V párovém rozhovoru někdy stačí vyslovit jméno a druhý člověk se nadechne, jako by dostal ránu. Ten nádech znám ze své práce. Objevuje se při přiznání nevěry, ale podobné znejistění může přijít i ve chvíli, kdy jeden z partnerů navrhne otevřít vztah. Za otázkami o někom třetím se pak ozývá obava, kterou není snadné vyslovit: co má ten druhý, co já nemám? V čem jsem přestal stačit?
Jsou to dvě odlišné situace. V jedné byla porušena důvěra, ve druhé může jít o poctivý návrh, který druhého zaskočil. Při práci s páry se však v obou setkávám s otázkami, na něž samotný rozhovor o sexu nestačí. Lidé se ptají, zda jsou ještě žádoucí, zda na nich partnerovi záleží a jestli se mohou ve vztahu ukázat takoví, jací jsou.
Právě těmto otázkám se chci věnovat. Sexuální touha může být skutečným motivem a nemá smysl ji předem vysvětlovat něčím jiným. Zajímá mě ale také to, co člověk prostřednictvím sexu nebo nového vztahu hledá a co se o tom dosud nedařilo říct doma. Když zůstaneme jen u srovnávání s někým třetím, tahle část příběhu nám může uniknout.
Co se stalo a co to pro nás znamená
Za mnou přicházejí jak páry po odhalené nevěře, tak lidé, mezi nimiž vzniklo napětí po větě „napadlo mě, jestli bychom to neměli otevřít“. Rozhovor se snadno soustředí na to, kdo by s kým mohl být, co už se stalo a jaká pravidla by měla platit. Tyto otázky mají své místo. Současně potřebuji porozumět tomu, co celá situace pro každého z partnerů znamená.
Pomáhá mi rozlišovat událost od závěru, který si z ní člověk udělal. Nevěra se stala; „už mě nechceš“ je význam, který jí zrazený partner může přisoudit. Jeden navrhl otevřený vztah; druhý v tom uslyšel „já sám nestačím“. Takový závěr může být pochopitelný, aniž by přesně vystihoval, co partner prožívá nebo zamýšlí.
Tím se bolest nezpochybňuje. Porušení dohody, lhaní a ztráta důvěry jsou skutečné události, které mohou člověka hluboce zasáhnout. Vedle nich ale někdy začne nést ještě přesvědčení, že je méně hodnotný, méně přitažlivý nebo nějak nedostatečný. Právě o této další bolesti potřebuje mít možnost mluvit, aniž by mu někdo vysvětloval, že si ji jen špatně vyložil.
Zrada potřebuje nejdřív uznání a bezpečí
Než začnu hledat širší souvislosti nevěry, musí být jasné, kdo za ni nese odpovědnost. Pochopit motivy člověka neznamená omluvit jeho rozhodnutí. Pokud byla porušena dohoda o věrnosti, odpovídá za toto porušení ten, kdo se ho dopustil. Nespokojenost ve vztahu tuto odpovědnost nepřenáší na partnera.
Když je zrada čerstvá, zrazený člověk potřebuje především uznání toho, co se stalo a jak ho to zasáhlo. Sue Johnsonová v knize Hold Me Tight vysvětluje partnerské zranění v souvislosti s citovou vazbou a bezpečím, které od blízkého člověka očekáváme. Nevěra může otřást právě jistotou, kterou lze vyjádřit slovy „když se budu bát, budeš u mě“. Člověk, k němuž bychom se chtěli obrátit pro útěchu, se stal zdrojem bolesti.
Takové zranění může mít traumatizující dopad: vracet se v neodbytných představách, narušovat spánek a podlamovat důvěru ve vlastní vnímání. Výzkum Lydie Roosové a jejích kolegyň z roku 2019 popsal příznaky posttraumatického stresu u části ze 73 mladých dospělých, kteří zažili nevěru v nesezdaném vztahu. Malý soubor ani zjištěné příznaky neopravňují k závěru, že každý zrazený člověk má posttraumatickou stresovou poruchu. Ukazují však, proč závažnost této zkušenosti nemáme zlehčovat. Roosová a kol., 2019
V modelu obnovy důvěry Johna a Julie Gottmanových předchází převzetí odpovědnosti a práce s následky zrady podrobnějšímu zkoumání vztahových obtíží. Nejdřív je třeba vytvořit podmínky, v nichž se zraněný partner může znovu začít cítit bezpečně; potom lze společně hledat, co je potřeba ve vztahu změnit. Tento postup popisuje psycholožka Margaret Rutherfordová na stránkách Gottmanova institutu. Rutherfordová, 2017
Kdybych začal úvahou o tom, jak se na odcizení podíleli oba, mohl bych zrazenému partnerovi přidat další zátěž. Věta „stalo se to, protože jsi mě neposlouchala“ přesouvá odpovědnost právě ve chvíli, kdy ji má nevěrný člověk přijmout. Na porozumění vztahu bude prostor, ale nelze je použít jako podmínku uznání bolesti.
Co člověk hledá mimo vztah
Esther Perelová se v knize The State of Affairs zabývá také tím, co lidé v nevěře hledají. Ve vlastní eseji vycházející z této knihy popisuje hledání ztracené či dosud neprožité podoby sebe sama. Připomíná přitom, že nevěra může vzniknout i ve vztahu, který člověk považuje za dobrý. Perelová, 2017
Tento pohled považuji za užitečný pro chvíle, kdy zrazený partner veškerou pozornost obrátí proti sobě. Z toho, že jeho protějšek odešel za někým jiným, ještě neplyne, že sám nebyl dost dobrý. Nové setkání mohlo nabídnout pocit žádoucnosti, pozornost nebo možnost prožívat něco, co dotyčný ve svém životě postrádal. Potřebuji se však ptát, co to bylo právě u tohoto člověka. Ani působivé vysvětlení mu nemohu dosadit místo jeho vlastní odpovědi.
Rozmanitost motivů ukázala také studie Dylana Seltermana, Justina Garcii a Irene Tsapelasové. V internetovém dotazníku se 495 účastníků, převážně mladých dospělých, ohlíželo za vlastní nevěrou. Výzkumníci v jejich odpovědích rozlišili několik motivů: vedle pocitu zanedbávání, ztráty lásky či snahy posílit vlastní hodnotu také sexuální touhu, zájem o více sexuálních partnerů, slabší závazek, hněv a situační okolnosti. Šlo o výpovědi účastníků o jejich motivech, nikoli o prokázání příčiny každé nevěry. Výsledky ale ukazují, že ji nelze vysvětlit jediným nedostatkem ve vztahu ani z jejího vysvětlení vyřadit sex. Selterman a kol., 2019
Otázku, co člověk hledal, proto pokládám za začátek rozhovoru. Pokud se ukáže, že toužil po blízkosti, uznání nebo větší volnosti, můžeme zkoumat, jak s tím zacházel a proč o tom nedokázal mluvit přímo. Pořád přitom zůstává jeho odpovědností, že zvolil cestu, která porušila důvěru druhého.
Co znamená návrh otevřít vztah
U návrhu otevřít vztah je potřeba nejprve zjistit, co vlastně zaznělo. Poctivě vyslovená touha po jiném uspořádání není sama o sobě zradou, i když může partnera hluboce znejistit. Existují lidé, pro něž je konsenzuální nemonogamie, tedy uspořádání založené na vědomém souhlasu všech zúčastněných, dlouhodobě funkční volbou. Nemám důvod jejich vztah považovat za poruchu, kterou je třeba napravovat.
Tuto otevřenost podporuje i výzkum spokojenosti. Joel Anderson a jeho spolupracovníci v metaanalýze zveřejněné online v roce 2025 spojili výsledky 35 studií s celkem 24 489 účastníky. V souhrnu nezjistili statisticky významný rozdíl ve vztahové ani sexuální spokojenosti mezi monogamními a konsenzuálně nemonogamními lidmi. Studie vycházely ze sebehodnocení a jejich výběry účastníků měly svá omezení. Výsledek tedy není příslibem, že otevření vztahu pomůže konkrétnímu páru v krizi; zpochybňuje však představu, že samotná nemonogamie znamená méně uspokojivý vztah. Anderson a kol., shrnutí výzkumu La Trobe University, 2025
V tomto článku mě zajímají především situace, se kterými za mnou lidé přicházejí: návrh otevřít vztah v sobě nese naději, že vyřeší něco, o čem se mezi nimi těžko mluví. Někdy je to slábnoucí blízkost, jindy obava nechat se jedním člověkem opravdu poznat. Další pár se natolik soustředil na společný provoz, že jeden nebo oba přestávají vnímat, co vlastně chtějí sami za sebe.
Rozdíl, který se snažím pochopit, lze přiblížit dvěma modelovými větami. „Máme se rádi a chci s tebou prozkoumat víc“ vyjadřuje jiné očekávání než „mezi námi něco není a tohle by to snad spravilo“. Z jedné věty ovšem nepoznám motivaci celého páru. Potřebuji vědět, co od změny každý čeká, zda ji oba skutečně chtějí a zda má druhý prostor nesouhlasit.
Návrh na otevření vztahu pak může být příležitostí k poctivému rozhovoru, i když s ním partner nakonec nesouhlasí. Pokud se za ním skrývá naděje, že někdo zvenčí napraví odcizení doma, stojí za to nejprve porozumět právě tomuto odcizení. Jinak hrozí, že se začnou vyjednávat pravidla pro řešení, o jehož smyslu se ti dva dosud nedomluvili.
Vztahové souvislosti a osobní odpovědnost
Při hledání těchto souvislostí mi pomáhá i pohled Jürga Williho, který popsal nevědomé vzájemné doplňování partnerů pojmem koluze. Dva lidé mohou setrvávat v rolích, které se navzájem udržují, přestože je jejich společné fungování postupně zraňuje. Jde o způsob, jak vztahu porozumět, nikoli o důkaz, že za každou nevěrou stojí společně vytvořený problém.
Může to vypadat třeba tak, že jeden partner opakovaně vyčítá a hodnotí, zatímco druhý mlčí, neozve se ani větou „takhle se mnou nemluv“ a postupně se vzdaluje. Takový průběh potřebujeme pochopit, chceme-li změnit způsob, jak spolu dva lidé žijí. Pokud ale jeden z nich začne být nevěrný, jeho rozhodnutí tím není vysvětleno beze zbytku a mlčení ani výčitky druhého z něj nesnímají odpovědnost.
Zkoumat vzájemné působení také neznamená předem rozdělit podíl oběma napůl. Každý odpovídá za své jednání a teprve konkrétní rozhovor ukáže, co se mezi nimi dělo. Zvlášť tam, kde je přítomný nátlak nebo ohrožení, by představa společně udržovaného problému mohla zastřít, kdo komu ubližuje.
Proto mě vedle okolností setkání s někým třetím zajímá i historie těch dvou. Kdy si byli naposledy blízcí? Co tehdy dokázali sdílet? O čem postupně přestali mluvit? Tyto otázky mají smysl tehdy, když odpovědi nemusí sloužit k obhajobě zrady. Mohou pomoci porozumět tomu, co by se muselo změnit, pokud chtějí ve vztahu pokračovat.
Kde jsou hranice mojí práce
Koučování se věnuji od roku 2016. Jsem vztahový a párový kouč; moje práce nenahrazuje psychoterapii ani sexuologickou péči. Držím se etického kodexu IEV a potřebuji rozpoznat i situace, v nichž samotné koučování nestačí nebo pro ně nejsou podmínky.
Pokud se po zradě objeví závažné posttraumatické příznaky, je ve hře závislost nebo chování, které některého z partnerů ohrožuje, patří k mé odpovědnosti pomoci vyhledat odpovídající odbornou péči. Stejně tak nemohu vést práci na obnově důvěry, jako by bylo vše připraveno k nápravě, když lhaní dál pokračuje. Nejdřív je třeba pojmenovat, co se děje a jaká pomoc je v dané situaci potřebná. Při ohrožení má přednost bezpečí ohroženého člověka.
Jak spolu znovu mluvit
Ze své práce vím, že i po zradě, kterou oba zpočátku považují za konec, může přijít změna. Potřebuje však čas a ochotu zabývat se tím, co se skutečně stalo. Dohoda o pravidlech může být užitečná, sama ale nenahradí porozumění ani obnovení důvěry. A rychlé odpuštění, vyslovené jen proto, aby už byl klid, nemusí znamenat, že bolest odezněla.
Když jsou pro společnou práci podmínky, pomáhám párům hledat slova pro to, co se dosud objevovalo hlavně jako obvinění, požadavek nebo obrana. Trénujeme to i větu po větě. Následující formulace ukazují, jak takový posun může vypadat; jsou to příklady, nikoli univerzální překlady partnerových skutečných motivů.
„Tobě jde jenom o to, s kým spíš.“ → „Když slyším o tom druhém, propadám se do pocitu, že jsem přestal být někdo, koho chceš. A bojím se ti to přiznat, protože to zní jako slabost.“
„Chci to otevřít, potřebuju svobodu.“ → „Připadám si u tebe poslední dobou spíš jako spolubydlící než jako muž, po kterém toužíš. A nevím, jak ti to říct, tak mě napadlo obejít to zvenčí.“
„Já ti odpustila, tak už to nevytahuj.“ → „Říkám, že jsem odpustila, protože chci mít klid. Ale pravda je, že se mi to pořád vrací a potřebuju vědět, že u toho se mnou zůstaneš, i když to není hezké.“
Smyslem je vyslovit vlastní prožitek tak, aby mu druhý mohl porozumět. Neznamená to, že zraněný člověk musí svou bolest nejprve správně zformulovat, aby měl nárok na pozornost, ani že otevřenější věta zbavuje nevěrného partnera odpovědnosti. Nabízí možnost mluvit o tom, co se děje uvnitř, a současně zůstat u konkrétního jednání a jeho následků.
Když se podaří říct něco dosud nevyslovitelného a partner u toho zůstane, může přijít úleva ještě předtím, než se najde řešení. V mé práci mají váhu právě chvíle vystižené větou „poprvé jsme si řekli, co se s námi vlastně dělo, a nikdo od stolu neodešel“. Neznamenají, že už je všechno odpuštěno. Ukazují, že se lidé dokázali navzájem slyšet v něčem, čemu se předtím vyhýbali.
Znovupropojení, tedy hledání cesty k sobě poté, co se dva minuli, se nedá nařídit. Může začít tam, kde lze mluvit i o bolestivých věcech a kde se slova postupně potvrzují jednáním.
Vrátím se k tomu jménu, které na začátku zaznělo. Může vyvolat obavu, že někdo jiný má všechno, co nám chybí. Z rozhovorů s páry ale vím, že srovnávání často zastíní otázky, které se jich dotýkají bezprostředněji: zda se ještě cítí chtění, zda si dokážou být blízko a zda vedle společného života neztratili sami sebe. U nevěry k nim patří i to, zda ten, kdo důvěru porušil, skutečně přijímá odpovědnost za její obnovu. U návrhu otevřít vztah zase to, zda jde o svobodnou volbu obou.
Pokud v tom poznáváte svůj vztah, zkuste se zastavit u otázky: co pro vás ten třetí člověk, skutečný nebo jen zvažovaný, představuje a o čem potřebujete s partnerem mluvit? Odpověď může zahrnovat sex, ale také blízkost, uznání nebo prostor pro sebe. Teprve když bude možné o těchto věcech mluvit pravdivě, lze hledat, co s nimi chcete udělat.
A pokud je to otázka, kterou nechcete otevírat sami, můžete si rezervovat vstupní konzultaci. Padesát minut, online, bez závazku k dalším sezením.
Prameny
PEREL, Esther. The State of Affairs: Rethinking Infidelity. New York: Harper, 2017. Související autorská esej: Why Happy People Cheat. The Atlantic. Říjen 2017.
JOHNSON, Sue. Hold Me Tight: Seven Conversations for a Lifetime of Love. New York: Little, Brown, 2008.
WILLI, Jürg. Die Zweierbeziehung: Das unbewusste Zusammenspiel von Partnern als Kollusion. Reinbek: Rowohlt Taschenbuch, 2012. První vydání 1975. Informace nakladatele.
SELTERMAN, Dylan, Justin R. GARCIA a Irene TSAPELAS. Motivations for Extradyadic Infidelity Revisited. The Journal of Sex Research. 2019, 56(3), 273–286. DOI 10.1080/00224499.2017.1393494.
ANDERSON, Joel R. a kol. Countering the Monogamy-Superiority Myth: A Meta-Analysis of the Differences in Relationship Satisfaction and Sexual Satisfaction as a Function of Relationship Orientation. The Journal of Sex Research. 2026, 63(1), 130–142. Online 24. 3. 2025. DOI 10.1080/00224499.2025.2462988. Shrnutí: La Trobe University.
ROOS, Lydia G., Victoria O’CONNOR, Amy CANEVELLO a Jeanette M. BENNETT. Post-traumatic stress and psychological health following infidelity in unmarried young adults. Stress and Health. 2019, 35(4), 468–479. DOI 10.1002/smi.2880.
RUTHERFORD, Margaret. Practical, Science-Based Steps to Heal from an Affair. The Gottman Institute, 12. 12. 2017.