„Dohodli jsme se, že se dnes večer pomilujeme, a ona je na mě celý den nepříjemná. Jak mám mít večer chuť?“ S podobnou otázkou za mnou lidé chodí často. Stejně často má přitom opačné obsazení: nepříjemný je celý den muž a žena přemýšlí, jak se k němu má večer přiblížit. Podle mé zkušenosti plánované milování selhává zřídka na samotném plánu. Mnohem víc záleží na tom, co očekávání večera udělá s celým dnem, který mu předchází.

Mrzutý den a naplánovaná noc

Následující scéna je složeninou situací z práce s páry, nikoli příběhem konkrétních dvou lidí. Totéž platí pro druhou scénu v tomto článku; výroky v obou jsou modelové.

Dohodli se o víkendu. Ve středu bude syn po tréninku spát u kamaráda, a tak si řekli, že ten večer bude jejich. On se od rána těší. Když jde při snídani kolem ní, dotkne se jí na zádech; ona kývne, ale dívá se přitom do telefonu. Dopoledne jí napíše, že na ni myslí, a dostane zpátky dvě slova. Odpoledne přijde další zpráva: ať cestou koupí něco k večeři a nezapomene zavolat do servisu. Doma ji zastihne u pracovního stolu. Vyřizuje, co nestihla, a mluví s ním přes rameno. Kolem páté si všimne, že se jí radši vyhýbá. Chodí po bytě tiše, aby ji nerušil, a zároveň v něm roste něco, co by nejradši neřekl nahlas.

U večeře to přece jen řekne: „Nechceš to odložit, když vidím, jak ti je?“ Ona odloží vidličku a podívá se na něj: „A kdy jindy?“

Nevíme, jak ten večer dopadne. Už teď je ale vidět, že se oba zabývají něčím jiným, než když si ho o víkendu domlouvali. Podobné míjení vídám v obou obsazeních: po špičkách může od rána chodit ona a přes rameno mluvit on.

Když se z plánu stane zkouška

Páry, které spolu žijí patnáct nebo dvacet let, mají pro plánování milování dobré důvody. Potřebují sladit práci, děti a dva kalendáře, přičemž večer bývají unavené dřív, než na sebe vůbec mají čas. Domluvit si společný večer je rozumný způsob, jak si v takovém životě udělat místo jeden pro druhého. Nemám důvod lidem plánování rozmlouvat.

Potíž nastává, když každý rozumí téže dohodě jinak. Jeden si představuje příležitost být spolu a těší se, druhý začíná přemýšlet, zda v určenou hodinu dokáže mít chuť. Domluvený večer pak prožívá jako zkoušku, u níž si není jistý výsledkem.

U části lidí se touha objevuje až v průběhu příjemného sbližování. O této responzivní touze píšu podrobněji jinde; zde je podstatné, že člověk nemusí předem vědět, zda přijde. Může být otevřený blízkosti, aniž by dokázal slíbit milování. Když má pocit, že slíbit musí, začne ho zaměstnávat právě tato nejistota.

V eseji Nízká touha skoro nikdy není o touze používám vysvětlení pomocí plynu a brzd, které přibližuje Emily Nagoská. Pomáhá rozlišit, co vzrušení podporuje a co je tlumí. Při práci s páry se proto vedle otázky, co by chuť probudilo, ptám i na to, co jí překáží. Samotné očekávání, že večer musí dopadnout určitým způsobem, se může stát další takovou překážkou.

Co se děje už od rána

Vídám, že napětí kolem domluveného milování někdy začíná mnoho hodin předem. Projevuje se krátkými odpověďmi, nevrlostí nebo potřebou vyřídit ještě všechno, co se vyřídit dá. Čím je večer blíž, tím víc povinností jako by přibývalo. Popisuji tu své pozorování z praxe. Výzkum, který by přímo sledoval vliv samotného naplánovaného termínu na náladu během dne, neznám.

Partner, který se těší, vidí především chování druhého. Dostává strohé odpovědi, nedaří se mu navázat kontakt a může si to vyložit jako „nechce mě“. Začne být opatrný, sleduje náladu druhého a pokouší se odhadnout, zda večer ještě platí. Druhý pak může i v ohleduplné otázce slyšet připomínku toho, co by měl večer zvládnout. Oba se snaží zorientovat, ale jejich opatrnost napětí dál zvětšuje.

William Masters a Virginia Johnsonová v knize Human Sexual Inadequacy z roku 1970 popsali, jak může soustředění na vlastní výkon narušovat vzrušení: člověk se místo prožívání sleduje a posuzuje. Jejich popis se týkal sexuální situace. Z praxe mám dojem, že u plánovaného večera může podobné hlídání sebe sama začít už ráno. Toto rozšíření na celý den je moje úvaha, nikoli jejich výzkumný závěr.

Pokud se poznáváte v roli toho, kdo se těší, zkuste zatím nepovažovat partnerovu mrzutost za důkaz, že vás odmítá. Bez rozhovoru nevíte, čeho se týká. Nemusíte ji ale ani za každou cenu napravovat, abyste zachránili večer. A pokud jste tím mrzutým vy, má smysl své napětí pojmenovat dřív, než si ho partner vyloží po svém. Napětí může chování vysvětlovat; neznamená to, že se s ním druhý musí celý den smiřovat.

Klinický psycholog David Schnarch, autor knihy Passionate Marriage, upozorňoval na uspořádání, v němž partner s vyšší touhou opakovaně milování navrhuje a partner s nižší touhou rozhoduje, které pozvání přijme. Ten druhý tak získává vliv na to, kdy k sexu dojde, i když o takovou roli nestál. Pro mě je tento popis užitečný při porozumění bezmoci člověka, který stále čeká na souhlas. Neříká však, že odmítající partner manipuluje, ani že ten, kdo se těšil, nemůže sám změnit názor.

Věta „nechceš to odložit?“ pak může být také způsobem, jak z čekání vystoupit, aniž člověk přímo řekne, co ho bolí. Hledám s páry možnost zůstat v kontaktu s druhým a přitom se neztratit ve sledování jeho nálady: vědět o své touze, umět o ní mluvit a nevynucovat její naplnění. K tomu patří i možnost přiznat, že jste po nepříjemném dni chuť ztratili také vy.

Co v těch dvou větách slyšíme

„Nechceš to odložit, když vidím, jak ti je?“ může být upřímná nabídka úlevy. V naší scéně v ní ale může zaznít i zklamání, které se přes den nahromadilo, a partnerka může slyšet výčitku, že všechno pokazila. V odpovědi „A kdy jindy?“ se zase může ozvat obava, že když nevyužijí dnešní příležitost, další dlouho nepřijde. Z otázky se pak snadno stane tlak. Ze samotných slov však úmysl jednoho ani druhého spolehlivě nepoznáme.

John Gottman s Nan Silverovou v knize The Seven Principles for Making Marriage Work ukazují, jak záleží na začátku rozhovoru. I zdvořile položená otázka může druhého přivést k obraně, jestliže v ní slyší kritiku. Pohled Sue Johnsonové, který rozvíjí v knize Hold Me Tight, zase pomáhá všimnout si, že sex může sloužit i jako ujištění, že jsme milovaní a žádoucí. Když se takto dívám na naši scénu, za sporem o termín vidím i možnou nejistotu, zda o sebe ti dva ještě stojí.

Pomoci může věta, která druhému dovolí porozumět, co se děje ve vás. Třeba: „Celý den cítím, že mezi námi něco je, a nevím co. Nechci na tebe tlačit a nechci ani předstírat. Můžeme si o tom nejdřív povídat?“ Otevírá rozhovor, v němž zatím není nutné rozhodnout, jestli dnes bude sex.

Podrobnější podobu nabízí kolo zpětné vazby, s nímž pracuje párový terapeut Terry Real v knize Us: co jsem viděl, co jsem si o tom myslel, co jsem cítil a co bych potřeboval. V naší scéně by mohlo znít takto: „Viděl jsem, že jsi se mnou celý den skoro nemluvila. Říkal jsem si, že ti vadím. Bylo mi smutno a měl jsem vztek. Potřeboval bych vědět, co se dnes stalo, dřív než půjdeme spát.“ Je v něm místo i pro to, aby partnerka řekla, že si její chování vyložil jinak, než ho prožívala ona.

To, jak odmítnutí sdělujeme, zkoumali také James Kim, Amy Muiseová a Emily Impettová. Ve dvou experimentech a v deníkovém sledování párů porovnávali vřelé odmítnutí se sexem motivovaným snahou předejít partnerovu zklamání či jiné nepříjemné reakci. Vřelé odmítnutí nemělo z hlediska vztahové spokojenosti horší výsledky než takto motivovaný sex; pro sexuální spokojenost však stejný závěr neplatil. Při opakovaném sexu z těchto obav se navíc v čase ukazovaly nepříznivé vztahové souvislosti. Vřelé „dnes ne“ tedy může pomáhat udržet vztah, aniž by člověk musel souhlasit ze strachu ze zklamání druhého. Kim a kol., 2018

Tým kolem Kiersten Dobsonové se ve třech studiích, z nichž dvě sledovaly každodenní zkušenosti párů, zaměřil na reakce odmítnutého partnera. Když lidé vnímali odmítnutí jako vřelé a ujišťující, například s vyjádřením zájmu o sex jindy, souviselo to s větším pochopením. Odmítnutí vnímané jako nepřátelské či kritické souviselo s větší záští. Jde o souvislosti mezi vnímaným chováním a reakcemi partnerů, nikoli o záruku, že správnou větou předejdete každému zranění. Dobsonová a kol., 2026

Venku plný energie, doma unavený

Ve druhé složené scéně se těší ona. Domluvili se na pátek, on má odpoledne přednášku pro lidi z oboru a večer má být jejich. Přijde kolem sedmé a u dveří ještě září. Mluví rychle, vypráví, kdo co řekl, směje se, a ona si uvědomí, že takhle ho neviděla už několik měsíců. Pak se jde převléknout. Když se vrátí v domácím, je z něj během čtvrt hodiny zase ten unavený muž, který se dívá na hromadu nádobí, ptá se, jestli někdo volal instalatérovi, a říká, že na všechno je sám. Ona sedí u stolu a cítí, jak se v ní chuť zavírá.

Psychoterapeutka Esther Perelová, autorka knihy Mating in Captivity, česky Erotická inteligence, se věnuje napětí mezi domácím soužitím a erotikou. Když se lidí ptá, kdy je partner nejvíc přitahuje, vracejí se odpovědi spojené s odstupem: když ho vidí v jeho živlu, když dělá něco, pro co je zapálený, nebo když ho pozorují mezi jinými lidmi. Známého člověka v tu chvíli znovu zahlédnou i jinak než jako partnera, s nímž řeší chod domácnosti.

V našem příkladu může jeho proměna souviset právě s návratem k povinnostem a k pocitu, že je na ně sám. To ovšem ze samotné scény nevíme. Nemusí se venku přetvařovat a doma ukazovat svou pravou tvář; může se měnit to, co ho v daném prostředí zaměstnává. Ptal bych se proto, co se s ním po návratu děje, za co se cítí odpovědný a jak tomu rozumí jeho partnerka.

Souvislost mezi domácí zátěží a touhou zkoumala Emily Harrisová se svými kolegy ve dvou studiích žen, které žily s mužským partnerem a měly děti. Větší podíl domácí práce souvisel s nižší touhou po partnerovi. S touto souvislostí se pojilo také vnímání rozdělení práce jako nespravedlivého a partnera jako dalšího člověka závislého na jejich péči. Harrisová a kol., 2022 Nález automaticky neobracím na muže. I ve druhé scéně ale dává smysl zjistit, jak si ti dva odpovědnost rozdělují a jak ji každý z nich prožívá.

V podobných situacích si všímám dvou potřeb, které se párům nedaří propojit. Jeden hledá blízkost a milování, druhý pomoc a uznání. Ten první přestane navrhovat společný čas, aby netlačil; druhý se přestane přibližovat, protože se cítí unavený a nevyslyšený. Stažení pak každému potvrzuje jeho obavu: jednomu „nechce mě“, druhému „nikdo mi nepomůže“.

Ten, kdo se stáhl, aby netlačil, přitom může přehlédnout, že druhého dál nechává samotného s povinnostmi. Samotné ustoupení od sexuálního očekávání ještě nepřináší pomoc, kterou partner potřebuje. O tom, co se stane, když jeden nese za oba, jsem psal v samostatné eseji. Tady chci zachovat jednu hranici: sdílenou odpovědnost za domácnost je potřeba řešit mezi sebou. Milování nemá být odměnou za pomoc ani úhradou za to, co kdo udělal.

Sedm kroků pro domluvený večer

Kroky, které s páry zkoušíme, začínají už při plánování. Nejsou návodem, jak zajistit, aby večer došlo k sexu. Pomáhají domluvit se tak, aby v něm zůstalo místo pro oba.

První krok je vyjasnit si, co termín znamená. V knize Rekindling Desire se Barry a Emily McCarthyovi věnují společnému přístupu k rozdílné touze a blízkosti bez nároku na výkon. Na tento přístup navazuji doporučením plánovat čas pro sebe, při němž je milování jednou z možností. Předem si řekněte, zda oba přijímáte i večer, který skončí jinou blízkostí. Taková dohoda může ulevit člověku, který by jinak celý den přemýšlel, zda večer splní očekávání.

Druhý krok se týká běžného kontaktu během dne. Gottman popisuje drobné nabídky kontaktu a to, jak na ně partneři odpovídají. Zkuste si všimnout třeba doteku při odchodu, zprávy, která nenese úkol, nebo prvních minut po návratu domů. Nemají být přípravou, za kterou večer čekáte sex. Jde o chvíle, v nichž se můžete potkat ještě předtím, než začnete řešit společný plán.

Třetí krok je zastavit se u toho, co vás dnes brzdí. Třeba kolem poledne si každý můžete položit otázku, zda vás zaměstnává nedořešená hádka, únava, strach z dalšího nepovedeného večera nebo samotný termín. Když o tom dokážete mluvit, partner má možnost rozumět tomu, co by jinak musel odhadovat z vaší nálady.

Čtvrtý krok je dopřát si přechod z povinností do společného času. V návaznosti na úvahy Perelové o domácím a erotickém doporučuji hledat, co tento přechod umožňuje právě vám. Může to být sprcha, procházka kolem bloku, půlhodina bez telefonu nebo pár minut pozornosti k vlastnímu tělu. Tyto chvíle nemusí pokračovat sexem. Podobně pracovali Masters a Johnsonová s dotekem, při němž člověk nemusí podávat sexuální výkon. Odkazuji tu na princip jejich práce, nikoli na návod k provádění celého postupu.

Pátý krok je říct, co se ve vás děje. Když mezi vámi roste napětí, vraťte se k výše uvedenému kolu zpětné vazby: co jste zaznamenali, jak jste si to vyložili, co jste cítili a co byste potřebovali. Druhý pak může reagovat na vaši zkušenost, místo aby se musel bránit před úsudkem o sobě.

Šestý krok je umožnit odmítnutí i souhlas bez nátlaku. Když dnes nechcete, můžete to říct vřele a nabídnout jinou blízkost, pokud o ni stojíte. S páry také zkoušíme dohodu, že ten, kdo společný večer odkládá, navrhne další příležitost sám. To je můj postup z praxe. Nový termín ani jiná blízkost ale nejsou podmínkou, za kterou smíte odmítnout, a další domluva znovu nezaručuje sex.

Při souhlasu záleží i na tom, z čeho vychází. Emily Impettová a její kolegyně ve dvoutýdenním sledování studentských párů zjistily, že motivy spojené s přiblížením, například touha po blízkosti a potěšení, souvisely s příznivějším prožíváním a kvalitou vztahu. Motivy spojené s vyhýbáním, například snaha předejít partnerově nelibosti, souvisely s horšími výsledky. Studie tím neprokazuje, že konkrétní motiv sám způsobí určitý výsledek, a její účastníci nebyli páry po dvaceti letech manželství. Pomáhá ale položit otázku, zda se člověk k druhému přibližuje svobodně, nebo především ze strachu z toho, co by následovalo po odmítnutí. Impettová a kol., 2005

Amy Muiseová se spoluautory pak v deníkovém sledování dlouhodobých párů zjistila, že větší motivace vycházet vstříc partnerovým sexuálním potřebám souvisela s vyšší touhou a s jejím udržením v čase. Muiseová a kol., 2013 Vycházet si vstříc má ve vztahu své místo. Pro mě k tomu však vždy patří i respekt k vlastním hranicím; ze studie neplyne povinnost překonávat se nebo potlačovat odpor.

Sedmý krok je domluvit si zvlášť rozhovor o zátěži. Pokud mezi vámi zůstává nevyřešené, kdo kolik dělá a kdo na co zůstává sám, potřebuje to vlastní čas. Doporučuji jej domluvit mimo chvíli, kdy se pokoušíte eroticky přiblížit. Neznamená to, že máte při milování přemáhat zlost nebo zamlčet, že vám něco vadí. Můžete se zastavit a k širšímu rozhovoru se vrátit, až na něj budete mít prostor.

Když domluvený večer nevyjde, doporučuji promluvit si o něm druhý den, až opadne noční únava. Můžete se vrátit ke dvěma otázkám: Co by ti bylo pomohlo o dvě hodiny dřív? A co jsem mohl vidět a neviděl?

Kdy je potřeba řešit něco dalšího

Pokud se mrzutost a vyčerpání opakují každý den, samotné plánování společných večerů nestačí. Mohou se na nich podílet i zdravotní obtíže. Při podezření na tělesnou příčinu má přednost lékařské posouzení před hledáním řešení v koučování. O těchto souvislostech píšu v článku o sexu po padesátce.

Posměch, obracení očí v sloup a zlehčování zase vyžadují pozornost k tomu, jak spolu zacházíte. Opovržení patří v Gottmanově popisu mezi nejzávažnější projevy čtyř jezdců. Příjemnější začátek večera sám nenahradí práci na vzájemné úctě.

Jestliže jeden z partnerů cítí, že k milování musí, aby se vyhnul trestu, chladu nebo výčitkám, je potřeba řešit nátlak. Doporučení pro domlouvání rozdílné touhy takovou situaci neřeší a nemají sloužit k tomu, aby člověk lépe snášel sex, který nechce.

Někdy se pod dnešní mrzutostí ozve nevyřčená věc stará týdny nebo roky. Termín ji připomene, ale změna večerního plánu ji nevyřeší. Pak je potřeba vrátit se k tomu, co mezi vámi zůstalo otevřené.

Dlouhá společná minulost přitom nemusí znamenat, že už vás v milování nic dobrého nečeká. Peggy Kleinplatzová a A. Dana Ménardová v knize Magnificent Sex vycházejí z rozhovorů s lidmi, kteří zažívají mimořádně dobrý sex, včetně lidí v dlouhých vztazích a ve vyšším věku. V jejich popisech mají podstatné místo přítomnost, propojení a opravdovost. Rozhovory s vybranou skupinou lidí neslibují stejný vývoj každému páru. Ukazují však, že o kvalitě milování má smysl přemýšlet i jinak než podle techniky nebo vzpomínky na začátek vztahu.

Jak s páry pracuji

Koučování se věnuji od roku 2016. Když pár přichází s mrzutým dnem a naplánovanou nocí, začínám tím, co každý z partnerů hledá a jak na jeho snahu odpovídá ten druhý. Zajímá mě, kde se přestanou potkávat: kdy se žádost o blízkost změní v tlak, kdy potřeba pomoci zůstane nevyslovená a co si jeden o druhém začne myslet. Nacvičujeme, jak o tom mluvit už během dne, a vyjasňujeme si, co pro oba znamená domluvený večer.

Podle potřeb konkrétního páru propojuji poznatky o partnerských vztazích s pozorností k tělu a s prací na tom, jak lidé vyjadřují své potřeby. Patří k tomu i rozhovor o chvílích, kdy jeden druhého nemohou vystát. Real pro takové prožívání používá pojem normální manželská nenávist. Pro řadu lidí bývá úlevné zjistit, že ani taková chvíle sama o sobě nedokazuje konec vztahu. Pořád ale záleží na tom, jak spolu v ní zacházejí a zda se dokážou vrátit k rozhovoru.

Nemohu slíbit, kam se váš sexuální život posune. Mohu nabídnout prostor, v němž se podíváme na to, co se mezi vámi během dne děje, a budete mít možnost slyšet, co druhý prožívá, dřív než si jeho mrzutost vyložíte jako odmítnutí a odklad jako nezájem.

Pokud se v mrzutém dni a naplánované noci poznáváte, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Šedesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.

Prameny

BASSON, Rosemary. The Female Sexual Response: A Different Model. Journal of Sex & Marital Therapy. 2000, 26(1), 51–65. DOI 10.1080/009262300278641.

NAGOSKI, Emily. Come As You Are: The Surprising New Science That Will Transform Your Sex Life. New York: Simon & Schuster, 2015.

MASTERS, William H. a Virginia E. JOHNSON. Human Sexual Inadequacy. Boston: Little, Brown, 1970.

SCHNARCH, David. Passionate Marriage: Love, Sex, and Intimacy in Emotionally Committed Relationships. New York: W. W. Norton, 1997.

GOTTMAN, John M. a Nan SILVER. The Seven Principles for Making Marriage Work. New York: Crown, 1999.

JOHNSON, Sue. Hold Me Tight: Seven Conversations for a Lifetime of Love. New York: Little, Brown, 2008.

REAL, Terrence. Us: Getting Past You and Me to Build a More Loving Relationship. New York: Goop Press, 2022.

PEREL, Esther. Mating in Captivity. New York: HarperCollins, 2006. Česky jako Erotická inteligence.

McCARTHY, Barry a Emily McCARTHY. Rekindling Desire: A Step-by-Step Program to Help Low-Sex and No-Sex Marriages. New York: Brunner-Routledge, 2003.

IMPETT, Emily A., Letitia A. PEPLAU a Shelly L. GABLE. Approach and avoidance sexual motives: Implications for personal and interpersonal well-being. Personal Relationships. 2005, 12(4), 465–482. DOI 10.1111/j.1475-6811.2005.00126.x.

MUISE, Amy, Emily A. IMPETT, Aleksandr KOGAN a Serge DESMARAIS. Keeping the Spark Alive: Being Motivated to Meet a Partner’s Sexual Needs Sustains Sexual Desire in Long-Term Romantic Relationships. Social Psychological and Personality Science. 2013, 4(3), 267–273. DOI 10.1177/1948550612457185.

KIM, James, Amy MUISE a Emily A. IMPETT. The relationship implications of rejecting a partner for sex kindly versus having sex reluctantly. Journal of Social and Personal Relationships. 2018, 35(4), 485–508. DOI 10.1177/0265407517743084.

DOBSON, Kiersten, James KIM, Amy MUISE, Cheryl HARASYMCHUK a Emily A. IMPETT. Buffering the Sting of Sexual Rejection to Promote Relationship Connection. The Journal of Sex Research. 2026, 63(8), 1482–1494. DOI 10.1080/00224499.2025.2590034.

HARRIS, Emily A., Aki M. GORMEZANO a Sari M. VAN ANDERS. Gender Inequities in Household Labor Predict Lower Sexual Desire in Women Partnered with Men. Archives of Sexual Behavior. 2022, 51, 3847–3870. DOI 10.1007/s10508-022-02397-2.

KLEINPLATZ, Peggy J. a A. Dana MÉNARD. Magnificent Sex: Lessons from Extraordinary Lovers. New York: Routledge, 2020.