Když společný program pokaždé vymyslí jeden, druhý může postupně přestat s vlastními nápady přicházet. Ten první přitom dál čeká, že se také někdy dočká zájmu, o který si nebude muset říkat.
Richard Erskine řadí mezi osm vztahových potřeb, které lidé podle jeho pozorování nejčastěji vyjadřovali v psychoterapii, i potřebu zažít, že kontakt naváže druhý. Žvelc a jeho kolegové z tohoto modelu vycházeli při tvorbě škály vztahových potřeb. V úvodním výkladu svého článku z roku 2020 přibližují i to, co může jednostranné navazování kontaktu znamenat: člověk, který začíná pokaždé sám, může časem pochybovat, zda druhému na vztahu záleží. Žvelc a kol., 2020
Ve vztahu tak může jeden postrádat partnerovu iniciativu, zatímco druhý si zvykl čekat, s čím ten první přijde. Co se děje, když se pokus o přiblížení míjí s odpovědí, popisuji v eseji o vzájemnosti.
Na co se ptám místo viny
Kdo se v tomto popisu pozná, může ho snadno slyšet jako další výčitku: zase dělá něco špatně a ještě za to může. Tak to nemyslím. Když se ve své práci ptám na vlastní podíl, zajímá mě, co bylo ve vašich možnostech, jak jste se v daných podmínkách snažili vztah udržet a co vás to stálo.
Otázka po vině snadno skončí rozsudkem nad sebou. Otázkou po moci se snažím zjistit, co můžete ovlivnit a kde se dnes můžete rozhodnout jinak. Člověk může v obou případech popisovat podobné události, ale pokaždé v nich vidí jinou možnost pro sebe.
Záleží přitom na pořadí. Kdo žil vedle partnera, který dlouhodobě zpochybňoval jeho prožívání, potřebuje nejdřív uznání své zkušenosti a často i odbornou pomoc. Předčasná otázka po vlastním podílu by mohla jen zopakovat obviňování, které už zná. Teprve s touto oporou se může začít ptát, co je dnes v jeho možnostech. Za ubližující jednání přitom odpovídá ten, kdo se ho dopouští.
Kde začít
Nejtěžší někdy bývá vydržet chvíli, kdy člověk neudělá všechno jako obvykle. Nepřinese hned čaj, neomluví se za oba a nepokusí se napětí rychle zahladit. Ticho, které potom nastane, může být velmi nepříjemné. Kdo léta zachraňoval klid, v něm může cítit i ohrožení a silné nutkání okamžitě zasáhnout.
V úvodní složené situaci by po takovém večeru mohl ráno přijít druhý partner a říct: „Mrzí mě, jak to včera v autě ode mě znělo.“ Je to jedna z možností. Samotné čekání jeho omluvu nezajistí a není důvod z něj dělat zkoušku partnerovy lásky. Může však ukázat, zda a jak se druhý do obnovování kontaktu zapojí, když první tentokrát neudělá vše za oba.
Zkuste si proto příště, než zasáhnete, položit otázku, co z toho, co právě chcete vyřešit, patří vám. Potřebujete uznat vlastní chybu, nebo se snažíte zařídit, aby druhý přestal být rozladěný? Můžete zůstat poblíž, dát najevo, že jste k dispozici, a přitom ho nechat, aby se o svou náladu postaral sám. Pokud jeho chování vysvětlujete přátelům a můžete s ním bezpečně mluvit, zvažte, zda by od vás neměl slyšet také on, co vás zraňuje.
A jestli se v tomto textu poznáváte spíš jako ten, za koho se nese, všimněte si, kdy čekáte, až první krok udělá druhý. Můžete se omluvit za svou část hádky, sami navázat kontakt nebo přinést vlastní nápad. Změna tohoto uspořádání nemusí zůstat další prací člověka, který už jí ve vztahu nese nejvíc.
Pokud byste se mnou chtěli mluvit o tom, jak se ve vašem vztahu rozděluje to, co nesete, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Šedesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
FRITZ, Heidi L. a Vicki S. HELGESON. Distinctions of unmitigated communion from communion: self-neglect and overinvolvement with others. Journal of Personality and Social Psychology. 1998, 75(1), 121–140. DOI 10.1037/0022-3514.75.1.121.
ŽVELC, Gregor, Karolina JOVANOSKA a Maša ŽVELC. Development and validation of the Relational Needs Satisfaction Scale. Frontiers in Psychology. 2020, 11, 901. DOI 10.3389/fpsyg.2020.00901.