Konflikt loajality (anglicky loyalty conflict, u Ivana Boszormenyi-Nagyho split loyalty, rozštěpená loajalita) je stav, kdy dítě cítí, že věrnost jednomu rodiči je zradou druhého. Vzniká tam, kde rodiče stojí proti sobě a dítě má rádo oba. Nejčastěji po rozchodu, ale i v manželství, které drží pohromadě jen navenek.
Dítě v takové situaci nemá dobrou možnost. Když se přikloní k jednomu, ztrácí druhého. Když se nepřikloní k nikomu, ztrácí kus sebe, protože svou náklonnost musí schovávat. Konflikt není v dítěti. Je mezi rodiči a dítě ho jen nese.
Odkud pojem pochází
Téma loajality vnesl do rodinné terapie maďarsko-americký psychiatr Ivan Boszormenyi-Nagy s Geraldine Sparkovou v knize Invisible Loyalties (1973). Loajalita dítěte k rodičům podle nich není pocit, který by se dal vyargumentovat, ale závazek, který dítě dostává samotným narozením a nese ho dál, i když o něm neví. Rozštěpenou loajalitu popsal Nagy s Barbarou Krasnerovou v knize Between Give and Take (1986): jeden rodič žádá věrnost dítěte na úkor druhého, obvykle proto, že si rodiče navzájem nedůvěřují. Dítě, které má sloužit rozbitému vztahu mezi rodiči, nese podle Nagyho jednu z nejtěžších zátěží, jakou mu rodina může dát.
Proč je moje dítě po návratu od druhého rodiče zamlklé nebo protivné?
Přechod mezi dvěma domácnostmi je místo, kde se konflikt loajality ukazuje nejčastěji. Dítě přichází z prostředí, kde mu bylo dobře a kde mu dobře být mělo, do prostředí, kde tuší, že o té radosti nemá mluvit. Mlčení je nejjednodušší způsob, jak nezradit nikoho. Podrážděnost je stejná práce, jen vidět zvenčí: dítě nese napětí, které mu nepatří, a vybije ho na tom, kdo je po ruce.
Rodiče tohle chování často čtou jako důkaz. „Vrací se od něj rozhozené, nedělá mu to dobře.” Někdy to tak je. Častěji je dítě rozhozené z přechodu samotného, ne z toho, co bylo za dveřmi. Rozdíl poznáte podle toho, co se stane, když se na návrat přestanete ptát a necháte dítě přijít samo.
Musí si dítě vybrat, u koho chce být?
Nemusí a ani nemůže. O tom, jak bude vypadat kontakt s oběma rodiči, rozhodují dospělí, případně soud. Názor dítěte se v řízení zjišťuje a bere vážně, to je ale něco jiného než rozhodovat. Rozdíl mezi „tvůj názor je důležitý” a „rozhodni ty” rozebírám v článku Rozhodnutí patří dospělým, pocity dítěti. Dítě, které dostane rozhodnutí do ruky, nezískává svobodu. Získává odpovědnost za něco, co nemůže ovlivnit, a konflikt loajality se tím jen utáhne.
Jak s tím pracuji
S dítětem obvykle nepracuji. Pracuji s rodičem, který ke mně přijde, a to je zároveň jediné místo, kde se dá konflikt uvolnit. Konflikt loajality nezmizí tím, že dítě dostane víc prostoru mluvit. Zmizí tím, že přestane muset volit. To se děje na straně dospělých: když rodič přestane před dítětem hodnotit druhého rodiče, když mu výslovně dovolí mít druhého rád a když rozhodnutí o kontaktu nese sám, i kdyby bylo těžké.
V koučovně tedy hledáme, co rodič dítěti nechtěně předává: vlastní strach, vlastní hodnocení druhého, vlastní potřebu být tím lepším z obou. Většina rodičů to nedělá ze zlé vůle, ale z vyčerpání. A většina z nich to umí vzít zpátky, jakmile uvidí, co dítě nese. Dítě má právo mít rádo oba a nemá povinnost z toho vyvodit závěr.
Kdy vyhledat odbornou pomoc
Pokud u dítěte trvají změny delší dobu, zhoršení ve škole, potíže se spaním, bolesti bez zjevné příčiny, návrat k chování z mladšího věku, patří to k dětskému psychologovi. Otázky styku, mediace a řízení u soudu patří advokátovi nebo mediátorovi; koučovi nepřísluší k nim radit.
Související pojmy
Prameny
- BOSZORMENYI-NAGY, Ivan a Geraldine M. SPARK. Invisible Loyalties: Reciprocity in Intergenerational Family Therapy. New York: Harper & Row, 1973.
- BOSZORMENYI-NAGY, Ivan a Barbara R. KRASNER. Between Give and Take: A Clinical Guide to Contextual Therapy. New York: Brunner/Mazel, 1986.