Poprvé jsem na obranné strategie narazil u Gottmanových, pod jménem čtyři jezdci apokalypsy. Pak u Wernera Erharda, který o nich mluvil jako o způsobech, jak zabránit selhání. Věta mi zůstala v hlavě dodnes. Na místo mi to ale zapadlo až u Terryho Reala. Popsal pětici taktik, po kterých sahá naše stará obranná výbava ve chvíli, kdy se cítí ohrožená: potřeba mít pravdu, kontrola, nespoutané sebevyjádření, odplata a stažení. U Reala jsem poprvé viděl, jak přesně to mezi dvěma lidmi funguje a odkud to pochází.
Mluví o tom ale víc lidí a každý to vysvětluje maličko jinak. Stan Tatkin v knize Rozhodnout se pro lásku, v českém prostoru Honza Vojtko a Pavel Rataj. Gottman dobře popisuje, co vidím v místnosti, pozorovatelný tah. Real ukazuje, odkud to pochází a jakou starou ránu to chrání. Erhardův pohled mě naučil ptát se, jakému selhání se člověk právě teď vyhýbá. Od každého si beru to, co mi s konkrétním párem pomáhá.
Co se vlastně děje
Pod každou obrannou strategií je jeden tichý mechanismus. Když mě někdo zraní, provokuje nebo kritizuje, nervový systém přejde mimo okno tolerance a já začnu chránit sebe. V tu chvíli ale přestávám vidět toho, kdo stojí vedle mě. Není to zlá vůle, je to mechanika afektu. A není to selhání, je to informace.
Obranné vzorce si neseme z dětství, z doby, kdy byly tou nejlepší dostupnou ochranou. Proto se spouštějí rychleji, než stihneme cokoli rozhodnout, a proto je nestačí pochopit hlavou. U lidí, kteří se naučili být silní, sedí hluboko v těle přesvědčení, že ustoupit znamená selhat. Hlava ví, že to není pravda. Tělo to ví jako pravdu. Právě tady se Erhardovo „zabránit selhání” a Realova obranná adaptace potkávají.
Pět tvarů, které vídám
V praxi se pět tvarů opakuje. Na povrchu se liší, slouží ale stejné funkci: vyhnout se setkání s vlastní zranitelností.
Potřeba mít pravdu. Hádka se promění v dokazování faktů, kdo co řekl a jak to přesně bylo. Skoro nikdy přitom o fakta nejde, jde o to, jak se kdo cítí. Partner, kterého předebatuju, není přesvědčený. Je poražený a o kus dál. Strategie se opírá o nadřazenou pozici ve vztahové mřížce a často nese rysy grandiózní obrany.
Kontrola. Dohled, kontrolní otázky, určování, co druhý smí. Pod tím je téměř vždy strach ze ztráty. Druhý se ale v sevření cítí jako ve vězení a začne couvat. Obrana, která má blízkost udržet, ji spolehlivě odhání.
Nespoutané sebevyjádření. Emoce ven bez filtru, v přesvědčení „musí cítit to, co cítím já”. Záměr je být konečně viděn, výsledek je, že se druhý lekne a zatvrdí. Dělám tu jedno důležité rozlišení. Zvýšený hlas, bouchání do věcí nebo zastrašování tělem už není vyjádření emocí, je to zastrašování, a pro to v mé práci ani v žádném vztahu není místo.
Odplata. Když mě někdo zranil, ať to cítí taky. Sarkasmus, mlčení o tři dny delší, než by muselo být, odepřená laskavost. Distance jako trest. Strategii se podrobně věnuju v hesle pomsta, protože pod odplatou je vždycky nezacelená urážka.
Stažení. Odpojení, mlčení, „prostě se vypnu”. Často to není volba ani taktika, ale stav, do kterého nervový systém spadne, když překročí svou hranici. Tělo zamrzlo a partner za zdí nevyjednává, protože nemůže. Druhého, který zůstal venku, ale zaplaví pocitem opuštění, takže pronásleduje o to víc.
Jak s tím pracuju
Klientovi nikdy nepředám nálepku. Neřeknu „tohle je vaše obranná strategie”, protože by to byl jen další způsob, jak mít pravdu. Místo toho zpomalím a sleduju konkrétní smyčku. Co přesně padlo, co udělal druhý, co se stalo pak. Obecné je slabé, konkrétní je silné. Teprve když oba vidíme smyčku nakreslenou před sebou, má smysl ji pojmenovat.
Pak nabízím přerámování. Co vypadá jako boj o pravdu, je ve skutečnosti zaplavený nervový systém, který se brání. A platí věta, kterou v párech používám často: kdo vyhlásí pauzu, vyhrává. Ne ten, kdo dotlačí druhého k uznání, ale ten, kdo první uvidí, že takhle už to dál nejde. Vědomá pauza je první konkrétní krok ven.
Protože někteří lidé mají hluboko v těle přesvědčení, že „ustoupit se rovná selhat”, nestačí o něm mluvit. Pracuju s ním pomalu, ve vztahu a přes tělo, ne přes argumenty. Cílem není, aby klient vyhrál hádku, ani aby obrannou reakci už nikdy neucítil. Tu ucítí každý. Cílem je, aby si jí včas všiml a dokázal se vrátit ke spojení s druhým. Od otázky „kdo má pravdu” k otázce „co cítíme oba”. Od chránění sebe k rozhodnutí zůstat v kontaktu, i když to bolí.
Čím to souvisí s ostatním
Obranné strategie jsou blízké čtyřem jezdcům Johna Gottmana. Stažení je Gottmanův stonewalling, potřeba mít pravdu a nespoutané sebevyjádření se potkávají s kritikou a pohrdáním. Jsou to dvě mapy téhož území, jen z jiné výšky. Potřeba mít pravdu navíc stojí na nadřazené pozici ve vztahové mřížce a hraničí s grandiózní obranou, odplata míří k urážce pod ní a prvním nástrojem obratu je vždy vědomá pauza. Celý mechanismus se odehrává na hranici okna tolerance.
Nakonec to nejdůležitější. Není to seznam obvinění, je to mapa. Všech pět strategií čas od času použije každý z nás, mě nevyjímaje. Nejde o to mít se za co soudit, ale rozpoznat svůj vzorec dřív, než napáchá škodu, a vědět, kam se vrátit.