Sedí přede mnou pár a hádka, kterou si přinesli z auta, ještě nevychladla. On má zkřížené ruce a dívá se z okna. Ona mluví rychle, hlas o půl tónu výš než před chvílí, a každou další větou se snaží dostat k němu blíž. Čím víc mluví, tím víc se on stahuje. Čím víc se stahuje, tím rychleji ona mluví. Znám ten tanec a vím, kam vede.
Vím taky, že teď nemá smysl ptát se jí, co potřebuje, ani jeho, co cítí. Oba jsou mimo okno tolerance. Jejich těla jsou v poplachu a v takovém stavu by každá moje chytrá otázka byla jen další náraz. Tak udělám něco, co na první pohled vypadá jako ztráta drahého času v sezení. Zastavím to. „Počkejte. Než půjdeme dál, potřebuju, abychom se na chvíli zastavili. Nadechněte se. Cítíte chodidla na zemi?”
Vypadá to banálně. Banální to není. Je to první a nejdůležitější tah celé práce a léta mi trvalo, než jsem pochopil proč.
Mělo to jméno
Tahle scéna se v mé praxi opakuje v desítkách variant a dlouho jsem pro to, co v ní dělám, neměl jméno. Dělal jsem to spíš citem. Nejdřív zklidnit tělo, teprve potom slova. Připadalo mi to samozřejmé, skoro řemeslné, a nenapadlo mě, že by to mohl být celý ucelený přístup.
Pak jsem to jméno uslyšel. Řekla mi ho Heather Garbutt, anglická terapeutka, která se vztahům věnuje přes čtyřicet let a je nám s Evou mentorkou. Mluvila o terapeutickém koučování a já měl při tom poslouchání pocit, který se mi dlouho nevrátil. Doslova se mi rozzářily oči. Nebylo to něco vzdáleně podobného mé práci. Bylo to přesně to, co dělám.
Druhý kořen vede do Ameriky, k výcviku Katherine Woodward Thomas. Principy, na kterých přístup stojí, jsem proto nepotkal jako teorii v knize. Nejdřív jsem je viděl fungovat, sám je dělal, a teprve potom jim přiřadil název. Když dnes čtu, jak terapeutické koučování popisuje jeho tvůrce Alex Howard, mám pořád stejný pocit. Ano, takhle to chodí i u mě v pracovně.
Co tím myslí ti, kdo to učí
Terapeutické koučování vytvořil Alex Howard s Annou Duschinsky na britské klinice The Optimum Health Clinic. Sám ho popisuje jako rámec, který spojuje terapeutické porozumění s koučováním zaměřeným na řešení. Mě z toho chytla jedna jediná věta: k pocitu bezpečí se nedá dopřemýšlet.
Zní jednoduše a obrátila mi celé pořadí práce naruby. Bezpečí totiž není závěr úvahy. Je to stav těla. Když je nervový systém v poplachu, člověk nevidí svět takový, jaký je. Vidí ho přes svou obranu. I neutrální větu slyší jako útok, i blízkého člověka vnímá na okamžik jako hrozbu. V takovém stavu nemá smysl řešit, kdo má pravdu, ani vyjednávat, ani se ptát na potřeby. Nejhorší možný stav, ze kterého řešit problém, je ten, ve kterém ho nejsme schopní řešit.
Z toho plyne pořadí, které je pro celý přístup určující. Nejdřív se zklidní tělo. Teprve pak se otevře emoce. A až nakonec to, co se děje mezi dvěma lidmi. Howard k tomu dodává ještě jednu věc, která se mi líbí. Chování, i to zjevně sebepoškozující, čte jako kdysi inteligentní řešení nějaké těžké situace. Nic v člověku není rozbité ze své podstaty. Jen staré strategie přežily dobu, ve které dávaly smysl. A své zdroje podle něj neztrácíme, jen se od nich v poplachu odpojujeme. Naše zdroje neodcházejí, odcházíme my.
Proto jsem ten pár na začátku zastavil dřív, než jsme cokoli začali řešit. Když jen pár nádechů vnímali nohy na zemi, nedělal jsem nic ezoterického. Vracel jsem jejich tělům přístup k té části mozku, která umí slyšet druhého. Bez toho kroku by všechno ostatní bylo jen hlasitější.
Komu jde o mapu, kdo to celé popsal a jak se jednotlivé hlasy liší, sepsal jsem ji ve slovníkovém hesle. Ve zkratce: Howard dává pořadí, Terry Real, se kterým dnes spolupracuje, přidává druhou stranu téže mince, totiž co s tím pak udělat ve vztahu. Pod tím vším stojí poznání o nervovém systému, které není nové. Tady mě ale rejstřík jmen nezajímá. Zajímá mě něco osobnějšího.
Proč to dělám, a přesto si neříkám terapeut
To, co dělám, se s terapeutickým koučováním v jádru kryje. A přesto si neříkám terapeut a tomu, co dělám, neříkám terapie. Mohlo by se zdát, že je to slovíčkaření nebo zbytečná opatrnost. Není. Je to poctivost, na které mi záleží.
Pracuji jako vztahový a párový trauma-informovaný kouč. Mám své hranice a ctím etický kodex IEV. Koučování a terapie nejsou totéž, i když se na jednom konkrétním sezení můžou na chvíli podobat k nerozeznání. Terapie má v Česku své vzdělání, svůj rámec a od července 2026 i svou vázanou živnost pro poradenskou psychoterapii, která poprvé jasně vymezuje, kdo smí psychoterapii nabízet mimo zdravotnictví. Tím spíš mi přijde správné mluvit přesně.
Slovo „terapeutické” v názvu beru jako popis hloubky a účinku, ne jako nárok na profesi. Říká, že koučování může jít hlouběji než k cílům a úkolům, že se nebojí emocí, těla a starých ran. Neříká, že jsem terapeut. Ten rozdíl chrání vás, kdo ke mně přicházíte, protože víte, do čeho jdete. A chrání i mě, protože nemusím předstírat profesi, kterou nemám.
Možná je v tom paradox. Roky říkám, že dělám koučování, ne terapii, a teď píšu esej o terapeutickém koučování. Ale paradox to není, je to přesně to vymezení. Dělám koučování, které má terapeutickou hloubku, a zároveň zůstávám v koučovacích hranicích. Obojí najednou. Pojem, který přišel z anglicky mluvícího světa, mi jen pomohl pojmenovat, co dělám. Nezměnil, čím jsem.
A pak je tu část, kterou považuju za stejně důležitou jako samotnou hloubku. Vědět, kde práce končí. Když přede mnou sedí člověk, který potřebuje klinickou péči, psychiatra, krizovou pomoc, dlouhodobou traumaterapii, mým úkolem je to poznat a poslat ho dál. Ne to obejít hezčím slovem, ne si ho nechat, protože „to nějak zvládneme”. Hloubka není totéž co bezbřehost. Právě tohle mě trauma-informovaný přístup naučil možná nejvíc. Vědět, kdy zpomalit, kdy se nepouštět dál, a kdy je nejlaskavější věc, kterou můžu udělat, podat člověku kontakt na někoho jiného.
Co to znamená pro vás, kdo naproti mně sedíte
Pro vás, kdo zvažujete, jestli ke mně přijít, z toho plyne pár konkrétních věcí.
Nedostanete nálepku. Neřeknu vám „jste dysregulovaný” ani „máte úzkostnou vazbu” jako verdikt, do kterého vás zařadím. Řeknu vám: pojďme nejdřív zklidnit tělo, a pak se podíváme na to ostatní. Pojem jako okno tolerance je moje pracovní mapa, ne vaše škatulka.
Budeme pracovat v pořadí. Nejdřív se naučíte zklidnit svůj nervový systém, protože bez toho je všechno ostatní jen hlasitější. Vědomá pauza je párová podoba téhož. Teprve pak se dostaneme k emocím a k tomu, co se mezi vámi děje. Velká část změny se navíc nestane u mě v pracovně, ale doma mezi sezeními, až budete to, co se naučíte, používat v reálných chvílích, ve kterých to dřív nešlo.
A dostanete poctivou hranici. Když uvidím, že potřebujete víc, než smí a umí kouč, řeknu to nahlas. Není to selhání naší práce. Je to její součást.
Celé to míří k jednomu. Ke schopnosti se po hádce, po odpojení, po letech tichého míjení znovu k sobě vrátit. K tomu, čemu říkám znovupropojení. Když pracuju s párem, můj skutečný klient totiž není on a není ani ona. Je to jejich schopnost se opakovaně spojit. A ta se buduje nejdřív v těle, ne ve slovech.
Závěr
Vrátím se k páru z úvodu. Po těch pár nádeších se v místnosti něco změnilo. On odlepil pohled od okna. Ona zpomalila. Pořád měli před sebou všechno, kvůli čemu přišli, celou tu nevyřčenou bolest. Ale poprvé za dlouhou dobu se na ni mohli dívat spolu, ne proti sobě. Teprve tehdy začala skutečná práce.
Nezačala chytrými slovy. Začala tím, že se obě těla vrátila do bezpečí. To je pro mě jádro terapeutického koučování a důvod, proč mě před lety tak chytlo. Ne lepší argumenty, ne důmyslnější otázky. Napřed klid v těle, a teprve potom všechno ostatní.
Jestli čtete tenhle text a poznáváte v něm sebe nebo svůj vztah, nechám vás s jednou otázkou. Kdy jste se naposledy, dřív než jste začali řešit, na chvíli zastavili a jen se nadechli?