Přijde sama a dlouho hledá, jak začít. Nakonec řekne: „On mě nikdy neuhodil.“ Teprve potom řekne, kvůli čemu přišla: „Mám strach, když se zlobí.“ Popisuje, jak pozná podle toho, jak zavře dveře od auta, jaký bude večer. Jak děti ztichnou, když se mu změní hlas. Jak si v hlavě předem přehrává, co řekne u večeře, a škrtá věty, po kterých by mohl vybuchnout. Mluví tiše, jako by ho mohl slyšet i tady, a omlouvá se, že asi přehání.
Situaci skládám z práce s páry a jednotlivci, které se věnuji od roku 2016; není to příběh konkrétní ženy. Role mohou být obráceně a znám i muže, kteří se bojí partnerčina vzteku, i když o tom mluví ještě hůř. Věta „mám strach, když se zlobí“ je jediná z vět, se kterými za mnou lidé přicházejí, u které změním postup dřív, než se dozvím cokoli dalšího. Ne proto, že bych věděl, co se u nich doma děje. Proto, že dokud to nevím, musím počítat s tím, že jde o bezpečí.
Když s člověkem, který se bojí, pracuji, nezajímá mě nejdřív, co dělá špatně on nebo co by měl říkat jinak. Zajímá mě, čeho přesně se bojí, co se stalo, když se partner naposled zlobil, a co by se stalo, kdyby mu řekla, že se bojí.
Hněv patří, strach ne
Chci to říct hned, protože se to často plete. Hněv do vztahu patří. Dva lidé, kteří spolu žijí, se na sebe zlobí, zvyšují hlas, bouchnou dveřmi, řeknou něco, čeho litují. Je to nepříjemné a dá se s tím pracovat; většina toho, co píšu o hádkách, se týká právě toho. O tom, co se v hádce děje s tělem a proč v ní přestáváme slyšet, jsem psal v hesle o okně tolerance a v eseji Ticho, ze kterého se dá vrátit.
Strach z partnera je něco jiného. Ne nepříjemný pocit uprostřed hádky, ale strach, který organizuje život i mimo ni. Žena z úvodu se nebojí ve chvíli, kdy on křičí. Bojí se při zavírání dveří od auta, u večeře, při skládání vět. Její den se řídí tím, co on udělá, dřív než on cokoli udělá. A tam, kde se den jednoho člověka řídí hněvem druhého, už nejde o hádku, i když nikdo nikoho neuhodil.
Podle čeho se pozná rozdíl
Americký sociolog Michael Johnson rozlišuje v knize A Typology of Domestic Violence několik podob násilí mezi partnery a tvrdí, že se liší víc tím, co je drží, než tím, jak vypadá jednotlivá událost. Na jedné straně popisuje situační násilí, které vzniká z hádky, která se vymkla, a může se objevit u obou partnerů. Na druhé straně popisuje něco, čemu říká intimní terorismus: vzorec, ve kterém jeden z partnerů druhého soustavně ovládá a hněv, hrozby nebo násilí jsou jen jedním z nástrojů, vedle kontroly peněz, izolace od blízkých, zpochybňování toho, co se stalo, nebo zastrašování. Jeho rozlišení vychází z amerických výzkumů a sám připouští, že hranice mezi typy nejsou vždy ostré. Pro mě je užitečné v jednom: ukazuje, proč věta „nikdy mě neuhodil“ nic nerozhoduje. Rozhoduje, jestli se kolem jeho hněvu organizuje její život.
Proto se ptám na jiné věci než na rány. Měníte to, co říkáte, podle toho, co by on mohl udělat? Plánujete večery, návštěvy a nákupy podle jeho nálady? Ztichnou děti, když mu změní hlas? Rozbil někdy něco, zastoupil vám dveře, vzal vám klíče, telefon nebo peníze? Řekl někdy, co by se stalo, kdybyste odešla? Omlouváte ho před ostatními? Když na většinu z toho zazní ano, neřeším s tím člověkem komunikaci. Řeším s ním bezpečí.
Lundy Bancroft, který v americkém prostředí řadu let pracoval s muži, kteří své partnerky zastrašovali, píše v knize Why Does He Do That? něco, co lidem, kteří se bojí, často uleví: hněv není příčina. Muži, se kterými pracoval, se podle něj zlobili tam, kde to bylo bezpečné, doma, a dokázali se ovládnout tam, kde by je to něco stálo, před šéfem nebo před policií. Problém podle něj nebyl v tom, že by neuměli zvládat vztek, ale v tom, že se cítili oprávněni ho na partnerku obrátit. Bancroft vychází z vlastní praxe, ne z kontrolovaného výzkumu, a píše o mužích; jeho postřeh mi ale pomáhá vysvětlit, proč kurzy zvládání hněvu v takových situacích často nic nezmění a proč to, co partner zažívá, je informace, ne přehánění.
Proč nezačínám párovým sezením
Páry, ve kterých se jeden bojí druhého, někdy přijdou spolu. Ten, kdo se bojí, doufá, že před třetím člověkem se partner ovládne a konečně uslyší, co mu dělá. Někdy se to i stane. A pak jedou domů.
Párové sezení předpokládá, že oba mohou říct, co si myslí, a že za to doma nezaplatí. Kde se jeden bojí, tento předpoklad neplatí. Ten, kdo se bojí, v místnosti nemluví svobodně, nebo mluví a cestou domů v autě za to zaplatí. V obou případech párová práce škodí, protože pomáhá tomu, kdo zastrašuje, působit jako rozumný člověk, a toho, kdo se bojí, nechává ještě víc samotného. Proto s člověkem, který mi řekne, že se bojí, mluvím nejdřív sám, a párové sezení zvažuji teprve tehdy, když je jasné, že doma nehrozí nic, za co by zaplatil.
Jedna klientka mi po prvním sezení o samotě řekla: „Poprvé za tři roky jsem řekla nahlas, co se u nás děje, a nikdo mi neřekl, že přeháním.“ To je první věc, kterou člověk v této situaci potřebuje. Ne návod, jak lépe mluvit s partnerem. Někoho, kdo ho slyší a nezlehčí to.
Když strach přichází z dřívějška
Chci být poctivý i v opačném směru. Někdy se člověk bojí partnera, který ho neohrožuje. Kdo vyrostl v domě, kde hněv rodiče znamenal nebezpečí, může reagovat strachem na zvýšený hlas kohokoli, i člověka, který by mu nikdy neublížil. Tělo si pamatuje a spouští se dřív, než stačí rozum rozhodnout. Odkud se taková ostražitost bere, jsem naznačil v hesle o parentifikaci a v eseji U stejných dveří, každý jiným gestem.
S tím se dá pracovat a pracuje se s tím jinak než se zastrašováním: s tělem, s tím, co se v něm spouští, a později i s párem, protože partner, který se dozví, co jeho hlas dělá s druhým, může změnit, jak se zlobí. Jenže tuto možnost nikdy nepředpokládám dřív, než vím, že přítomnost je bezpečná. Příliš mnoho lidí slyšelo, že si za svůj strach mohou sami, protože mají „něco z dětství“, a žili dál vedle někoho, kdo jim ubližoval. Teprve když si projdeme otázky z předchozí části a odpovědi na ně znějí ne, obracím pozornost k tomu, co si člověk přinesl.
A někdy je to obojí. Partner, který se zlobí tak, že to druhého děsí, a druhý, jehož tělo na to reaguje silněji, protože to zná. I tehdy platí pořadí: nejdřív to, co se děje teď, potom to, co bylo dřív.
Pro toho, kdo se zlobí
Tuto esej píšu pro toho, kdo se bojí. Pokud ji čtete jako ten, na koho se partner bojí dívat, když se zlobíte, chci vám říct jedno. Nemusíte být násilník, aby se vás někdo bál, a to, že jste nikdy nikoho neuhodil, neznamená, že se nic neděje. Pokud vám partner řekl, že se vás bojí, je to informace, ne útok. Dá se s ní pracovat, ale ne tím, že ho přesvědčíte, že se bát nemusí. Zlobit se smíte. Zastrašovat ne. A rozdíl mezi tím nepoznáte vy; pozná ho ten, kdo s vámi žije.
Kde začít
Pokud se bojíte, nezačínejte rozhovorem s partnerem. Začněte tím, že to řeknete jednomu člověku mimo domácnost, tak, jak to je, bez omlouvání. A zapisujte si, co se děje: datum, co se stalo, co řekl, co jste udělala. Ne kvůli soudu, i když se to může hodit. Kvůli sobě, protože strach má tendenci mazat vlastní paměť a vy potřebujete vědět, že si to nevymýšlíte.
V Česku můžete zavolat na Linku pomoci obětem Bílého kruhu bezpečí na čísle 116 006, která je dostupná nepřetržitě, a v každém kraji je intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím. Pokud hrozí nebezpečí teď, volejte policii na čísle 158. Nic z toho neznamená, že musíte odejít nebo partnera obvinit. Znamená to, že na to nebudete sama.
Pokud byste se mnou chtěli mluvit o tom, co se u vás doma děje, když se partner zlobí, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Šedesát minut, online, bez závazku k dalším sezením. V této situaci přijďte nejdřív sama; o tom, jestli a kdy se připojí partner, se rozhodneme až potom.
Prameny
BANCROFT, Lundy. Why Does He Do That? Inside the Minds of Angry and Controlling Men. New York: Berkley Books, 2002.
BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ. Linka pomoci obětem 116 006 [online]. [cit. 2026-11-04]. Dostupné z: https://www.bkb.cz/
JOHNSON, Michael P. A Typology of Domestic Violence: Intimate Terrorism, Violent Resistance, and Situational Couple Violence. Boston: Northeastern University Press, 2008.