Touha po blízkosti a sexu přichází u lidí dvěma cestami. Někdy jako spontánní jiskra, kdy se chuť objeví sama od sebe, dřív než cokoli začne, zdánlivě z ničeho. A někdy jako responzivní odpověď, kdy je nejdřív blízkost, dotek a bezpečí a teprve z nich se touha probudí. Není to opožděnost ani chyba. Je to druhý, stejně platný způsob, jak touha funguje.
Co to vlastně je
Dlouho se věřilo, že správné pořadí je touha, pak vzrušení, pak sex, že nejdřív musí přijít chuť. U velké části lidí, a zvlášť u žen v dlouhodobém vztahu, to ale bývá spíš naopak. Spontánní touha přichází z hlavy, sama od sebe, před podnětem, a bývá hlasitější na začátku vztahu. Responzivní touha potřebuje napřed kontext, blízkost a vzrušení, a teprve z nich se probudí. Žádná z cest není správnější. Jen se o té responzivní málo mluví, takže lidé, kteří ji mají, si často myslí, že je s nimi něco špatně. Čekat vleže na spontánní jiskru se pak stává pastí, protože ta nemusí přijít první, ani když je všechno v pořádku.
Co se schovává pod „nemám chuť“
Když touha klesne, málokdy je to doopravdy o touze samotné. Bývá tichým barometrem toho, co se uvnitř a mezi dvěma lidmi děje. Pod „nemám chuť“ se nejčastěji skrývá stres, vyčerpání, nevyslovená křivda nebo chybějící pocit bezpečí. Věta „nemám chuť na sex“ přitom neznamená „nechce mě“ ani „něco je se mnou špatně“. Někdy je to ale opravdu o těle, o lécích, hormonech, bolesti nebo nemoci, a tehdy patří slovo lékaři, ne kouči.
Jak s tím pracuju
V páru to nejčastěji vypadá tak, že jeden čeká na spontánní chuť, která nepřichází, a vykládá si to jako nezájem, zatímco druhý se cítí pod tlakem nebo odmítaný. Místo abych hledal vinu, ptám se po kontextu. Co touhu probouzí a co ji tlumí. U responzivní cesty nezačínáme čekáním na chuť, ale bezpečím a blízkostí, ze kterých se chuť teprve rodí. Hodně s tím souvisí stav nervového systému, okno tolerance a koregulace, protože tělo v poplachu se k touze neotevře.
Není to nálepka
„Responzivní“ a „spontánní touha“ jsou moje pracovní mapa, ne škatulka, do které někoho zařadím. Klientovi neřeknu „vy jste responzivní typ“. Spíš se zeptám, jestli touha přichází sama od sebe, nebo se probudí, až když jsou spolu v dobrém kontaktu. Mapa, ne nálepka.
Vědecká kotva
Pohled na touhu se za posledních šedesát let hodně proměnil. William Masters a Virginia Johnsonová (Human Sexual Response, 1966) popsali fyziologii sexuální odezvy jako přímku. Helen Singer Kaplanová (Disorders of Sexual Desire, 1979) k ní přidala touhu. Rosemary Bassonová (2000) navrhla kruhový model založený na intimitě a pojmenovala responzivní touhu. John Bancroft a Erick Janssen ve stejné době přišli s modelem dvojí kontroly, tedy plynu a brzdy. Emily Nagoská (Come As You Are, 2015) to celé propojila a zpřístupnila třemi osvobozujícími myšlenkami: touha bývá responzivní, reakce těla nemusí odpovídat prožitku, a kontext rozhoduje víc než „pohon“. Vztahovou stranu, jak blízkost a odstup ovlivňují touhu v dlouhém vztahu, rozvíjí Esther Perelová (Mating in Captivity, česky Erotická inteligence).
Delší, osobní pohled na tohle téma jsem napsal v eseji Nízká touha skoro nikdy není o touze.