Parentifikace (anglicky parentification) je obrácení rolí v rodině, kdy dítě přebírá péči nebo odpovědnost, která patří rodiči. Má dvě podoby. Praktická je vidět: dítě vaří, hlídá sourozence, vyřizuje, co by měl vyřídit dospělý. Emocionální je neviditelná: dítě hlídá náladu rodiče, utěšuje ho, poslouchá jeho starosti a dává pozor, aby ho nezatížilo vlastními. Ta druhá nese víc, protože dítě přichází o rodiče právě ve chvílích, kdy ho nejvíc potřebuje.

Odkud pojem pochází

Pojem zavedli Ivan Boszormenyi-Nagy a Geraldine Sparková v knize Invisible Loyalties (1973). U nich je parentifikace etická nerovnováha: dítě dává rodině víc, než dostává, a účet, který tím vzniká, se nese do dalších vztahů a do další generace. Salvador Minuchin popsal o rok později v knize Families and Family Therapy (1974) totéž strukturálně. Mluví o rodičovském dítěti (parental child), tedy o dítěti, které rodina posunula přes hranici do rodičovské role. Podle Minuchina není potíž v dítěti, ale v tom, kde v rodině stojí.

Je špatně, když mě dítě po rozvodu utěšuje a stará se o mě?

Samo o sobě ne. Dítě, které vidí rodiče plakat a přinese mu kapesník, dělá něco lidského a dobrého. Parentifikace začíná tam, kde se z jednorázového gesta stane role. Kde dítě ví, že máma večer potřebuje rozveselit. Kde se táta se svými starostmi obrací na dceru místo na dospělé. Kde dítě přestane říkat, co ho trápí, protože rodič „už toho má dost”.

Poznávací znamení není to, co dítě dělá, ale to, co dělat přestane: přestane si říkat o pomoc. Po rozchodu je to zvlášť časté, protože domácnost přišla o jednoho dospělého a dítě prázdné místo instinktivně zaplní. Rodič si toho obvykle nevšimne, protože to vypadá jako šikovné, vyspělé dítě.

Proč se v dospělosti starám o všechny a neumím si říct o pomoc?

Většina lidí, kteří ke mně s tímhle přijdou, o parentifikaci nikdy neslyšela a své dětství popisují jako normální. Popisují ale i to, že už jako děti věděli, kdy je doma zle, dřív než to někdo řekl nahlas. Že uměli číst náladu z kroků na chodbě. Dovednost, kterou se dítě naučilo, aby doma bylo bezpečno, se v dospělosti nevypne. Stane se z ní automat: v každém vztahu člověk čte druhého, předvídá, opečovává a vlastní potřebu pozná až podle vyčerpání. Partner v takovém vztahu často říká, že se o něj druhý stará, ale nepustí ho k sobě. Terry Real v knize Us (2022) popisuje, jak se dětská adaptace, která kdysi chránila, v dospělém vztahu vydává za povahu a brání blízkosti, kterou člověk zároveň hledá.

Jak s tím pracuji

U dospělého klienta začínám tím, že pojmenujeme, kde a kdy se to naučil a co ho to stálo. Ne proto, abychom obvinili rodiče, ale proto, aby klient přestal považovat vyčerpání za svou povahu. Pak hledáme opačný směr: co potřebuje on, kdy si smí říct o pomoc, jak vydržet, když se o něj někdo stará. Jde to pomalu, protože tělo hlásí přijímání péče jako nebezpečí.

U rodiče, který ve svém dítěti tenhle vzorec zahlédne, je práce kratší a nadějnější: vrátit dítěti roli dítěte. Najít si pro vlastní starosti dospělého člověka. Říct dítěti nahlas, že se o mámu nebo tátu starat nemusí. A vydržet, že to dítě chvíli nebude umět přijmout. Jak s tím souvisí rozhodnutí, která rodiče po rozchodu nakládají dětem, popisuji v článku Rozhodnutí patří dospělým, pocity dítěti.

Kdy vyhledat odbornou pomoc

Pokud dítě dlouhodobě přebírá péči o rodiče, který sám nezvládá běžný den, ať kvůli nemoci, závislosti nebo hluboké depresi, je na místě podpora pro rodiče i pro dítě: lékař, psychoterapeut, u dětí dětský psycholog. Koučování je pro rodiče a dospělé, kteří běžný den zvládají a chtějí vzorec vidět a změnit.

Související pojmy

Prameny

  • BOSZORMENYI-NAGY, Ivan a Geraldine M. SPARK. Invisible Loyalties: Reciprocity in Intergenerational Family Therapy. New York: Harper & Row, 1973.
  • MINUCHIN, Salvador. Families and Family Therapy. Cambridge: Harvard University Press, 1974.
  • REAL, Terry. Us. New York: Rodale Books, 2022.