Příběh páru v tomto článku je kompozitní: spojuje prvky více koučovacích spoluprací a má pozměněné okolnosti. Nejde o záznam jednoho konkrétního sezení.
Pár sedí v mé koučovací místnosti. Včera večer mu poslala SMS o sedmi slovech: „Já s tebou končím. Tohle už ne.“ Odpověděl jí po čtyřech hodinách: „Dobře. Ráno to vyřídíme.“ Jenže ráno nic nevyřídili. Snědli toust, podali si máslo a hořčici, mlčky si prohlédli telefony a každý se pustil do své práce.
Teď přede mnou sedí žena, která včera cestou domů plakala v autě, a říká: „Já tomu nerozumím. Proč to děláme pořád dokola? Já vůbec nevím, kdo včera tu zprávu napsal.“
Od roku 2016, kdy jsem začal koučovat, jsem se s podobným průběhem setkal mnohokrát. Páry přicházejí s přáním méně se hádat a při neshodě se dokázat zastavit dřív, než zazní něco, co už nejde vzít zpátky. Zvlášť těžko nesou návrat k běžnému životu, při němž se o včerejší hrozbě rozchodu nemluví. Večer padne věta o konci, ráno spolu snídají a nikdo pořádně neví, co teď vlastně platí.
Právě tomuto opakování se chci věnovat. Věta „já končím“ může v hádce vyjadřovat snahu uniknout nesnesitelnému napětí. Může však znamenat i skutečné rozhodnutí odejít. Ze samotných slov ani ze společné snídaně následujícího rána to nepoznáme. Potřebujeme se vrátit k tomu, co se stalo, co tím člověk myslel a zda jeho rozhodnutí trvá i po uklidnění.
Co klient ve skutečnosti potřebuje
Přání naučit se hádku zvládnout je rozumné. Domluvit si pauzu, uklidnit se a potom se k rozhovoru vrátit může být velmi užitečné. Ve své práci se ale zajímám také o to, proč se konkrétnímu páru nedaří tyto dovednosti použít právě ve chvíli, kdy je nejvíc potřebuje.
Co se v každém z partnerů odehraje, než rozhovor přeroste v útok nebo stažení? Co pro jednoho znamená tón hlasu a pro druhého mlčení? Proč v tu chvíli prvnímu připadá možné už jen oznámit konec a druhému chladně odpovědět „dobře, vyřídíme to“?
Páry, které ke mně přicházejí, často dobře vědí, co dělají. Dokážou popsat, jak napětí narůstá, kdo zvýší hlas a kdo přestane odpovídat. Vědí i to, že by se potřebovaly zastavit. Ve vypjaté chvíli však toto porozumění samo o sobě nestačí. Proto s nimi hledám, co jejich reakci předchází a co se při ní snaží ochránit. Nácvik dovedností a porozumění vlastnímu prožívání se přitom mohou rozvíjet společně; není nutné nejprve rozebrat celou minulost, aby člověk mohl přestat druhému ubližovat.
Co se v afektu skutečně aktivuje
Jednu z perspektiv, které mi při této práci pomáhají, nabízí americký rodinný terapeut Richard Schwartz, zakladatel přístupu Internal Family Systems, zkráceně IFS. V knize No Bad Parts popisuje mysl jako vnitřní rodinu částí, které mají různé úkoly a někdy si navzájem překážejí.
Některé se podle tohoto modelu snaží bolesti předcházet: kontrolují, pečují nebo udržují každodenní život v chodu. Jiné zasahují, když už se bolest ozve, a pokoušejí se ji rychle utlumit. Obojí má chránit zranitelné části, které Schwartz nazývá exily a které spojuje s nesenou bolestí a strachem z dřívějších zkušeností. Jde o pojmy terapeutického modelu, nikoli o popis oddělených struktur v mozku. Základní rozlišení představuje přehled modelu IFS; podrobněji je vysvětluji také v hesle Self a protektoři v IFS.
Když se z této perspektivy vrátíme k větě „Já končím“, můžeme v ní hledat ochrannou reakci. Člověk se cítí tak ohrožený nebo zasažený, že chce především ukončit to, co právě prožívá. Rozchod pak vysloví jako okamžité východisko. To je možné vysvětlení, které má smysl s ním zkoumat; nelze mu je připsat jen proto, že tuto větu řekl.
Ranní návrat k běžným činnostem může znamenat, že napětí polevilo a potřeba bránit se už není tak naléhavá. Sám o sobě ale neříká nic o tom, zda si partneři porozuměli, napravili zranění nebo se dohodli na pokračování vztahu. V našem příběhu se ke zprávám nevrátili. Snídali spolu, aniž si vyjasnili, co pro ně vyslovený konec znamenal.
Pohled na vlastní reakci jako na pokus o ochranu může člověku pomoci, aby se jí dokázal zabývat bez okamžitého odsouzení sebe sama. Nezbavuje ho odpovědnosti za to, co řekl nebo udělal. I samotný model IFS zdůrazňuje odpovědnost za vlastní reakce při práci s rodinou.
Jeden klient mi po několika sezeních řekl: „Když mě něco rozhodí, je to známka, že tam něco je. Kdyby bylo všechno v pořádku, neměl bych se proč rozhodit.“ V jeho slovech slyším ochotu všimnout si toho, co se v něm děje. Silná reakce ovšem sama nedokazuje dávné zranění. Může souviset i s tím, co se člověku děje právě teď. Je důvodem k pozornosti, ne hotovou odpovědí na otázku po příčině.
Proč je tak těžké ustoupit
Jinou souvislost otevírá rakouský psychiatr a soudní znalec Reinhard Haller v knize Die Macht der Kränkung. Zabývá se tím, jakou moc má ve vztazích zranění a dotčení. Německé Kränkung, kterému se věnuji také v hesle Urážka, zde pomáhá obrátit pozornost k tomu, jak člověk určitou situaci prožije, nejen k tomu, jaká slova zazněla.
Partnerova poznámka o nedodrženém plánu může bolet víc, než by druhý čekal. Podobně může působit výraz obličeje nebo pohled k oknu ve chvíli, kdy mluvíme o něčem, na čem nám záleží. V takové situaci může člověk zaslechnout zpochybnění vlastní hodnoty nebo zájmu druhého o něj, přestože ten to tak nezamýšlel. Někdy se do přítomné neshody přidává i starší zkušenost odmítnutí.
Pak bývá obtížné uznat chybu nebo se omluvit, protože člověk vnímá ústupek jako další ohrožení. Namísto toho, aby se mohl zabývat konkrétní výtkou, hájí celou svou představu o sobě. Toto vysvětlení mi pomáhá porozumět některým hádkám, aniž bych z něj dělal pravidlo pro každého, kdo odmítá ustoupit.
Když slyším jednoho z partnerů obviňovat druhého slovy „ty to nikdy neuděláš tak, jak by to mělo být“, zajímá mě i citlivost, která se za tvrdým projevem může skrývat. A když se druhý na dlouhé hodiny zavře do pokoje, nechci jeho chování automaticky považovat za lhostejnost. Ptám se, před čím se potřebuje stáhnout. Porozumět oběma ovšem neznamená předem předpokládat, že mají na konfliktu stejný podíl nebo že jsou všechny jejich způsoby obrany přijatelné. Výčitky i dlouhé mlčení mohou druhého zraňovat, a to potřebujeme pojmenovat stejně přesně jako jejich možné příčiny.
Proto se při hádce zajímám o dvě související věci: o problém, kvůli kterému vznikla, a o význam, který pro každého z partnerů má. Rozdělení domácí práce, nedodržená dohoda nebo málo společného času jsou skutečné problémy. Vedle nich však může být přítomná i otázka, zda mě partner vidí, zda mu na mně záleží a zda pro něj mám hodnotu. Pokud se budeme zabývat jen praktickou dohodou, může tato obava zůstat nevyslovená. Pokud se budeme zabývat jen obavou, nemusí se změnit nic v každodenním soužití.
Schwartz a Haller jsou dvě z více perspektiv, z nichž ve své integrativní koučovací praxi čerpám. Pomáhají mi formulovat otázky a naslouchat tomu, co by v prudké výměně snadno zaniklo. Odpověď ale hledám s konkrétními lidmi; samotný model za ně nemůže určit, co prožívají.
Jak to vypadá v koučovací místnosti
Vraťme se ke kompozitnímu páru z úvodu. Oběma je přes čtyřicet, jsou spolu dvanáct let a mají jedno dítě. Ona pracuje z domova, on tráví pracovní týdny na výjezdech a víkendy doma. Napětí mezi nimi se vrací v cyklu, který vyvrcholí zhruba jednou za šest týdnů větší hádkou. Po návratu domů se jim zpočátku daří spolu vycházet, postupně se však hromadí drobné neshody. Společný plán nevyjde, on jí něco vytkne tónem, který překvapí i jeho samotného, ona se stáhne do pokoje a k nedorozumění se už nevrátí.
Ve větší hádce o ní dokáže mluvit tak chladně, že má pocit, jako by popisoval někoho jiného: „Cizinka, která bydlí pod stejnou střechou.“ Ona mu pošle zprávu, jejíž konečnost ho zaskočí: „Já s tebou končím.“ Po takovém večeru může následovat právě ono mlčenlivé ráno, které jsme už viděli.
Stejný průběh se může objevit i během sezení. On začne: „Já jenom říkám, jak to vypadá.“ Ona ho přeruší: „To není pravda. Ty to vidíš úplně jinak, než to bylo.“ Lehce zatne čelist: „Vidíš, přesně tohle myslím.“ Ona se odvrátí k oknu a zmlkne.
V takové chvíli mám možnost dál rozdělovat slovo a zjišťovat, co se doma stalo, nebo rozhovor zpomalit a pomoci oběma všimnout si toho, co právě proběhlo mezi nimi. V poslední době téměř vždy volím druhou možnost. K obsahu neshody se můžeme vrátit; teď máme přímo před sebou okamžik, v němž se přestali slyšet.
„Slyšel jsem, co jste řekl. Nebudu ale teď řešit, jestli to bylo přesně tak. Spíš se vás zeptám: kde to ve vás právě teď je?“
Člověk, který dosud popisoval partnerovo jednání, často nedokáže odpovědět hned. Vrací se k tomu, co udělal ten druhý, protože právě to mi potřebuje vysvětlit. Znovu proto obracím pozornost k jeho prožívání:
„Slyším, jak je vám důležité, abych pochopil, co dělá ona. To si nechám. Ale teď mě zajímáte vy. Tady, ve vašem těle, v tu chvíli, kdy jste to říkal, co tam bylo?“
V kompozitním příběhu se postupně dostáváme k tomuto pojmenování:
„Já se bojím, že už nejsme spolu. Když ji nevidím u večeře, nepříjemně se mi sevře, že to vypadá, že ji můžu klidně nemít. A tak řeknu radši cizinka, než aby mě bolelo, jak strašně mi chybí.“
K takovému porozumění se snažím klienty vést. Změna slov má smysl tehdy, když člověk dokáže rozpoznat a vyjádřit i strach nebo bolest, které dosud překrýval obviněním. Vlastní sdělení pak slyší spolu s partnerem. Někdy si přitom uvědomí, že o svém prožívání takto mluví poprvé. Když se potom podívá na druhého, nechávám jim prostor, aby se mohli navzájem vnímat.
Má-li partner v tu chvíli kapacitu poslouchat, může uslyšet něco, co se k němu přes výčitky nedostávalo. Nemusí souhlasit s popisem včerejší události, aby porozuměl strachu ze ztráty blízkosti. Takový okamžik jejich neshody nevyřeší, ale může jim umožnit, aby se k nim vrátili s větší ochotou slyšet jeden druhého.
Dvě cesty, jak na tom začít pracovat
Pokud se v popsaném opakování poznáváte, nabízím dvě možnosti, jak se ve vlastních reakcích lépe zorientovat.
První je Mapa párové jinakosti, placený nástroj Institutu Evoluce Vztahů. Každý z partnerů v ní sám za sebe odpoví na třicet dva otázek, což zabere kolem patnácti minut. Není to diagnóza ani test kompatibility a nerozhoduje, kdo z vás má pravdu. Jedna z jejích dvou vrstev se věnuje tomu, jak podle vlastních odpovědí obvykle reagujete pod tlakem.
Každý dostane svůj vlastní výsledek a po vyplnění obou částí vznikne společný výstup, který oba výsledky porovnává. Může vám posloužit jako začátek rozhovoru o tom, co každý z vás prožívá. Mapa existuje i v individuální variantě, která pracuje jen s vašimi odpověďmi.
Druhou možností je vstupní konzultace, padesátiminutový rozhovor se mnou o vašem konkrétním vztahu. Není to první sezení koučování. Společně při něm zjišťujeme, kde se opakovaně dostáváte do potíží a zda vám moje práce může nabídnout pomoc, kterou potřebujete. Pokud ne, řeknu vám to a doporučím jinou možnost. Pokud ano, domluvíme se na dalším kroku.
Někteří klienti přicházejí už s vyplněnou Mapou a chtějí si promluvit o výsledcích. To je pro mě užitečné, protože se můžeme opřít o konkrétní materiál a postupně jej porovnávat s tím, co se mezi nimi skutečně děje.
V párové práci říkám, že mým klientem je spojení mezi partnery. Zajímá mě, zda se dokážou slyšet a co jim v tom brání. To neznamená, že nezáleží na tom, kdo co udělal, ani že by zachování vztahu mělo mít přednost před bezpečím a svobodným rozhodnutím každého z nich. Porozumění vlastní reakci má pomoci převzít za ni odpovědnost a lépe se rozhodovat o dalším soužití.
Při příštím okamžiku napětí si můžete zkusit všimnout, co se děje ve vašem těle, ještě než odpovíte. Možná cítíte sevření v hrudníku, napětí v čelisti, v břiše nebo v dlaních. Je vám ten pocit povědomý i z jiných situací? Nemusíte najít jeho první výskyt ani hledat příčinu v dětství. Pro začátek může stačit rozpoznat, co se právě ozývá a na co reagujete. Pokud už v hádce zazněla věta o konci, potřebuje vedle tohoto porozumění také jasný rozhovor o tom, co znamenala a co platí nyní.
A pokud se vám ta věta doma vrací a chcete se na ni podívat společně se mnou, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Padesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Tento článek čerpá z veřejně publikovaných děl autorů: Richard C. Schwartz (No Bad Parts, Internal Family Systems Therapy) a Reinhard Haller (Die Macht der Kränkung, Die Narzissmusfalle, Das Wunder der Wertschätzung). Internal Family Systems (IFS) je registrovaný terapeutický přístup Richarda Schwartze a jeho institutu.
Nejsem certifikovaný IFS terapeut a Institut Evoluce Vztahů není certifikovaným střediskem, licencovaným partnerem ani jinak formálně propojenou organizací s žádným z výše uvedených autorů, jejich instituty nebo certifikačními programy. Názvy knih, metod a konceptů zmíněných v textu jsou duševním vlastnictvím jejich autorů. Uvedené koncepty a poznatky používám jako inspirační zdroje pro vlastní integrativní koučovací praxi a pro vzdělávací účely.
Vždy uvádím jejich skutečné autory a odkazuji na jejich veřejně publikovaná díla. Případový příběh v článku je kompozit vytvořený sloučením prvků z více než jednoho reálného koučovacího vztahu, s úpravou demografických a kontextových detailů kvůli ochraně soukromí.
Použitá literatura
HALLER, Reinhard. Die Narzissmusfalle. Salzburg: Ecowin, 2013.
HALLER, Reinhard. Die Macht der Kränkung. Salzburg: Ecowin, 2015.
HALLER, Reinhard. Das Wunder der Wertschätzung. München: Gräfe und Unzer, 2019.
SCHWARTZ, Richard C. Internal Family Systems Therapy. New York: Guilford Press, 1995.
SCHWARTZ, Richard C. No Bad Parts: Healing Trauma and Restoring Wholeness with the Internal Family Systems Model. Boulder: Sounds True, 2021.
SCHWARTZ, Richard C. a Martha SWEEZY. Internal Family Systems Therapy. 2nd ed. New York: Guilford Press, 2019.
IFS INSTITUTE. The Internal Family Systems Model Outline. Online, bez uvedeného data.