Pár sedí v mé koučovací místnosti. Ona má kolem očí kruhy z toho, jak včera plakala v autě cestou domů. On má na sobě košili, kterou si oblékl ráno ve spěchu, protože pak spolu mlčky snídali a oba potřebovali někam jít. Včera večer mu poslala SMS o sedmi slovech: „Já s tebou končím. Tohle už ne.” Odpověděl jí po čtyřech hodinách: „Dobře. Ráno to vyřídíme.” Ráno nic nevyřídili. Snědli toust, podali si máslo a hořčici, beze slova si přečetli telefony a šli každý do své práce. Teď u mě řekne ona: „Já tomu nerozumím. Proč to děláme pořád dokola? Já vůbec nevím, kdo včera tu zprávu napsal.”
Scéna se za posledních deset let s drobnými obměnami opakovala v mé koučovací místnosti tolikrát, že už ji poznám podle prvních deseti minut. Pár přichází s velmi jasnou prosbou. Chceme se míň hádat. A když už se hádka stane, chceme ji udržet pod kontrolou. Hlavně už nikdy nechceme, aby v afektu padla věta „já končím”, ráno spolu snídáme a tváříme se, že nic. To je pro nás horší než samotná hádka. To už není fungování, to je nějaký podivný mechanismus, který nevíme, jak zastavit.
Co klient ve skutečnosti potřebuje
Klient si přeje dovednost. Naučit nás zůstávat v kontaktu během hádky. Zastavit eskalaci, než přijde věta o konci. Říct si pauzu, vydýchat se, vrátit se, dořešit. To je rozumné a často to fungovat začne. Ale začne to fungovat až jako druhý krok. Prvním krokem je něco jiného a klient o něm zpočátku neví, protože by mu to znělo méně užitečně.
Prvním krokem je porozumět tomu, co všechno do té hádky vstupuje. Proč konkrétně tenhle pár, s touhle minulostí, s těmihle dvěma vnitřními světy uvnitř, vydrží být klidný do bodu A a pak nevydrží. Co se v každém z nich uvnitř děje, když překročí bod A. Proč je věta „já končím” v afektu pro tohohle člověka v této chvíli jediná, která mu zbyla. A proč je pro druhého odpověď „dobře, vyřídíme to” také jediná, která mu zbyla.
Vědět nestačí. Páry, které ke mně přicházejí, mají často přesnou diagnostickou znalost vlastního stavu. Vědí, že eskalují. Vědí, že to dělají pořád. Vědí, že by se měly zastavit. A stejně se nezastaví, protože v té chvíli jejich tělo a nervový systém už dávno nevedou hlavou. Cesta ven nevede přes lepší pochopení. Vede přes pomalé otevírání toho, co je pod tím.
Co se v afektu skutečně aktivuje
Americký rodinný terapeut Richard Schwartz, zakladatel přístupu Internal Family Systems, ve své knize No Bad Parts popisuje mysl jako vnitřní rodinu mnoha částí. Některé z těchto částí mají strategii preventivní. Drží náš den v chodu, vyhýbají se konfliktům, kontrolují, pečují. Jiné mají strategii reaktivní. Aktivují se, když navzdory první obraně bolest přesto pronikne dovnitř. A pod oběma vrstvami jsou části, které Schwartz nazývá exily, zraněné dětské části, které nesou bolest, kterou jsme jako děti unést neuměli, a tak ji systém schoval co nejhlouběji. Více o tom v mém slovníkovém pojmu Self a protektoři v IFS.
Když v hádce padne věta „já končím”, obvykle to není rozhodnutí. Není to dospělá kalkulace o tom, že vztah už nemá smysl. Je to obrana, která se aktivovala v okamžiku, kdy hádka přiblížila exil, onu starou dětskou vrstvu, kterou si systém nedovolí vystavit znovu. „Já končím” v afektu znamená: cítím se v této chvíli ohrožený způsobem, který nevydržím, a tahle věta je nejrychlejší obrana, kterou systém našel. Ráno spolu snídáte ne proto, že by věta nebyla míněna. Ale proto, že exil už nebyl tak blízko a obrana ho už chránit nemusí. Snídaně je návrat do běžného režimu, ne smíření. Mezi nocí a ránem se nic nevyřešilo, jen se schovalo.
Tato perspektiva má jeden dárek. Klient slyší: já jsem se nezbláznil, není to ode mě podlost ani schválnost, je to mechanika, kterou ve mně něco udělalo dávno před tím, než jsem tohohle partnera potkal. Klientovo vlastní pojmenování, které jsem od jednoho z nich slyšel po několika sezeních: „Když mě něco rozhodí, je to známka, že tam něco je. Kdyby bylo všechno v pořádku, neměl bych se proč rozhodit.” Reakce sama je mapa. Ukazuje, kde je v nás živé místo.
Proč je tak těžké ustoupit
Druhý hlas, který tahle hádka potřebuje, přichází z německy mluvící psychiatrie. Rakouský psychiatr a soudní znalec Reinhard Haller ve své knize Die Macht der Kränkung popisuje urážku jako jednu z nejmocnějších sil v lidských vztazích. Urážka pro něj není jen verbální útok. Je to každý okamžik, kdy se druhý člověk dotkne místa, kde v nás něco starého, nezahojeného žije. Banální poznámka partnera o tom, jak něco neuděláme přesně. Zkroucený obličej, když popisujeme, co jsme zažili. Krátký pohled k oknu v momentě, kdy mluvíme o tom, co je pro nás důležité. Cokoliv z toho může spustit reakci, která je nepoměrně silnější než pobídka. Pobídka se trefila do staré rány.
Když se takto trefí, naše představa o tom, kdo jsme, se v té chvíli otřese. To, co jsem si o sobě dlouhá léta budoval, najednou stojí na vodě. A ustoupit, přiznat, omluvit se, znamenalo by potvrdit, že ta stará rána je dál otevřená. A to je pro většinu lidí v té chvíli nesnesitelné. Proto ustoupit v hádce neumíme. Ne proto, že jsme tvrdohlaví. Proto, že obrana zranění je rychlejší než kapacita to zranění unést.
Když u páru, který sedí proti mně, slyším toho prudšího z nich kategoricky obviňovat („ty to nikdy neuděláš tak, jak by to mělo být”), nevidím v něm tvrdost. Vidím v něm hlubokou citlivost, která si sebe brání tak rychle, jak dovede. Pod rychlostí obvinění je citlivost, ne tvrdost. A když u toho druhého slyším stažení do pokoje na dlouhé hodiny, nevidím v něm lhostejnost. Vidím v něm jiný typ stejné obrany. Únik z pole, ve kterém se identita necítí bezpečně. Oba se chrání. Oba mají k tomu pádný důvod. A oba si od toho druhého kupují vzdálenost cenou, kterou si neuvědomují, že platí.
Hádka mezi dvěma lidmi proto skoro nikdy není o předmětu hádky. Téma, na kterém se hádka rozhořela (kdo měl být kdy doma, jak je rozdělená domácí práce, co se řeklo v autě o víkendu), je obvykle jen jiskra. Materiál, který hoří, je úplně někde jinde. V něm i v ní. A kdo to neví, snaží se hasit jiskru a nechápe, proč to nehasne.
Pár se hádá o tom, kdo měl být kdy doma a kdo to řekl jakým tónem. A pod tím vším je úplně jiná hádka. O tom, jestli mě vidíš. Jestli ti záleží. Jestli pro tebe mám hodnotu. To se ale skoro nikdy neřekne nahlas, protože vyřknout to znamená přiznat, že se to už dávno bojím slyšet.
Pojmenovat materiál, který skutečně hoří, je první podmínka toho, aby pár přestal točit v kruhu. V mé koučovací praxi nečerpám z jednoho modelu. Schwartz a Haller jsou dvě z více perspektiv, které mi pomáhají vidět, co se v hádce děje pod povrchem.
Jak to vypadá v koučovací místnosti
Vrátím se k páru z otevírací scény. Pár ve čtyřicátých letech, spolu dvanáct let, jedno dítě, dlouhý cyklus napětí, výbuch a stažení, který se opakuje s rytmem zhruba šesti týdnů. Ona pracuje z domova, on tráví týdny ve výjezdech a víkendy doma. Když se vrátí, prvních pár dní funguje úplně dobře. Pak začnou narůstat drobnosti. Společný plán neproběhne přesně, on jí něco vytkne tónem, který ho samotného překvapí, ona se stáhne do pokoje a víc se to už neotevře. Po pár týdnech přijde větší výbuch. On v něm umí říct věty, které ji popisují tak chladně, že má pocit, že mluví o někom jiném. „Cizinka, která bydlí pod stejnou střechou.” Ona v něm umí poslat SMS, která ho zaskočí jakousi konečností. „Já s tebou končím.” Ráno si snědí toust, mlčky, a každý jde do své práce.
V sezení vidím, jak tenhle cyklus předvádí v reálném čase. Ne že by mi ho oba popisovali. Pár cyklus předvádí, neopisuje ho slovy. On začne větou, která zní jako věcný popis: „Já jenom říkám, jak to vypadá.” Ona ho přeruší: „To není pravda. Ty to vidíš úplně jinak, než to bylo.” On zatne lehce čelist: „Vidíš, přesně tohle myslím.” Ona se odvrátí k oknu a zmlkne. A já v tu chvíli mám dvě možnosti. Buď se snažím rozdat slovo a moderovat obsah, nebo zpomalím a nechám oba vidět to, co právě udělali. V poslední době téměř vždy volím druhé.
„Slyšel jsem, co jste řekl. Nebudu ale teď řešit, jestli to bylo přesně tak. Spíš se vás zeptám: kde to ve vás právě teď je?” Ten z nich, který právě obviňoval, obvykle nedokáže odpovědět hned. Vrátí se k popisu druhého. A já jemně přijdu znovu. „Slyším, jak je vám důležité, abych pochopil, co dělá ona. To si nechám. Ale teď mě zajímá vás. Tady, ve vašem těle, v tu chvíli, kdy jste to říkal, co tam bylo?” A obvykle někde po několika pokusech přijde věta z jiné vrstvy. „Já se bojím, že už nejsme spolu. Když ji nevidím u večeře, nepříjemně se mi sevře, že to vypadá, že ji můžu klidně nemít. A tak řeknu radši cizinka, než aby mě bolelo, jak strašně mi chybí.”
To je překlad, ke kterému v praxi vedu. Ne najít lepší slova jako techniku, ale jít na chvíli pod obranu a říct ze sebe, co je tam pod ní. Když člověk přede mnou poprvé řekne větu z té druhé vrstvy, neslyší ji jen jeho partner. Slyší ji on sám. Často si všimne, že to říká poprvé v životě. A pak se na partnera podívá s otázkou v očích, jestli to opravdu slyšel. V tu chvíli můj úkol je nezasahovat. Být v tom s nimi.
Druhý partner, pokud má v tu chvíli kapacitu poslouchat, obvykle slyší poprvé jinak. Nemusí souhlasit s předmětem hádky. Slyší jen vrstvu, která je pod ním. A v té vrstvě se ti dva zase na chvíli potkají. Jinakost není problém, dokud zůstává v kontaktu. V kontaktu z obrany nezůstává nikdo.
Dvě cesty, jak na tom začít pracovat
Pokud čtete tenhle text a poznáváte v něm sami sebe, nabízím dvě konkrétní cesty, jak si v tom udělat jasno. Nejsou to dvě stejné cesty. Liší se mírou závazku a tím, co dostanete na druhé straně.
První cesta: Mapa vztahové jedinečnosti, vrstva 2. Krátký dotazník o dvanácti otázkách, který si můžete udělat sami doma za patnáct minut. Není to diagnóza ani psychometrický test v klinickém slova smyslu. Je to mapa toho, kam vás váš nervový systém pod stresem typicky táhne. Jestli pod tlakem aktivně přibližujete, smiřujete, stahujete se, nebo zamrzáte. Po vyplnění dostanete krátký profil, který popisuje, jak vaše obvyklá strategie vypadá zvenku, co je její dar a kde je její slepé místo. Pro páry je užitečné udělat ho samostatně každý a teprve potom si výsledky ukázat. Často to otevře rozhovor, který doma dlouho nešel otevřít.
Druhá cesta: vstupní pohovor. Padesátiminutový rozhovor se mnou o tom, jak konkrétně vypadá vaše dynamika. Kde se zasekáváte vy, ne pár obecně. Vstupní pohovor není první sezení koučování. Je to prostor, ve kterém spolu zjistíme, jestli si máme co říct a jestli vám tahle práce může přinést něco, co potřebujete. Pokud ne, řeknu vám to a doporučím vám jiné dveře. Pokud ano, domluvíme se na dalším kroku. Někteří klienti přicházejí na vstupní pohovor s tím, že už dotazník vyplnili, a o jeho výsledcích si chtějí promluvit. To je pro mě užitečné, protože do rozhovoru přicházíme s konkrétním materiálem, ne s obecným popisem.
Obě cesty stojí na stejném principu. V párové práci totiž není mým klientem ani jeden z partnerů. Mým klientem je jejich spojení. Pravda, kdo to řekl jak a kdo má víc nárok na výklad včerejška, většinou nedořešitelná a často ani pro vztah užitečná není. To, co se vyřešit dá, je kvalita kontaktu mezi nimi. A k tomu se vstoupí vždycky přes porozumění tomu, co se v každém z nich uvnitř děje, ne přes hledání viníka.
Ať si vyberete jakoukoliv z těch dvou cest, doporučuji vám jednu věc na cestu. Při dalším okamžiku napětí, ještě než reagujete na partnera, zkuste se na vteřinu zastavit a všimnout si, kde to máte v těle. V hrudníku? V čelisti? V břiše? V dlaních? A jestli si dokážete připomenout, kdy jste tenhle konkrétní pocit zažili poprvé v životě. Možná zjistíte, že to nebylo s tímhle partnerem. Možná to bylo dávno před ním. A pak teprve uvidíte, co všechno do vaší dnešní hádky vstupuje.
Tento článek čerpá z veřejně publikovaných děl autorů: Richard C. Schwartz (No Bad Parts, Internal Family Systems Therapy) a Reinhard Haller (Die Macht der Kränkung, Die Narzissmusfalle, Das Wunder der Wertschätzung). Internal Family Systems (IFS) je registrovaný terapeutický přístup Richarda Schwartze a jeho institutu. Nejsem certifikovaný IFS terapeut a Institut Evoluce Vztahů není certifikovaným střediskem, licencovaným partnerem ani jinak formálně propojenou organizací s žádným z výše uvedených autorů, jejich instituty nebo certifikačními programy. Názvy knih, metod a konceptů zmíněných v textu jsou duševním vlastnictvím jejich autorů. Uvedené koncepty a poznatky používám jako inspirační zdroje pro vlastní integrativní koučovací praxi a pro vzdělávací účely. Vždy uvádím jejich skutečné autory a odkazuji na jejich veřejně publikovaná díla. Případové studie v článku jsou kompozitní archetypy vytvořené sloučením prvků z více než jednoho reálného koučovacího vztahu, s úpravou demografických a kontextových detailů tak, aby se v nich žádný konkrétní pár nemohl poznat.
Použitá literatura
HALLER, Reinhard. Die Narzissmusfalle. Salzburg: Ecowin, 2013.
HALLER, Reinhard. Die Macht der Kränkung. Salzburg: Ecowin, 2015.
HALLER, Reinhard. Das Wunder der Wertschätzung. München: Gräfe und Unzer, 2019.
SCHWARTZ, Richard C. Internal Family Systems Therapy. New York: Guilford Press, 1995.
SCHWARTZ, Richard C. No Bad Parts: Healing Trauma and Restoring Wholeness with the Internal Family Systems Model. Boulder: Sounds True, 2021.
SCHWARTZ, Richard C. a Martha SWEEZY. Internal Family Systems Therapy. 2nd ed. New York: Guilford Press, 2019.