Klientovi, se kterým jsem pracoval několik měsíců, jsem v jednom sezení nabídl shrnutí. Propojil jsem tři oblasti jeho života, v nichž podle mě hledal totéž. V dětství se doma mluvilo o známkách a povinnostech, ale málokdy o něm. V manželství se cítil spíš jako spolehlivý provozní partner než jako muž, kterého někdo chce. V práci byl oceňovaný a vytížený, přesto se cítil sám.
„Mně z toho vychází, že vám celý život chybí zájem,“ řekl jsem mu.
Kývl. Chvíli bylo ticho a pak mě opravil:
„Nechybí mi zájem. Chybí mi vzájemnost. Ne že se druhý zajímá o mě, ale že když zájem projevím já, něco se vrátí.“
Tu větu od té doby nosím v hlavě. Moje shrnutí zachytilo část jeho zkušenosti, ale on pojmenoval přesněji, co postrádal. Mohl dostávat pozornost, uznání i čas druhých lidí, a přesto mu chyběla vzájemnost. Když se sám pokusil přiblížit, potřeboval zažít, že se s ním druhý člověk opravdu setká. Ten rozdíl mění i to, čemu se pak při společné práci věnujeme.
Zájem se sehnat dá
Když se o mě někdo zajímá, ptá se, poslouchá a věnuje mi svůj čas. Taková pozornost bývá příjemná a může být začátkem blízkého vztahu. Sama však ještě neříká, co se mezi námi děje, když se obrátím k druhému já: zda se mi také otevře, zda ho moje otázka osloví a zda na to, s čím přicházím, naváže.
Pozornost můžeme získávat v různých podobách. Kolegové oceňují naši práci, společnost se baví našimi historkami, na sociálních sítích přibývají srdíčka. Každá z těchto reakcí má svůj význam. Ani jejich množství ale nemusí odpovídat tomu, nakolik se s někým cítíme blízko.
Člověk se může naučit získávat zájem tím, že je užitečný, zábavný nebo spolehlivý. Umí se ptát, postará se o příjemný večer a ostatní ho rádi pozvou znovu. A přesto někdy odchází s pocitem, že se setkání povedlo všem kromě něj. Druzí si užili jeho společnost, ale on se nedostal k tomu, kvůli čemu o ni stál. Třeba ani nedal najevo, že také potřebuje něco sdílet nebo se o někoho opřít.
Vzájemnost sehnat nejde
Vzájemností tu myslím zkušenost, že na sebe s druhým člověkem odpovídáme a oba se na vztahu podílíme. Když se zeptám, dostanu se dál než ke zdvořilé odpovědi. Když se svěřím, druhý se pokusí porozumět tomu, co mu říkám. A když se otevře on, vznikne prostor, abych mohl podobně odpovědět já.
Význam takové odezvy zdůrazňovala ve své práci s páry Sue Johnson. Její pojetí blízkosti lze přiblížit otázkami: Jsi tu pro mě? Odpovíš, když se ozvu? Za podstatnou považovala emoční dostupnost, citlivou odezvu a zaujetí pro druhého. Společně strávený čas i komunikační dovednosti mohou pomáhat, potřebujeme však také cítit, že se k partnerovi můžeme obrátit a že mu na nás záleží. Johnson: The Best Love Story Ever
Podobnou otázkou se zabýval Jean-Philippe Laurenceau s Lisou Feldman Barrett a Paulou Pietromonaco ve dvou studiích z roku 1998. Vysokoškolští studenti si po dobu jednoho či dvou týdnů zaznamenávali své každodenní rozhovory a další setkání. Hodnotili, nakolik se sami otevřeli, nakolik se otevřel druhý člověk, jak vnímali jeho odezvu a jakou blízkost při setkání prožívali. S pocitem blízkosti souviselo jak vzájemné sdílení, tak vnímaná vstřícnost druhého. Ve druhé studii mělo sdílení emocí k blízkosti silnější vztah než sdělování samotných faktů. Šlo ovšem o souvislosti v hodnocení účastníků, nikoli o důkaz, že určitý způsob rozhovoru blízkost způsobí. Laurenceau a kol., 1998
Tohle mi pomáhá vysvětlit, proč klientova oprava tolik znamenala. Potřeboval zažít, že jeho zájem druhého oslovuje a že odpověď, kterou dostává, patří tomu, s čím přišel. Pouhá reakce mu nestačila.
Připomíná mi to rozdíl mezi tenisovou zdí a spoluhráčem. Zeď míč vrátí, ale nehraje s námi. Podobně potlesk publika může potěšit, aniž by přinesl osobní blízkost, kterou hledáme. A ve fantazii si můžeme představit odpověď, po níž toužíme, stále ji však vytváříme sami. Ve vztahu přichází od někoho, koho nemáme pod kontrolou, a právě proto si ji nemůžeme zajistit vlastním výkonem nebo vynutit.
S blízkým kontaktem může souviset i koregulace. Emily Butler a Ashley Randall tímto pojmem popisují obousměrné ovlivňování emočního prožívání, které přispívá k emoční stabilitě obou partnerů. Je to jeden způsob, jak rozumět tomu, co se mezi lidmi děje; není to jiné slovo pro vzájemnost ani měřítko, podle něhož bychom mohli celý vztah prohlásit za fungující či nefungující. Butler a Randall, 2013
Obklopený pozorností, a přesto hladový
Nedostatek vzájemnosti se těžko pojmenovává právě tehdy, když člověk dostává hodně pozornosti. Má přátele, chodí mu zprávy a slýchá, že je s ním dobře. Pocit osamělosti pak nezapadá do obrazu jeho života. Nejde však jen o to, kolik lidí ho vyhledává. Záleží také na tom, zda s někým může být otevřený a zda se jeho snaha přiblížit setkává s odezvou.
Někdy tomu brání způsob, jakým se o blízkost hlásí. Dělá pro druhé mnoho, ale vlastní přání nechává nevyslovené. Uspořádá večeři, přestože by rád řekl „chybíš mi“. Opraví druhému auto, ale nedostane se k větě „potřebuju tě“. Baví společnost historkami, zatímco něco osobního, o co by se chtěl podělit, si nechává pro sebe. To všechno jsou okliky. Vyhledáváme jimi kontakt a současně skrýváme, co od něj potřebujeme.
Jedno možné vysvětlení takové opatrnosti vede do dětství. Pokud se dítě opakovaně setkávalo s odmítáním nebo nezájmem, mohlo pro ně být snazší získat pozornost výkonem, pomocí či tím, že nebude dělat potíže. Přímé přání pak i v dospělosti připadá riskantnější než nabídnutá služba. Tohle je však možnost, kterou má smysl zkoumat v konkrétním příběhu. Z dnešního chování samotného nemůžeme vyčíst, jaké měl člověk dětství, a jedno unavené „teď ne“ takový vývoj nevysvětluje.
Ani večeře nebo opravené auto nejsou samy o sobě oklikou. Mohou být srozumitelným a vítaným projevem lásky. Potíž nastává, když mají zároveň sdělit něco, co z nich druhý nedokáže poznat. Ocení pomoc, a přitom netuší, že toužíme po rozhovoru nebo společném čase. Pak se snadno cítíme odmítnutí, přestože se naše nevyslovené přání k druhému vůbec nedostalo.
Stejně tak se ale může stát, že přání vyslovíme jasně a odezva nepřichází. Bylo by nespravedlivé z každého nedostatku vzájemnosti vyvozovat, že se člověk jen neumí správně ozvat. Záleží také na ochotě a možnostech toho, ke komu se obrací.
Jiná práce, a těžší
Klientova věta proto změnila otázku, kterou bylo potřeba se zabývat. Kdyby šlo hlavně o nedostatek pozornosti, dávalo by smysl hledat způsoby, jak si o ni říkat a přijímat ji. U vzájemnosti je třeba podívat se i na to, jak se k druhému obracím, zda mi může odpovědět a jestli jeho odpověď dokážu zaznamenat. Rozlišuji v tom tři části.
První je vyslovit své přání tak, aby mu druhý mohl rozumět. Věta „rád bych s tebou strávil sobotu“ mu dává jasnější možnost reagovat než tiché doufání, že si mého přání všimne. Právě v tom však bývá obtíž: jakmile je přání srozumitelné, může přijít i srozumitelné odmítnutí. Oklika nás někdy chrání před touto nejistotou, zároveň ale omezuje možnost, že dostaneme odpověď na to, o co nám skutečně jde.
Druhá část se týká člověka, kterého oslovujeme. Je ochotný a má prostor být s námi v kontaktu? Pokud opakovaně hledáme blízkost u někoho uzavřeného, zahlceného nebo nepřítomného, samotná změna formulace nemusí stačit. Má smysl rozlišovat mezi tím, že druhý právě teď nemůže, a tím, že pro naše potřeby dlouhodobě není ve vztahu místo. Ani v jednom případě za něj nemůžeme udělat jeho část.
Třetí částí je všimnout si, co následuje. Kdo je zvyklý stále něco nabízet a zařizovat, může po vyslovení vlastního přání rychle přejít k dalšímu úkolu. Potřebuje si nechat chvíli, aby odpověď vůbec uslyšel a mohl ji přijmout. Patří k tomu i nejistota, když druhý nereaguje nebo odpoví jinak, než jsme doufali. Jediné nevydařené přiblížení ještě nevypovídá o celém vztahu; opakované přehlížení ale zaslouží stejnou pozornost jako naše vlastní okliky.
Kde začít
Pokud jste se v textu poznali, nemusíte hned otevírat velký rozhovor o celém vztahu. Můžete začít jedním malým, přímým přáním vůči člověku, u něhož je prostor pro odpověď. Zkuste říct něco o tom, co chcete prožít společně nebo co vám chybí, a nechte druhému čas zareagovat. Smyslem je dát mu příležitost porozumět vám a současně zjistit, co je mezi vámi možné.
Klient z úvodu po čase řekl své ženě, že by chtěl, aby se ho večer zeptala, jaký měl den, a že se jí na totéž chce ptát on. Poprvé po letech se tak obešel bez okliky a v malém, konkrétním přání pojmenoval obě strany toho, po čem toužil. Jeho žena odpověděla.
Mám pro vás na závěr dvě otázky. Komu jste naposledy projevili zájem přímo, vlastními slovy, a počkali jste, co se vrátí? A nakolik bylo z toho, co jste dnes pro druhé dělali, patrné také vaše vlastní přání být jim blíž?
Možná si všimnete něčeho, co jste dlouho nechávali nevyřčené. Možná naopak zjistíte, že se ozýváte srozumitelně, ale odpověď opakovaně chybí. Každá z těchto zkušeností potřebuje jinou pozornost. Právě v tom mi pomohl klient, který opravil mé shrnutí: zpřesnil, co mu schází, a tím ukázal, čemu se potřebujeme věnovat.
A pokud byste o zájmu a vzájemnosti ve svém vztahu chtěli mluvit se mnou, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Šedesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
JOHNSON, Sue. The Best Love Story Ever [online]. Text na webu autorky.
LAURENCEAU, Jean-Philippe, Lisa FELDMAN BARRETT a Paula R. PIETROMONACO. Intimacy as an interpersonal process: The importance of self-disclosure, partner disclosure, and perceived partner responsiveness in interpersonal exchanges. Journal of Personality and Social Psychology. 1998, 74(5), 1238–1251. Plný text.
BUTLER, Emily A. a Ashley K. RANDALL. Emotional coregulation in close relationships. Emotion Review. 2013, 5(2), 202–210. DOI 10.1177/1754073912451630.