Je půl jedenácté večer. Zhasne lampička, oba si popřejí dobrou noc a otočí se každý na svou stranu postele. Mezi jejich zády je necelého půl metru povlečení a vzdálenost, kterou neukáže žádný metr. Ona poslouchá, jak se jeho dech zklidňuje do spánku, a v duchu se ptá, kdy se to vlastně stalo, že se přestali dotýkat. On leží a počítá, kolikátý večer to už je. Oba mlčí. A oba si pod tím tichem myslí skoro totéž: že to nejspíš znamená, že je s nimi něco špatně.
Tohle ticho znám ze své pracovny dobře. Přichází s ním pár, který je spolu roky, vychoval děti, koupil byt, přečkal jednu dvě krize, a přesto na něm leží téma, o kterém se mluví nejhůř ze všech. Ne peníze, ne tchyně, ne výchova. Sex. Přesněji jeho ubývání, a ještě přesněji to, co si o sobě kvůli němu oba potají myslí.
Dvě strany jedné postele
Když takový pár téma konečně otevře, skoro vždycky se ukáže, že bolí na obou stranách, jen každá jinak. Ten, kdo touží víc, se cítí odmítaný a nechtěný. Začne si počítat, jak dlouho to už je, přestane o blízkost stát nahlas, aby nemusel zase slyšet ne, a pomalu si staví příběh, že o něj druhý přestal stát. Ten, kdo touží míň, se cítí pod tlakem a jako věčné zklamání. Každý dotek si začne přebírat jako předehru k něčemu, na co zrovna nemá sílu, a tak radši couvne i z objetí, jen aby předešel nedorozumění. A do prázdna mezi nimi se usadí stud.
V pracovně se mi v různých obměnách vrací jeden obraz. Žena sedí na kraji gauče, pomalu si na prstě otáčí snubní prsten dokola a dívá se do země. Muž sedí o kus dál, než by musel, a mluví o tom, jak ho večer co večer zasáhne odmítnutí, i když padne úplně beze slov. Když se ho zeptám, co se v tu chvíli děje s ní, zvedne hlavu a tiše řekne, že má pocit, že nikdy nestačí. Oba se v tu chvíli cítí sami. A oba mají svým způsobem pravdu.
Stud je tichý a má spoustu vět. „Tebe už nepřitahuju.“ „Tobě jde pořád jenom o jedno.“ „Se mnou je něco v nepořádku.“ „Tohle se normálním párům přece neděje.“ Tyhle věty fungují tak silně právě proto, že je nikdo nevysloví. Zůstanou uvnitř, kde je není čím prověřit, a postupně z nich vyroste přesvědčení. A přesvědčení o sobě nebo o tom druhém je mnohem těžší protivník než samotný rozdíl v chuti.
Skoro nikdo za mnou nepřijde a neřekne, máme problém s touhou. Lidé přijdou s tím, že se pořád hádají kvůli nádobí nebo kvůli telefonu u večeře. Sexualita se schová úplně dozadu, protože je z ní největší stud. A když ji nakonec společně položíme na stůl, často je to poprvé za dlouhou dobu, co o tom dva lidé mluví spolu, a ne každý sám v hlavě.
První, co s párem v takové chvíli dělám, není technika. Je to oddělení faktu od příběhu. Rozdíl v touze je fakt. „Nestojíš o mě“ je příběh. A většina bolesti nesedí v tom faktu, ale v příběhu, který se kolem něj stačil obtočit.
Čtyři slova místo jednoho
Abych se v tom s párem vůbec zorientoval, potřebuju přesnější jazyk. Většina lidí totiž celou oblast intimity zabalí do jediného slova, nejčastěji do „nechci sex“, a pod tím slovem se schovají čtyři úplně různé věci.
Když si s páry o intimitě povídám, dávám jim čtyři slova a rovnou říkám, že to nejsou synonyma. Atraktivita je to, co na druhém vidím očima. Přitažlivost je silové pole, které je mezi námi, to, co nás k sobě táhne jako dva magnety. Touha je to, po čem se natahuje moje psychika, co si uvnitř představuju a po čem sahám. A vzrušení je to, co se zrovna děje v mém těle. Oči, pole, hlava, tělo. Najednou mají čím mluvit o něčem, co předtím slepili do jednoho.
Ten rozdíl není slovíčkaření. Když si žena myslí, že „nemá chuť na sex“, a má tím na mysli, že jí ráno v koupelně nenaskočí spontánní žádost po partnerovi, snadno z toho usoudí, že je něco v nepořádku s ní. Přitom její tělo umí být vzrušené, přitažlivost mezi nimi nezmizela a touha se objeví, jen přichází jinou cestou, než čeká. Čtyři různé věci, čtyři různé otázky. A skoro pokaždé se ukáže, že to, co pár doopravdy trápí, leží jinde, než si oba mysleli.
Touha jako odpověď, ne jako jiskra
Naše představa o tom, jak má touha fungovat, je překvapivě mladá a překvapivě jednostranná. Když v roce 1966 američtí sexuologové William Masters a Virginia Johnsonová ve své knize Human Sexual Response poprvé vědecky popsali, co se v těle během sexu děje, nakreslili přímku: vzrušení, plató, vyvrcholení, uvolnění. O třináct let později k ní americká psychiatrička Helen Singer Kaplanová ve své knize Disorders of Sexual Desire přidala na začátek touhu. Vznikla rovnice, kterou dodnes nosíme v hlavě jako samozřejmost. Nejdřív musí přijít chuť, pak vzrušení, pak sex.
Jenže tahle přímka dobře popisuje jednu část lidí a tu druhou nechává s pocitem, že je pokažená. Na přelomu tisíciletí navrhla kanadská lékařka Rosemary Bassonová ve své dnes už klasické studii jiný obraz, kruh místo přímky. Všimla si, že velká část lidí, a zvlášť žen v dlouhodobém vztahu, do blízkosti nevstupuje hnaná spontánní žádostí. Vstupuje do ní z klidu, z chuti být nablízku, z rozhodnutí být tomu druhému k dispozici, a touha se probudí teprve potom, jako odpověď na dotek a vzrušení, ne před nimi. Téhle cestě se říká responzivní touha.
Odsud pramení velký kus zbytečného studu. Kultura nás totiž učí jen tu první cestu. Ve filmech se dva na sebe podívají přes místnost a o scénu později si rvou knoflíky z košile. Spontánní jiskra je tak jediný obraz touhy, který běžně vidíme, a kdo ji nezažívá, snadno uvěří, že mu něco chybí. Přitom responzivní cesta není ani opožděná, ani slabší. Je to prostě druhý, stejně platný způsob, jak touha přichází, a u lidí v dlouhém vztahu bývá spíš pravidlem než výjimkou.
K tomu patří ještě jeden pohled. Britský sexuolog John Bancroft se svým kolegou Erickem Janssenem popsali, že vzrušení není jen otázka přidat plyn, tedy toho, co nás zapíná. Vedle plynu má tělo i brzdu, která bez ustání sleduje důvody, proč teď ne. Stres, únavu, nebezpečí, nevyslovenou křivdu, strach, že to zase nedopadne. U spousty lidí není problém ve slabém plynu, je v sešlápnuté brzdě. A na sešlápnutou brzdu nezabere sebevíc lákavý podnět, protože tělo, které je mimo své okno tolerance, ho jednoduše neumí zužitkovat.
Americká odbornice na sexualitu Emily Nagoská to celé v knize Come As You Are svázala dohromady a dodala k tomu větu, kterou by podle mě potřeboval slyšet skoro každý pár. Nejsi rozbitá. To, že touha nepřišla sama od sebe, není porucha. Nejčastěji to znamená jen tolik, že přichází responzivní cestou a čeká na kontext, který ji probudí.
Komu jde o přehled, kdo ty modely touhy popsal a jak se za šedesát let proměnily, sepsal jsem ho v hesle o responzivní a spontánní touze. Tady mě ale teorie nezajímá kvůli sobě samé. Ve své práci nevycházím z jednoho jediného modelu, beru si z výzkumu touhy, z toho, co víme o nervovém systému, i z práce s tělem to, co konkrétnímu páru pomáhá. A právě u touhy znovu a znovu vidím, jak osvobozující umí být obyčejné pojmenování. Když pár pochopí, že čekat vleže na spontánní jiskru je u responzivní cesty marné, protože ta jiskra nemusí přijít první, ani když se mají rádi, otevře se úplně jiná otázka. Ne „proč nemám chuť“, ale „co moji chuť probouzí a co ji tlumí“.
Co se schovává pod „nemám chuť“
Když ve vztahu klesne touha, málokdy je to doopravdy o touze samotné. Sexuální chuť je tichý barometr toho, co se uvnitř a mezi dvěma lidmi děje. Když spadne, většinou neukazuje na to, že partner přestal být milovaný nebo přitažlivý. Ukazuje na to, že je systém něčím zaplavený. Nezpracovaným stresem. Vyčerpáním, na které se v rodině s malými dětmi nebo s náročnou prací nikdo neptá. Nahromaděnými drobnými křivdami, které si nikdo nedovolil vyslovit, protože „to přece není důvod dělat scény“. Touha mezi tím vším nekvete, protože nedokáže růst v napětí a v tiché zatrpklosti.
Nejčastější téma, se kterým páry kvůli sexu přicházejí, není málo sexu, ale rozdíl v míře touhy mezi nimi. A problémem není ten rozdíl sám. Rozdíl v chuti je naprosto běžný rys vztahů, ne porucha. Problémem je význam, který mu oba přiřknou. Jakmile si jeden přeloží partnerovo „dnes ne“ jako „už mě nechce“ a druhý si svoje vlastní „dnes ne“ přeloží jako „jsem k ničemu“, rozjede se kruh tlaku a vyhýbání, který s původním rozdílem už nemá skoro nic společného.
Vídám i jeho zrcadlový obraz. Pár, který o sobě řekne, že se má rád a všechno klape, a přitom v kalendáři není pomilování celé měsíce. Sexualita totiž neumí lhát tak dobře jako příběh, který si o sobě vyprávíme. Když se snaží zmizet, obvykle je to proto, že je v systému něco důležitého, co volá po pozornosti. A barometr ukazuje oběma směry. Stejně jako pokles chuti často mluví o tom, že se uvnitř něco nahromadilo, její návrat obvykle mluví o tom, že se něco uvolnilo. Proto se s párem ptám spíš na kontext než na čísla. Kdy to naposledy bylo dobré a co bylo tehdy jinak.
Kdy je to opravdu o těle
To slovo „skoro“ v názvu téhle eseje tam nestojí náhodou. Někdy touha klesne právě a doslova kvůli tělu, a bylo by ode mě neodpovědné to zamlčet. Antidepresiva ze skupiny SSRI umí utlumit touhu i schopnost vyvrcholit. Hormonální antikoncepce, výkyvy štítné žlázy, menopauza, období po porodu, kdy je tělo matky doslova nasycené blízkostí s dítětem, chronická nemoc, bolest, některé léky na tlak. To všechno jsou skutečné tělesné příčiny, ne výmluvy a ne nedostatek lásky.
Proto k tématu touhy vždycky patří i poctivý pohled na tělo. A proto je tady na místě jasná hranice mé práce. Jsem vztahový a párový kouč, ne lékař ani sexuolog, a ctím etický kodex IEV. Když z rozhovoru vyplyne, že za poklesem touhy může stát medikace, hormonální změna, bolest při milování nebo nezpracované trauma, mým úkolem není to odkoučovat. Mým úkolem je to pojmenovat a doprovodit pár k odborníkovi, který do té vrstvy patří, ať je to gynekoložka, androlog, psychiatr, nebo terapeut pracující s traumatem. Tahle poctivost není slabina koučování, je to jeho podmínka. Kdo vám slibuje, že vaši touhu vyřeší jen prací na vztahu a o těle se ani nezmíní, slibuje příliš.
Když se z milenců stanou spolubydlící
Je tu ještě jeden důvod, proč touha v dlouhých vztazích slábne, a je nečekaný, protože jde proti všemu, co o blízkosti běžně slýcháme. Belgicko-americká psychoterapeutka Esther Perelová ve své knize Mating in Captivity, česky vyšlé jako Erotická inteligence, popisuje paradox, který ve své praxi vídám znovu a znovu. Čím víc dva lidé splynou, čím víc se z nich stane jeden sehraný provoz, který řeší hypotéku, rozvrh kroužků a kdo vyzvedne děti, tím míň zbývá místa pro touhu. Touha totiž potřebuje i kousek vzdálenosti. Potřebuje vidět toho druhého zvenčí, jako svébytného člověka s vlastním životem, ne jen jako spolehlivého spoluhráče přes ulici kuchyňského stolu.
Není to vada konkrétního páru. Je to skoro zákon intimity. Bezpečí a vzrušení táhnou trochu opačným směrem. Domov chce předvídatelnost, erotika chce špetku překvapení. Páry, které se mají rády a přesto si stěžují, že jiskra vyhasla, často nepotřebují víc společného času. Potřebují naopak kousek zdravé oddělenosti, něco, co každý z nich dělá sám a co ho dělá zase trochu zajímavým v očích toho druhého. Někdy je první krok k touze paradoxně malý krok od sebe, ne k sobě.
Co pomáhá
Dobrá zpráva, kterou ve své práci vidím potvrzenou znovu a znovu, je, že tohle se dá pohnout. Nejde o to, že by stačil jeden trik. Jde o to, že kruh tlaku, úzkosti a vyhýbání se dá přerušit, a zvládne to většina párů, které se k tomu odhodlají. Nepomáhá ale technika nasazená na pár, který spolu neumí mluvit. Pomáhá nejdřív bezpečí, čas a dva lidé ochotní mluvit o tom jinak než dosud.
To „jinak“ je často konkrétnější, než se zdá. Znamená to přeložit výčitku, která druhého zavře, do zranitelného sdělení, které ho má šanci otevřít. Trénuju to s páry doslova větu po větě.
„Ty už o mě nestojíš.“ → „Když se mě dlouho nedotkneš, začnu si namlouvat, že jsem přestal být přitažlivý, a bojím se ti to přiznat.“
„Tobě jde pořád jenom o sex.“ → „Když se ke mně přiblížíš jenom večer v posteli, cítím se spíš jako úkol než jako někdo, po kom toužíš i přes den.“
„Se mnou je něco špatně.“ → „Mám strach, že když ti řeknu, co se ve mně doopravdy děje, zjistíš, že je se mnou něco v nepořádku. A stejně bych chtěl, abys to věděl.“
Když se tohle podaří, stane se něco skoro nelogického. Tlak klesne dřív, než se cokoli „vyřeší“. Už jen to, že o frustraci můžu mluvit a ten druhý u toho zůstane a dá najevo, že rozumí, samo o sobě uvolní část napětí, které se kolem sexu nashromáždilo. Dotek a blízkost přitom umí být koregulací, tedy způsobem, jak se dva nervové systémy navzájem zklidní. Touha se totiž nevrací na povel. Vrací se do prostoru, kde je zase bezpečno.
Nejhezčí věty z mé praxe nezní „zase to spolu máme“. Znějí spíš „poprvé jsme se o tom dokázali bavit, aniž by se jeden z nás sebral a odešel“. To je chvíle, kdy vím, že se něco pohnulo. Zbytek většinou přijde sám.
Závěr
Vrátím se k těm dvěma na začátku, jak leží zády k sobě. Kdybych jim mohl říct jednu věc, byla by to tahle. Nejste sami a nejste rozbití. Touha, která potřebuje kontext, je normální. Pokles chuti je informace, ne ortel. A skoro vždycky se za ním skrývá něco, čemu se dá rozumět a s čím se dá pracovat, ať je to nahromaděný stres, ztracená vzdálenost mezi dvěma splynulými lidmi, nebo tělo, které potřebuje pozornost lékaře.
Co s tím dál, není návod o pěti krocích. Je to spíš pozvání ke zvědavosti. Ke zvědavosti k sobě, k tomu, kde mám sešlápnutou brzdu a co by ji povolilo. A ke zvědavosti k tomu druhému, k jeho cestě k touze, která může být úplně jiná než moje. Když pracuju s párem, můj skutečný klient totiž není on a není ani ona. Je to jejich schopnost se po odpojení znovu k sobě vrátit, to, čemu říkám znovupropojení. A ta se dá obnovit, i když se zdá, že jiskra dávno zhasla.
Jestli čtete tenhle text a poznáváte v něm sebe nebo svůj vztah, nechám vás s jednou otázkou. Co by se muselo stát, abyste se večer místo zády k sobě otočili k sobě, ještě dřív, než bude kdokoli z vás na cokoli mít chuť?