Je půl jedenácté večer. Dva lidé zhasnou lampičku, popřejí si dobrou noc a otočí se každý na svou stranu postele. Mezi jejich zády zůstane necelého půl metru. Ona přemýšlí, kdy se vlastně přestali dotýkat, on počítá, kolikátý večer to už je. Ani jeden se neozve, a tak se nedozvědí, že za jejich mlčením stojí podobná obava: nejspíš je se mnou něco špatně.
Tohle ticho znám ze své práce s páry, které se věnuji od roku 2016. Přicházejí s ním lidé, kteří spolu vychovali děti, koupili byt a přečkali jednu nebo dvě krize. O mnoha neshodách už se dokážou bavit, ale kolem sexu chodí opatrně. Nejde přitom jen o to, že ho ubývá. Trápí je také to, co si z té změny vyvozují o sobě a o svém vztahu.
Dvě strany jedné postele
Když se nám podaří téma otevřít, často se ukáže, že bolí oba partnery, každého však jinak. Ten, kdo touží víc, se cítí odmítaný. Počítá dny od posledního milování a postupně přestává dávat svůj zájem najevo, protože se bojí dalšího odmítnutí. Druhý se mezitím cítí pod tlakem a má pocit, že znovu zklame. Jestliže pro něj každý dotek začíná znamenat očekávání sexu, může se vyhýbat i obyčejnému objetí, o které by jinak stál. Jeden pak postrádá stále víc blízkosti a druhý má stále větší obavu ji nabídnout.
V různých obměnách se mi vrací obraz z pracovny. Žena sedí na kraji gauče, otáčí si na prstě snubní prsten a dívá se do země. Muž sedí o kus dál a vypráví, jak ho večer co večer zasahuje odmítnutí, i když nepadne jediné slovo. Vedle téhle bolesti se v rozhovoru objevuje také pocit, že člověk nikdy nestačí. Oba se cítí sami, přestože sedí vedle sebe a snaží se mluvit o témže vztahu.
Stud v takové chvíli dostává podobu vět, které si lidé často nechávají pro sebe: „Tebe už nepřitahuju.“ „Tobě jde pořád jenom o jedno.“ „Se mnou je něco v nepořádku.“ „Tohle se normálním párům přece neděje.“ Dokud zůstávají nevyslovené, nemá druhý možnost říct, jestli odpovídají jeho zkušenosti. Domněnka se postupně usazuje jako jistota a další odmítnutí už člověk prožívá jako její potvrzení.
Málokterý pár za mnou přichází rovnou s tím, že má problém s touhou. Častěji začínáme u hádek kvůli nádobí nebo telefonu u večeře. Sexualita se dostane na řadu později, někdy právě proto, že je kolem ní tolik studu. Když o ní konečně začneme mluvit, může to být po dlouhé době první rozhovor, v němž se partneři dozvědí i něco jiného než vlastní výklad toho, co se mezi nimi děje.
V té chvíli se s nimi snažím rozlišit skutečnost od významu, který jí přisoudili. Pokud jeden stojí o sex častěji než druhý, mají rozdílnou míru touhy. Z toho samotného ještě nevyplývá „nestojíš o mě“. Takové rozlišení neodstraní bolest z chybějící blízkosti, ale umožní nám zkoumat, co se opravdu děje, místo abychom začali u rozsudku nad jedním z partnerů.
Čtyři slova místo jednoho
Abychom se v té zkušenosti vyznali, potřebujeme přesnější jazyk. Pod větou „nechci sex“ se totiž mohou skrývat různé věci. Při rozhovorech proto rozlišuji atraktivitu, přitažlivost, touhu a vzrušení. Používám je jako pracovní pomůcku, která páru pomáhá popsat vlastní prožívání.
Atraktivitou v tomto rozlišení myslím to, jak se nám druhý líbí na pohled. Přitažlivostí to, co nás k němu táhne a co mezi sebou vnímáme. Touha je přání sexuální blízkosti, to, po čem saháme ve svých představách. U vzrušení se ptám na prožitek a reakce těla. Tyto oblasti spolu souvisejí, ale nemusí se ozývat současně ani stejně silně.
Rozdíl začne být užitečný třeba tehdy, když žena pod slovy „nemám chuť“ myslí hlavně to, že po partnerovi spontánně nezatouží ráno v koupelně. Může se jí dál líbit a může se s ním ráda dotýkat, jen její touha nepřichází ve chvíli, kdy ji očekává. Potřebujeme zjistit, zda se objevuje za jiných okolností, nebo jí chybí i tehdy. Bez toho by nás jediná věta snadno přivedla k závěru, který její zkušenosti neodpovídá.
Zároveň z tělesného vzrušení nelze vyvozovat, že člověk chce sex. O tom, zda si přeje pokračovat, se dozvíme od něj, nikoli z reakce jeho těla.
Touha jako odpověď, ne jako jiskra
Představa, že nejdřív musí přijít chuť a teprve potom všechno ostatní, má oporu i v historii sexuologie. William Masters a Virginia Johnsonová popsali v knize Human Sexual Response z roku 1966 čtyři fáze sexuální odezvy: vzrušení, plató, vyvrcholení a uvolnění. Helen Singer Kaplanová později zdůraznila význam touhy, které se věnovala v knize Disorders of Sexual Desire z roku 1979. V běžném uvažování se z podobných modelů snadno stane očekávání jediného správného pořadí: nejprve po druhém zatoužím, potom se vzruším a pak se budeme milovat.
Co ale s člověkem, který takový začátek nezažívá, a přesto mu může být sexuální blízkost příjemná? Právě na tuto zkušenost se zaměřila kanadská lékařka Rosemary Bassonová. V roce 2000 představila model, který měl lépe zachytit sexuální prožívání žen v dlouhodobých vztazích. Popsala v něm i možnost, že člověk nejprve stojí o blízkost a je otevřený příjemnému kontaktu, zatímco sexuální touha se rozvíjí až v jeho průběhu. Model měl mimo jiné pomoci rozeznat, kdy jde o přirozeně jinou podobu sexuální odezvy a kdy o poruchu. Bassonová, 2000
Téhle cestě se říká responzivní touha. Člověk nemusí začínat silnou chutí na sex; může nejprve chtít být druhému nablízku a během příjemných doteků zjistit, že chce pokračovat. Podmínkou je, že o takový kontakt sám stojí a může ho kdykoli ukončit. Responzivní touha není důvod přemlouvat partnera, aby začal a počkal, až chuť přijde. Nemusí přijít, a ani tehdy nikomu nevzniká povinnost pokračovat.
Filmový obraz dvou lidí, kteří se na sebe podívají přes místnost a vzápětí si strhávají oblečení, tuhle zkušenost příliš nezachycuje. Kdo se s ním poměřuje, může vlastní touhu pokládat za slabou nebo vadnou. Bassonové model nabízí jiné vysvětlení, neurčuje však, že právě takto fungují všichni lidé v dlouhém vztahu. U konkrétního páru se stále potřebujeme ptát, co každý z partnerů skutečně prožívá.
Další pohled přinesli John Bancroft a Erick Janssen v modelu dvojí kontroly sexuální odezvy. Popsali souhru procesů, které vzrušení podporují, a těch, které je tlumí, i rozdíly v tom, jak citlivě na ně lidé reagují. Přirovnání k plynu a brzdě může pomoci pochopit, proč samotné přidávání lákavých podnětů nemusí stačit. Význam mohou mít také obavy ze selhání, z bolesti nebo z nepříjemných následků sexu. Bancroft a Janssen, 2000
V rozhovoru s párem se proto zajímám i o stres, únavu a napětí mezi partnery. Když je člověk zahlcený, může pro něj být těžké věnovat pozornost příjemnému kontaktu. Pro práci s přetížením používám také pojem okno tolerance; z něj samotného však nelze určit, zda člověk může prožívat touhu nebo vzrušení.
Emily Nagoská tyto souvislosti přiblížila širokému publiku v knize Come As You Are. Její poselství bych pro tuto situaci shrnul slovy „Nejsi rozbitá“: nepřítomnost spontánní chuti sama o sobě neznamená poruchu. Neříká nám ale ani to, proč chuť chybí právě tomuto člověku. K tomu potřebujeme poznat jeho okolnosti.
Přehled jednotlivých pohledů jsem sepsal v hesle o responzivní a spontánní touze. Ve své práci nevycházím z jediného modelu. Propojuji poznatky o sexualitě s porozuměním stresu, tělesnému prožívání a vztahu podle toho, co potřebuje konkrétní pár. Smyslem pojmenování je, aby se dva lidé mohli místo dalšího posuzování vlastní „normálnosti“ začít zajímat o to, co jejich touhu probouzí a co ji tlumí.
Co se schovává pod „nemám chuť“
Když s párem mluvím o úbytku touhy, zajímá mě i život, ve kterém se to děje. Jak jsou oba unavení, co je zaměstnává a o čem spolu přestali mluvit. Při péči o malé děti nebo náročné práci nemusí zbývat mnoho prostoru pro odpočinek, natož pro milování. Jindy se mezi partnery hromadí drobné křivdy, které dlouho odkládali jako příliš malé na vážný rozhovor. V takových podmínkách může být obtížné přiblížit se druhému s chutí a bez napětí.
Samotný rozdíl v touze přitom neznamená, že jeden z partnerů potřebuje napravit. Stanovisko Evropské společnosti pro sexuální medicínu z roku 2020 doporučuje zabývat se také tím, jak rozdíl prožívají oba a zda jim působí trápení. Autoři zároveň upozorňují, že nízkou touhu nelze vždy vysvětlit vztahem a přehlédnout individuální obtíže. Jejich doporučení vycházejí z odborné shody nad dostupnou literaturou; sami popisují omezenou sílu tehdejších důkazů. Dewitteová a kol., 2020
V mé praxi bývá podstatné, co se mezi partnery rozběhne po odmítnutí. Jestliže jeden slyší v „dnes ne“ zprávu „už tě nechci“ a druhý v sobě slyší „zase jsem zklamal“, přibývá k původnímu nesouladu další zátěž. Rozhovor o sexu se stává natolik nepříjemným, že se mu oba začnou vyhýbat. Potom už neřešíme jen rozdílnou chuť, ale i to, jak spolu zůstat v kontaktu, když se jejich přání neshodují.
Setkávám se také s páry, které říkají, že se mají rády a všechno jim klape, přesto se celé měsíce nemilují. Neberu to jako důkaz, že si o vztahu něco nalhávají. Potřebuji vědět, zda jim to vyhovuje, zda jednomu nebo oběma něco chybí a co se změnilo. Ptám se, kdy jim spolu bylo v intimitě naposledy dobře a co bylo tehdy jinak. To, jak často se milují, mi samo o sobě na tyto otázky neodpoví.
Kdy je to opravdu o těle
Pohled na vztah musí od začátku zahrnovat i zdraví. Nízká touha může souviset s nemocí, bolestí, hormonálními změnami nebo užíváním léků. Antidepresiva včetně SSRI mohou ovlivnit sexuální chuť i schopnost dosáhnout orgasmu. Pokud má člověk podezření na nežádoucí účinek, patří rozhovor předepisujícímu lékaři; léky nemá sám vysazovat. NHS: Antidepressants
Roli mohou hrát také některé léky na tlak, snížená funkce štítné žlázy, chronická nemoc, menopauza nebo u některých lidí hormonální antikoncepce. Po porodu se mohou spojovat hormonální změny s únavou a nároky péče o dítě. Takovou situaci nelze vysvětlit pouze tím, že je matka „nasycená blízkostí“. Příčiny se mohou překrývat a jejich posouzení patří do zdravotní péče. NHS: Low sex drive
Tady má moje práce jasnou hranici. Jsem vztahový a párový kouč, ne lékař ani sexuolog, a řídím se etickým kodexem IEV. Když se objeví podezření na vliv medikace, hormonální změny nebo bolest při milování, doporučuji obrátit se na příslušného odborníka, například gynekoložku, androloga, sexuologa či psychiatra. Pokud se do obtíží promítá trauma, může být zapotřebí psychoterapeut se zkušeností s jeho zpracováním. Vztahové souvislosti můžeme dál zkoumat, ale nemají nahrazovat péči, kterou člověk potřebuje. Slibovat obnovení touhy pouze prací na vztahu by znamenalo slibovat příliš.
Když se z milenců stanou spolubydlící
Vedle přetížení a zdravotních obtíží se někdy ukáže ještě jiná stránka dlouhého soužití. Partneři spolu dobře zvládají každodenní provoz, ale přestávají se vnímat jako dva svébytní lidé. Vědí, kdo vyzvedne děti a kdy se platí hypotéka, zatímco to, co každého z nich zajímá a přitahuje mimo společné povinnosti, ustoupilo do pozadí.
Tímto napětím se zabývá Esther Perelová v knize Mating in Captivity, která česky vyšla jako Erotická inteligence. Popisuje, jak se potřeba důvěrnosti a předvídatelnosti může potkávat s erotickou potřebou objevovat v druhém něco nového. Je to pohled, ve kterém poznávám i část zkušeností ze své praxe. Když se dva lidé vnímají už téměř výhradně jako spolupracovníci v domácnosti, může jim chybět příležitost uvidět druhého i jinak.
Pro některé páry pak dává smysl věnovat pozornost vlastnímu životu každého z nich: zájmům a činnostem, v nichž nejsou jen partnerem nebo rodičem. Neznamená to, že bezpečí a vzrušení musí stát proti sobě nebo že každému páru prospěje větší vzdálenost. Jestliže se dva lidé dlouho míjejí a chybí jim společný čas, další oddělenost jim nemusí přinést to, co potřebují. Zajímá mě, zda mají prostor být si blízko a zároveň zůstat sami sebou.
Co pomáhá
Z praxe vím, že způsob, jakým se pár kolem rozdílné touhy potkává, se může změnit. Obvykle začínám u rozhovoru, ve kterém není nutné se hned obhajovat ani slibovat nápravu. Potřebujeme porozumět tomu, co chybějící sex a opakované odmítání znamenají pro jednoho a co očekávání sexu vyvolává v druhém.
S páry proto trénuji větu po větě, jak sdělit vlastní zkušenost místo výčitky. Mohou tomu pomoci například tyto formulace:
„Ty už o mě nestojíš.“ → „Když se mě dlouho nedotkneš, začnu si namlouvat, že jsem přestal být přitažlivý, a bojím se ti to přiznat.“
„Tobě jde pořád jenom o sex.“ → „Když se ke mně přiblížíš jenom večer v posteli, cítím se spíš jako úkol než jako někdo, po kom toužíš i přes den.“
„Se mnou je něco špatně.“ → „Mám strach, že když ti řeknu, co se ve mně doopravdy děje, zjistíš, že je se mnou něco v nepořádku. A stejně bych chtěl, abys to věděl.“
Takové sdělení ještě nezaručí, že mu druhý porozumí, ale dává mu možnost dozvědět se, co partner prožívá. Když dokáže naslouchat, aniž začne bolest vyvracet nebo okamžitě hledat viníka, může napětí polevit ještě předtím, než se změní jejich sexuální život. Otevřenou komunikaci doporučuje i zmíněné stanovisko Evropské společnosti pro sexuální medicínu; nejde však o příslib, že se tím vyřeší všechny příčiny nízké touhy. Dewitteová a kol., 2020
Podobně může pomáhat dotek, pokud je oběma příjemný a nenese nevyslovený závazek pokračovat k sexu. V takové blízkosti může probíhat koregulace, tedy vzájemné zklidňování. Pro člověka, který se doteku vyhýbá ze strachu z dalšího očekávání, však bude podstatné, zda jeho partner opravdu přijme, když zůstane jen u objetí. Bezpečí se ukazuje také v tom, co se stane po vysloveném „ne“.
Z praxe si cením vět jako „poprvé jsme se o tom dokázali bavit, aniž by se jeden z nás sebral a odešel“. Takový rozhovor pro mě může znamenat důležitý posun, i když pár ještě neřekne „zase to spolu máme“. Další vývoj není samozřejmý. Někdy je potřeba pokračovat v práci na vztahu, jindy vyhledat sexuologickou, lékařskou nebo psychoterapeutickou pomoc.
Závěr
K těm dvěma, kteří na začátku leželi zády k sobě, se vracím s jinou otázkou, než kolikrát by se měli milovat. Zajímá mě, jestli vědí, co v té chvíli prožívá druhý, a jestli mu mohou říct něco o sobě, aniž by tím slibovali sex nebo odmítali celý vztah.
Když s párem pracuji, záleží mi na jejich schopnosti po odpojení znovu navázat kontakt. Říkám tomu znovupropojení. Patří k němu i ochota poznat partnerovu cestu k touze, která se může od té vlastní lišit, a vzít vážně, když jeden z nich potřebuje něco, co dosud zůstávalo stranou jejich pozornosti. Někdy odpočinek nebo rozhovor o křivdě, jindy prostor pro sebe či odbornou péči.
Pokud v tom poznáváte svůj vztah, zkuste se zastavit u jedné otázky: Co byste od sebe potřebovali, abyste se k sobě večer mohli obrátit bez obavy, že tím vzniká očekávání, které musíte splnit? Odpověď může být začátkem rozhovoru, který vám dosud chyběl.
A pokud byste tu cestu nechtěli hledat sami, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Šedesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
MASTERS, William H. a Virginia E. JOHNSON. Human Sexual Response. Boston: Little, Brown, 1966.
KAPLAN, Helen Singer. Disorders of Sexual Desire and Other New Concepts and Techniques in Sex Therapy. New York: Brunner/Mazel, 1979.
BASSON, Rosemary. The Female Sexual Response: A Different Model. Journal of Sex & Marital Therapy. 2000, 26(1), 51–65. DOI 10.1080/009262300278641. Záznam v PubMed.
BANCROFT, John a Erick JANSSEN. The dual control model of male sexual response: a theoretical approach to centrally mediated erectile dysfunction. Neuroscience & Biobehavioral Reviews. 2000, 24(5), 571–579. DOI 10.1016/S0149-7634(00)00024-5.
NAGOSKI, Emily. Come As You Are: The Surprising New Science That Will Transform Your Sex Life. New York: Simon & Schuster, 2015.
PEREL, Esther. Mating in Captivity. New York: HarperCollins, 2006. Česky jako Erotická inteligence.
DEWITTE, Marieke a kol. Sexual Desire Discrepancy: A Position Statement of the European Society for Sexual Medicine. Sexual Medicine. 2020, 8(2), 121–131. DOI 10.1016/j.esxm.2020.02.008. Plný text.
NHS. Low sex drive (loss of libido).
NHS. Antidepressants.